#SnězTuŽábu: Marek Němec

 

Sněz tu žábu, 2. ročník festivalu francouzského divadla

Rozhovor s hercem a režisérem Markem Němcem, který režíroval scénickou skicu hry Les ve mně Guillauma Vincenta v překladu Jany Bartůňkové.

- VYTVÁŘET DIVADLEM SVĚTY -

Ty jsi studoval činoherní herectví na DAMU. Jak ses dostal k režii?

Přirozenou cestou, protože jsem se na DAMU potkal s pár lidmi a zjistil jsem, že divadlo může mít i jinou funkci, než herecky interpretovat text. Mít možnost tvořit svět. A měl jsem pocit, že s těmi lidmi, v kterých jsem cítil potenciál, je potřeba pracovat dál. Myslím, že první inscenace byla se studenty Pražské konzervatoře před deseti lety (Claude-André Puget: Bláhový čas, 2005, pozn. red.). Pak jsem hlavně hrál, potom jsem režíroval inscenovaná čtení pro Divadlo Letí. A v roce 2010 jsem dělal Utrpení mladého Werthera (Činoherní studio Ústí nad Labem, 2010, pozn. red.).

Proč jsi přijal nabídku režírovat na festivalu Sněz tu žábu? Zaujal tě text, který jsi dostal?

Oslovila mě Jana Jurčová, která mi vytvářela kostýmy k představení Terminus (Divadlo v Celetné, 2013), jestli bych nechtěl režírovat scénické čtení. Netušil jsem, co to bude za text. Ale podobný druh textu, jako je Les ve mně, už mám za sebou. V tom jazyce, v tom, jak je to přeložené, je něco zvláštně zvrhlého. Je tam velmi chytře zaznamenaný dětský nebo adolescentní mozek.

Je to text pro děti, nebo pro dospělé?

Rozhodně pro dospělé. Při vhodném inscenačním zásahu se to asi dá zpřístupnit dětem, protože to není explicitně sprosté. V náznaku, v lehké zastřené stylizaci by se to dalo. Ale já v tom vlastně nevidím moc smysl. Je to o šikaně, o explicitní erotice, která je ve světě přítomná. Jdeš si koupit žvýkačku nebo lízátko do trafiky a musíš přejít přes dvacet porno časopisů. Spíše by se na to měli dívat dospělí a zamyslet se nad tím, jestli je to v pořádku.

O čem je podle tebe Les ve mně?

Na jednu stranu je to o krutosti dětského světa, který bezesporu je krutý. Děti se šikanují, požírají jedno druhé, protože se snaží v rovině jakési animality zvítězit. Tady je dětem do ruky daná zbraň v podobě sexuality a nejednoznačné identity ve dvanácti-třinácti letech, kdy opravdu nevíš, kdo jsi. Je to o násilí, kterého se na dětech dopouštíme. Vědomě nebo nevědomě. Bezbřehá ostenze, kde mantinel osmnáct let vůbec nic neznamená a zároveň tendence dětí vyrovnat se dospělým. A začíná to už u her, které pracují s virtuální realitou, třeba The Sims. Něco ti umožňuje žít paralelní život, který je v rovině dospělosti. To je dost bizarní. Uhlídat tohle je těžké a Les ve mně ani neodpovídá na to, jestli je to možné. Tam jenom sledujeme důsledky toho, že jsou děti produkty doby a svých rodičů.

Máš nějaké zkušenosti s francouzským divadlem, s francouzskou dramatikou?

Mám velmi rád Bernarda-Marie Koltése. K dalším textům jsem se dostal přes Petra Christova a jeho překlady. Ale nemám k tomu úplně vztah, protože francouzská dramatika je upovídaná, Francouzi mají tendenci všechno říci, všechno je ve slovech. Nejsem frankofil, ačkoli ten svět obdivuji.

Dokážeš pojmenovat svojí režisérskou poetiku?

Tak na to je asi brzo. Baví mě texty s neotřelým jazykem, texty většinou poetické, ale nemusí se rýmovat. Texty, které nabízejí volnou ruku, nejsou didaktické, doslovené, kde může člověk vystupovat z roviny textu do metafyziky. Dobrých moderních textů je málo, když jsem je hledal, tak to byly spíše takové konceptualistické výkřiky, neměly stavbu hry, filozofii. Bylo to spíše poukázání na něco, co je špatně, na dvaceti stránkách. Z autorů a textů mě baví Andrew Bovell, v české literatuře Viktor Dyk, Jan Čep, Jakub Deml, Antonín Sova, Otokar Březina. Ten divný symbolistický expresionismus. Když to porušuje mantinely doby, v níž text vznikal a přináší to jiný pohled na běžné věci. Třeba dramatizace pro mě nabízí možnost vytvořit si text pro sebe, tak, jak s ním budu chtít pracovat.

Je těžší dělat scénickou skicu než regulérní inscenaci? A v čem?

Ve scénické skice se člověk nesmí rozkošatět ve významech, protože když pracuješ se znakem, tak ho musíš vypointovat. Úkolem je co nejméně násilnou formou text zpřítomnit, ale protože to není rozhlas, tak se pokusit o hrubý náznak prostorového uchopení, mizanscény. A nesnažit se ukazovat, kde je text špatný.

Ty se věnuješ i tvorbě pro děti, minimálně na ČT D:. Věnuješ se jí i na divadle?

Ano, v Divadle v Celetné hrajeme Mikulášovy patálie (premiéra 2012, pozn. red.). Já jsem za to hrozně rád a baví mě to, protože si myslím, že to má smysl. A zaujmout dítě je složitější, u dospělých fungují korekce společenských norem, ale od dětí člověk dostane zpětnou vazbu okamžitě a na rovinu. Já myslím, že je dobré nechat děti v dětském světě, dokud nemají přirozenou potřebu z něj expandovat.

Proč si myslíš, že má smysl se věnovat divadlu? Pro tebe jako pro tvůrce?

Pro mě jako pro režiséra je skvělé mít možnost vytvářet příběh, vytvářet svět, trochu pateticky řečeno. Buď ho vytvářím pro pobavení, nebo jako kritiku. Mám pocit, že mám poukazovat na to, že něco je špatně. Formou méně nebo více násilnou. A pro mě jako pro herce je to možnost říkat věty, u nichž mám pocit, že jsou důležité, že mají být vytažené z knihoven a zaznít. Divadlo jako živé umění má pro diváka tu katarzní možnost si v sobě srovnávat okamžiky, relativizovat určité věci.

Máš ty na divadle nějaké tabu? Jako režisér i jako herec?

Jako režisér mám pocit, že žádné tabu neexistuje, že se dá jít do čehokoli, co má v sobě nějakou rafinovanost, co není na první dobrou. Člověk by neměl mít mantinely. Já chci divadlem konfrontovat diváky se světem literatury a se světem, který žijeme. K něčemu můžu inklinovat, něco mi může připadat laciné, v tom jsou asi moje mantinely. Mluvit o „tabu“ je autohygiena. A jako herec také nemám tabu. Já se snažím jít režisérovi maximálně vstříc, pokud tomu rozumím