Janáček s úsměvem

Daniel Špinar připravuje sebe i věrné diváky Národního divadla na jeho působení na naší první scéně, kam od září nastoupí jako umělecký šéf činohry. Činoherní šaty zdají se mu býti malé a oblékl se do operní režie. A nevybral si titul zrovna začátečnický. 14. a 16. května tohoto roku premiéroval operu Leoše Janáčka Z mrtvého domu.

V Janáčkově opeře nenajdeme klasické árie ani líbivé melodie. Pěvecké party připomínají recitativy, pěvci spíše zpěvavě deklamují. Tím jsou nuceni mnohem více hrát. Štefan Margita (Filka Morozov a Starý vězeň) předvedl velmi dobré herectví. U zbytku postav se o nějakém výraznějším herectví bohužel mluvit nedá. To je jedna ze slabin inscenace. Kdyby Dan Špinar na herecké práci přitlačil, hned by to bylo zábavnější! Janáčkova opera Z mrtvého domu nemá děj, je složená z vyprávění vězňů sibiřského lágru o svých zločinech. Daniel Špinar si samozřejmě libreto upravil k obrazu svému a zvýraznil v něm téma pro operu neobvyklé, pro vězení však příznačné - téma sexu a homosexuality. Oplzlé vtípky jsou v první části zcela běžné. Homosexuální vztah je naznačen mezi vězněm Aljejou (Michal Bragagnolo) a Filkou Morozovem (Štefan Margita), kterého Aljeja „vymění“ za nově příchozího Gorjančikova (František Zahradníček). Muži, kteří touží po ženách a po fyzické lásce, kterou si kompenzují všelijak.

Národní divadlo - Z mrtvého domu // zdroj: web divadla // foto: Patrik Borecký

Dva diváci během těchto obscénních scének odešli. Špinar tu totiž dělá něco, co se obyčejně v opeře nedělá. Copak homosexualita, sex a nahota patří do prostředí krásné a velké opery? Špinar boří hranice poměrně striktně heterosexuální opery. Jen si prosím nepředstavujte nic ve stylu Bruna, Daniel Špinar má dostatek soudnosti a cudnosti. Špinar paroduje směšné sošné operní postoje a patetický projev pěvců, část sboru se vysmívá hrajícím hudebníkům a poukazuje na způsob jejich hry, paroduje i operu samu ve scéně „opery na opeře“.

Scénu vytvořila Špinarova téměř dvorní scénografka Lucia Škandíková. V první části tvoří scénu starý koncertní sál s plesnivým a posprejovaným obložením, ve kterém vězni uklízí. Druhá část se odehrává ve stejné místnosti, ale v jejím původním stavu, s čistými zdmi a novým koncertním křídlem, nad nímž visí klavír vzhůru nohama (snad symbol svobody, orla, v opeře několikráte skloňovaného). Obě části k sobě zdánlivě nepasují. První část je špinavá, druhá část se má (podle libreta) odehrávat v nemocnici a má být jen snem umírajícího Aljeji, který si představuje vše krásné. Dozorci jako šašci rozdávají vězňům balónky a omlouvají se Gorjančikovi za to, že ho zmlátili a propouští ho na svobodu (svobodičku!). Druhé části škodí zdlouhavost, vězeň vypráví svůj příběh, ale až přespříliš dlouho a nezáživně. Naštěstí do tohoto příběhu Špinar vkládá tanečnici (Jana Vrána), Akulku, milou vězně, která svými trhanými a „mrtvolnými“ pohyby vyjadřuje emoce z příběhu, z hudby, snad pocity marnosti, bolesti, strachu, úzkosti.

Celá opera je, jak je u Špinara zvykem, vizuálně líbivá. Nezapře zde svou činoherní zkušenost a cit pro velké jeviště. Velká scénografie, mnohopočetný personál, velká díla. Daniel Špinar představuje divákům několik ukázek, kam zřejmě bude Národní divadlo pod jeho vedením směřovat. Stejně jako většina jeho inscenací, i tato opera by mohla bavit mladé publikum. Jediné, nad čím se pozastavuji a čemu nerozumím, je plakát k opeře. Ten zobrazuje náhled do fitness centra skrze žaluzie. Vizualita i téma opery jsou však radikálně odlišné od toho, co slibuje plakát. Stejně tak se děje i v případě Morávkovy Kouzelné flétny.

NÁRODNÍ DIVADLO PRAHA – Leoš Janáček: Z mrtvého domu. (režie Daniel Špinar, dramaturgie Ondřej Hučín, hudební nastudování Robert Jindra, premiéra 14. 5. 2015)