Sněz tu žábu, 2. ročník festivalu francouzského divadla
G. Cayet: Nehybní
překlad: Michal Zahálka, režie: Linda Dušková, dramaturgie: David Košťák
překlad: Michal Zahálka, režie: Linda Dušková, dramaturgie: David Košťák
Scénická skica Nehybní režisérky Lindy Duškové byla uvedena v rámci dlouholetého projektu Divadla LETÍ 8@8 (tento projekt slaví letos deset let), v němž bylo představeno osm nově vzniklých zahraničních či českých textů. Forma scénických skic, jež je na pomezí mezi čtením a plnohodnotnou inscenací, Divadlu LETÍ umožňuje nový text bez prodlevy zprostředkovat divákovi.
Nehybní, jejichž autorem je Guillaume Cayet, který za tento text získal ocenění na Journées de Lyon des Auteurs de Théâtre, pojednávají o manželském páru Nadie (Anne-Françoise Joseph) a Franckovi (Richard Fiala). Ti se stěhují z hektického města na poklidný venkov, kde si budou moci užívat klidu, pohody, volnosti a samoty. Představy o ideálním domově se začnou rozpadat stejně jako jejich vztah ve chvíli, kdy se jim do života vkrade až příliš milá a ochotná Sousedka a současně paní starostová (Natália Drabiščáková). Sousedka se snaží jejich život plnit návštěvami, paštičkami, pečenými brzlíky a radikálními názory na to, co má dělat, a co ne.
Jenže Nadia chce žít svůj život podle sebe, a ne podle druhých. Chce se nejdříve sama rozhodnout, jak budou věci v jejím životě vypadat, a na základě toho se buď stát součástí komunity a jejího zaběhlého řádu, nebo ne. Zde nastává konflikt s manželem, neboť on se naopak nechává pohltit pravidly a sdílí pohled venkovské společnosti, již ztělesňuje postava Sousedky.
Nepřizpůsobivou Nadiu drtí drobné ústupky, jež musí dělat: zavřít kočku do kufru auta, protože ve vsi se chovají pouze lovečtí psi, či přebarvit červené okenice na zelenou barvu, aby ladily s okolím. Nátlak na Nadiu (ve vesnici se jí říká Diana podle vesničany uctívané bohyně lovu) vrcholí téměř obřadným aktem. Za zvuku písně opěvující bohyni Dianu Sousedka Nadiu převlékne do hnědého oblečení, aby konečně dokonale splynula s okolím.
Píseň opěvující Dianu je jediná, která v Nehybných zazní. Zdůrazňuje se tím pevný řád vesnice a zároveň se poukazuje na soudržnost komunity, která netoleruje nepřizpůsobivost.
Obyvatelé vesnice, zastoupené postavami Sousedky a jejího manžela, jsou oblečeni do hnědé a khaki barvy a do podobného oblečení se také obléká Franck. Scéně dominuje velká postel, symbolizující domov Nadie a Francka, postupně zaplňovaný a poskvrňovaný Sousedčinými dárečky.
Téma přizpůsobivosti a nepřizpůsobivosti ve scénické skice dominuje skrze ústřední dvojici Nadii a Francka, ale rovněž je doplněno motivy zakonzervovanosti a stereotypu či naopak názorové odlišnosti. Nehybní nabízejí pohled i na možný průběh začleňování do komunity, které je vynuceno psychickým nátlakem zahaleným rouškou pohostinnosti a zdvořilosti. Otázkou zůstává, jak jedinci zareagují. Jedni rezignují a přizpůsobí se a jiní ne, ale životy i osobnosti všech se změní.
Nehybní, jejichž autorem je Guillaume Cayet, který za tento text získal ocenění na Journées de Lyon des Auteurs de Théâtre, pojednávají o manželském páru Nadie (Anne-Françoise Joseph) a Franckovi (Richard Fiala). Ti se stěhují z hektického města na poklidný venkov, kde si budou moci užívat klidu, pohody, volnosti a samoty. Představy o ideálním domově se začnou rozpadat stejně jako jejich vztah ve chvíli, kdy se jim do života vkrade až příliš milá a ochotná Sousedka a současně paní starostová (Natália Drabiščáková). Sousedka se snaží jejich život plnit návštěvami, paštičkami, pečenými brzlíky a radikálními názory na to, co má dělat, a co ne.
Jenže Nadia chce žít svůj život podle sebe, a ne podle druhých. Chce se nejdříve sama rozhodnout, jak budou věci v jejím životě vypadat, a na základě toho se buď stát součástí komunity a jejího zaběhlého řádu, nebo ne. Zde nastává konflikt s manželem, neboť on se naopak nechává pohltit pravidly a sdílí pohled venkovské společnosti, již ztělesňuje postava Sousedky.
Nepřizpůsobivou Nadiu drtí drobné ústupky, jež musí dělat: zavřít kočku do kufru auta, protože ve vsi se chovají pouze lovečtí psi, či přebarvit červené okenice na zelenou barvu, aby ladily s okolím. Nátlak na Nadiu (ve vesnici se jí říká Diana podle vesničany uctívané bohyně lovu) vrcholí téměř obřadným aktem. Za zvuku písně opěvující bohyni Dianu Sousedka Nadiu převlékne do hnědého oblečení, aby konečně dokonale splynula s okolím.
Píseň opěvující Dianu je jediná, která v Nehybných zazní. Zdůrazňuje se tím pevný řád vesnice a zároveň se poukazuje na soudržnost komunity, která netoleruje nepřizpůsobivost.
Obyvatelé vesnice, zastoupené postavami Sousedky a jejího manžela, jsou oblečeni do hnědé a khaki barvy a do podobného oblečení se také obléká Franck. Scéně dominuje velká postel, symbolizující domov Nadie a Francka, postupně zaplňovaný a poskvrňovaný Sousedčinými dárečky.
Téma přizpůsobivosti a nepřizpůsobivosti ve scénické skice dominuje skrze ústřední dvojici Nadii a Francka, ale rovněž je doplněno motivy zakonzervovanosti a stereotypu či naopak názorové odlišnosti. Nehybní nabízejí pohled i na možný průběh začleňování do komunity, které je vynuceno psychickým nátlakem zahaleným rouškou pohostinnosti a zdvořilosti. Otázkou zůstává, jak jedinci zareagují. Jedni rezignují a přizpůsobí se a jiní ne, ale životy i osobnosti všech se změní.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Podepisujte se prosím celým jménem, popřípadě jeho vhodnou částí. Děkujeme.