8. ročník divadelní přehlídky nejen pro teenagery
Olomoucké Divadlo na cucky, tedy #nacucky, je mladé nezávislé divadlo – vzniklo v roce 2003 jako amatérský soubor náctiletých pod vedením Lukáše Večerky, od roku 2013 mají vlastní scénu. Jejich dramaturgie směřuje k mladému publiku – kromě workshopů a dvou inscenací pro děti, které mají v současné době na repertoáru (6+), se věnují teenagerům a středoškolské i vysokoškolské divácké skupině. To potvrzuje i jejich inscenace Můj BF, která otevřela páteční festivalový den.
Chronologicky jdoucí příběh je filmovým střihem rozkouskován na kapitoly ze vztahu dvou kamarádů – dívky a chlapce – od počátku jejich přátelství ve školce, až po odchod na vysokou školu. Nic záludného, nic neobvyklého, nic „nového“, co bychom neznali a neprožili (neberte jako výtku). Skrze typické/nejtypičtější situace ze života dvojice nahlížíme do světa dětí, teenagerů a „skorodospělých“ a na vývoj jejich přátelství. Jsou to tedy vlastně dvě linie – jak se chovají kluci a holky ve fázi života, v níž dochází k nejprudším změnám, kde se formují jejich osobnosti, jak co prožívají a vnímají – a obecnější linie přátelství jako takového. Tuto druhou linku zvýrazňuje anketa mezi mladými lidmi (rozuměj kolem 8. třídy po střední školu) na téma „může existovat přátelství mezi ženou a mužem“, jejíž záznam je průběžně promítán na prospekt.
Inscenace velmi jasně a konkrétně míří na puberťáky, většinu publika tvořili žáci sedmých tříd, tedy přesná cílová kategorie. Protože inscenace je o nich a pro ně, mluví jejich jazykem a humorem o jejich problémech. Zvenčí vidí to, co znají, co prožili, i to, co je velmi brzy čeká. Od školkového „ukazování si“ v bunkru, přes dezinterpretaci sexuálního života jejich rodičů, první řešení toho, kdo se komu líbí, první vztahy, párty, zklamání, až po „rozchod“ (dívka odjíždí na vysokou školu do jiného města). Neexplicitně a symbolicky jsou tu vystižená jednotlivá vývojová období, rozdíly mezi mužem a ženou, přijímání společenských rolí a podobně. Právě ona neilustrativnost inscenace je velmi cenná. Herci (Petra Dosoudilová a Jan Machalka) hrají v náznacích, nesnaží se do detailu a psychologicky vystihovat malé děti a ani infantilně nežvatlají. Stejně tak funguje i scénografie a kostýmy. Prostřednictvím nafukovacích lehátek do vody herci jednoduše naznačují prostředí, změnami stylu trička vystihují – opět v rovině náznaku – módu jednotlivých období.
Asi vás zajímá, jak to celé dopadne a jak to tedy podle inscenátorů je, jestli existuje přátelství mezi ženou a mužem. Pokoušela jsem se zprůměrovat, kolikrát jsem z promítané ankety zachytila kladnou odpověď a kolikrát negativní. Myslím, že zlehka převažovaly ty negativní, respektive nejčastější byl názor, že takové přátelství může existovat, ale je velmi pravděpodobné, že se to zvrtne. Také bylo patrné, že řada dotazovaných si nebyla vůbec jistá a že možná nad něčím takovým doposud neuvažovali. To vyplývá i z inscenace – chlapec a dívka se spolu prostě kamarádí a nikdy nepadne ani slovo o „něčem víc“. Ačkoli je to „něco víc“ velmi přítomné. Žádné ano nebo ne tedy nezazní, protože ani nemůže, neexistuje objektivní pravda. Inscenace tak nabízí divákům téma, dva pohledy, mužský a ženský, nabízí problém – který si má ale každý teenager dořešit sám v sobě. Nebo ve skupince svých BF.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Podepisujte se prosím celým jménem, popřípadě jeho vhodnou částí. Děkujeme.