#SnězTuŽábu: Petr Christov

 

Sněz tu žábu, 2. ročník festivalu francouzského divadla

Rozhovor s Petrem Christovem, vedoucím Katedry Divadelní vědy na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, teatrologem, kritikem a překladatelem frankofonní dramatiky.

 - NAD RYBKOU A FRANCOUZI -

Jak a kdy jste se dostal k překladu Belgické rybky? Jak to bylo s Rapsódií bez tváří Sigrid Carré-Lecoindre, kterou jste překládal na loňský ročník Sněz tu žábu?

Překlad je nový, ze zimy loňského roku. Je to jedna z her, kterou vybrala dramaturgická rada festivalu. Belgická rybka se mi líbila už když jsem ji četl v originále a přišla mi jako jeden z nejzajímavějších textů, který bych si chtěl přeložit. Rapsódii bez tváří osobně přinesla Linda Dušková, dramaturgyně festivalu, která ho dostala přímo od Sigrid, se kterou už spolupracovala ve Francii. Takže to byl text, který byl úplně nový, neuvedený, respektive jednou v rámci site-specific, pro které vznikl. Ale česká verze byla vlastně světovou premiérou. Belgická rybka už se ve Francii hrála a hraje. Já jsem to představení na podzim v Paříži viděl, což byla dobrá inspirace k tomu, že ten text na scéně funguje a že má smysl ho překládat.

Jak se Vám Belgická rybka překládala? Byla v překladatelském ohledu vstřícná?

Kdybych to porovnal s Rapsódií bez tváří, tak to byla jednoduchá, banální, snadná a rychlá práce. Principiálně je to dialog dvou postav, který není výrazně komplikovaný, až na pár drobností. Složitější je jejich pochopení, jaký je mezi nimi reálný vztah. Pokud se jedna postava jmenuje Velká pán a druhá Malý holka, tak je zjevné, že nějaká zapeklitost v tom bude. Ale zásadní problém v překládání nebyl. U Rapsódie bez tváří to bylo peklo. Je to scénická báseň, to znamená překládat poetický text určený pro scénu, který pracuje s rytmickou stylizací i s vizuální stylizací samotného textu v tištěné podobě. Používá spoustu novotvarů a metafor, kde je potřeba některé pasáže spíše přebásnit, než jenom překládat.

Je to text pro děti, nebo pro dospělé?

Evidentně pro dospělé. To je zcela jednoznačné. Žánrově je to komedie s existenciálním přesahem a lehce absurdním naladěním. Možná o hledání našeho dětského já nebo možná o vyrovnávání se s naším dětstvím a našimi traumaty.

V čem je současná francouzská a česká dramatika jiná? A v čem je stejná?

Je a musí být jiná v rozsahu žánrů a forem, protože Francie je až grafomansky nastavená, každý rok tam pro divadlo vznikají stovky a tisíce textů. České současné texty, které se dostanou na scénu, nemají tak širokou konkurenci. Většinou vznikají ve spolupráci s režiséry nebo soubory, a často tuto hranici nepřesáhnou. Ve Francii se text, který vznikne třeba i v rámci malého souboru, snaží sebevědomě dostat za hranice divadélka a být součástí veřejného divadelního prostoru. Což se u nás, například u amatérských textů, říci nedá, ale nesouvisí to s jejich kvalitou. Tematicky se také liší. Spousta českých textů stojí na černém humoru, na tradici absurdity, nevznikají v takovém množství bulvární komedie.

Proč může být pro českého diváka zajímavé francouzské divadlo?

Možná proto, abychom se podívali, jak funguje kultura, která je nám v něčem sympatická, ale vidí svět jinak. Svět, který má mnohem větší vztah ke slovu a ke kultuře. Témata, která nabízí, jsou u nás vnímaná vážněji, seriózněji, občas se až příliš kultivovaně bavíme o tématech, která nám přijdou bytostně intelektuální. Francouzi také o své práci a o tom, co si myslí, rádi mluví. Obecně rádi diskutují, mluví o všem, co je zajímá. To je poměrně velký rozdíl mezi naší a jejich kulturou. Slovo je pro Francouze podstatný nástroj k poznávání světa. To se od nich můžeme učit.