#JiráskůvHronov: Kočovníci podruhé

85. Jiráskův Hronov, festival amatérského divadla

Kočovné divadlo Ad Hoc - J. Duchek, L. Habanec: S úsměvem nepilota

režie: J. Duchek

Kočovné divadlo Ad Hoc, které na „divadelní Olymp“ vynesla jejich opera Il Congelatore – Zmrazovač, se tentokráte představilo se svým kupodivu starším, leč aktualizovaným počinem S úsměvem nepilota. Kabaretové pásmo nebo chcete-li komponovaný večer plný písní, satiry, poezie, bonmotů, skečů, spotů, legrácek, ale především – na rozdíl od dříve známé opery – plný slov. 

Literární kabaret s přesahem k tématům, s přesahem k lidem. Jakoby svět a naše společnost byla jedna velká slovní hříčka. A to vše po vzoru hlavně Vodňanského a Skoumala (k nimž se samo Ad Hoc programově hlásí), přičemž bychom nepochybně nalezli také stylové paralely k V+W, potažmo Werichovi a Horníčkovi, poetice divadla Semafor a v neposlední řadě také krůček-krok – nehodící se škrtněte, směrem cimrmanovským.

Kdo viděl Zmrazovače, tak ví, co je tahle banda zač. Každý z nich hraje na nejeden hudební nástroj (a jak!), umí zpívat, tančit, přednášet a prodat svou vřelost a milost směrem k publiku. Jak trefně při rozboru v Problémovém clubu poznamenal Aleš Bergman, nám je vlastně docela jedno, jaké to bude a jestli se dokážou překonat, my tam s nimi prostě chceme být. Opět (viz můj předchozí text o inscenaci Vyskočit z kůže) zde sehrál roli prostor, tentokrát hronovské Sokolovny, která zapříčinila, že akustika nebyla úplně ideální, a tak si publikum nemohlo vychutnat plných 100% líbivých, chytrých a vtipných hudebních textů.

Je lehké a těžké psát o tom, jak báječné a vtipné to bylo. Je lehké a těžké chválit Jana Duchka jakožto autora a režiséra nebo opět, zas a znovu geniální hudbu Lukáše Habance. To chce prostě zažít. A pokud to zažijete, tak si tuhle talentovanou a nahodilou partičku určitě zamilujete. Dokonce jim s radostí odpouštíme, že dramaturgie a gradace celého pásma byla vskutku rozvolněná a nesměřovala k nějakým větším celkům. Držela se totiž stále v jakési líbivě-hravě-tvořivé rozkouskovanosti, parafrázování společnosti a věcí kolem nás, kterou spojovala pouze velmi trefná parodizace televizních zpráv nebo všemi oblíbené reklamy a spoty. A též vstupy modelátora, pardon, moderátora (Adam Caha), který celým kabaretišem proplouvá jako kniha ve vodě a velmi přesně, byť se mu tu a tam poplete nějaké to pivíčko, pardon, slovíčko, situaci losuje glosuje, či spíše nenásilně "posouvá". Ať už od chytlavé písně ke spotu či od rádoby vědeckých přednášek, až po sportovní utkání s hamletovskou tématikou.

Hra se slovy, texty písní a slovní hříčky, které zde padají, hrají a zpívají, by se měly vydat veřejně jako sbírka. Nebo by se mohly rovnou tesat. Ani sem nechci vypisovat příklady, protože to ztratí tu bezprostředně milou autentičnost zcela konkrétního okamžiku. Toho okamžiku, který s nimi rádi prožíváte. Který s nimi rádi sdílíte. Něco tak jedinečného a snad pro většinu veškerého diváctva líbivého, může totiž vytvořit jen někdo, kdo se nezalekne titěrné hromady práce, která za tím vším stojí. Někdo, kdo divadlo dělá s opravdovou láskou, radostí a chutí. S úsměvem (nepilota). Tím někým však není pouze Jan Duchek nebo Lukáš Habanec, tím někým je celé Kočovné divadlo Ad Hoc, jehož profil by byl pravděpodobně jiný, pokud by mu některá z těch talentovaných bytostí, kterými všichni bezpochyby jsou, chyběla. Hudební, hravé, tvořivé, inteligentní, upřímné, české, aktuální, radostné, skromné, precizní – chválit a pokračovat mohu za doly a za hory – divadlo, kterému snad nikdy na jevišti nechybí ani malé miminko.

PS. Po dlouhé době jsem s čistým svědomím standing-ovationoval.