Sněz tu žábu, 2. ročník festivalu francouzského divadla
G. Vincent: Les ve mně
překlad: Jana Bartůňková, režie: Marek Němec
překlad: Jana Bartůňková, režie: Marek Němec
Hru Les ve mně napsal Guillaume Vincent v roce 2014. Na malé ploše textu (asi osmnáct stránek) dokáže postihnout téma ztráty dětství, které přerůstá v obžalobu světa dospělých. Právě ten svou zvráceností, sexuální lačností a bezohledností bere dětem jejich nevinnost, neboť se tomuto světu snaží vyrovnat. Ačkoli jsou hlavními postavami děti ve věku dvanácti až patnácti let, míří Vincent svou hrou především na jejich rodiče. Text obsahuje i téma, které se i dětí v tomto věku přímo dotýká: objevování vlastní sexuality a sebe samých i frustrace z toho, že pokud jsem homosexuál, nejsem „normální“. Nicméně epilog, v němž jedna z postav (dvanáctiletý Tomáš) spáchá sebevraždu, svou drsností dětské publikum spíše vylučuje.
Ani ztvárnění v režii Marka Němce se nezaměřuje na dětského diváka. Jako herce režisér zvolil studenty čtvrtého ročníku DAMU: Matěj Vejdělek v roli mutujícího a nejistého Tomáše, Elizaveta Shvachko jako lascivní manipulátorka Hedvika a Adam Ernest v roli nejstaršího (patnáctiletého) Juliána, který si libuje ve své nadřazenosti a síle. Ostatní postavy (Tomášova otce, Osmiletého chlapce a Vypravěče) ztvárnil herec Divadla Na zábradlí Ladislav Hampl. A znovu podotýkám, ačkoli jde o skicu, přesnost hereckého podání i přístup režiséra jsou obdivuhodné. Postava Vypravěče v původním textu chybí a její interpretace se silně váže ke sdělení, které nabízejí sami inscenátoři. Vypravěč čte scénické poznámky. Hamplova intonace a výraz se přitom neomezují na prosté přečtení doplňujícího textu. Jeho postava rámcuje celou skicu a tím připomíná pohádku.
Bodrý „dědeček“ sedí na květovaném křesle a čte „dětem“ zpočátku úsměvný pohádkový příběh. Zdá se, že bude vyprávět o objevování dětských já, čemuž odpovídá i pojetí scény: bílý kosodélník, na němž hrají bíle odění herci, symbolizuje onu dětskou nevinnost. Děj se ovšem proměňuje, přitvrzuje, sílí v něm perverze, ale Vypravěč vše stále s úsměvem a poněkud ironicky doplňuje. Protože on je zástupce dospělých. A ti nevidí, co se s jejich dětmi děje. Nevidí, co svým chováním způsobují.
Symbolická je i práce s prostorem a scénickými prvky. Les je možné vnímat jako prostor, kterým děti přecházejí do dospělosti. Na čistý bílý kosodélník herci postupně namalují strom, na němž se ukrývá Tomáš, zaťapou ho krvavými stopami a v závěru na něj Tomáš nasprejuje i vlastní oprátku. Umístěním na zemi nabízí i jinou perspektivu, výrazně stylizovanou a výtvarně působivou.
Vlastně se může zdát, že Les ve mně je moralitou, ve které Vincent zobrazuje stav společnosti. K dané problematice použil jako prostředníka dítě, čímž ji ukazuje v jiném kontextu a zvýrazňuje ji. Nikdo nechce vidět, jak dvanáctileté děti nepokrytě souloží, chovají se lascivně, svádí, manipulují, vyhrožují, ubližují. Nikdo nechce vidět, jak je jejich vlastní děti obžalují.
Síla Němcovy skici spočívá pro mě především v tom, že přes explicitní perverznost, která v textu bezpochyby je, nemá potřebu ji nijak vystavovat a násilně atakovat divákovy city. Naopak veškeré sexuální scény jsou popsány pouze slovně, herci mají mezi sebou odstup, což působí mnohem naléhavěji a erotičtěji, než kdyby se všechny na jevišti skutečně odehrávaly.
Ani ztvárnění v režii Marka Němce se nezaměřuje na dětského diváka. Jako herce režisér zvolil studenty čtvrtého ročníku DAMU: Matěj Vejdělek v roli mutujícího a nejistého Tomáše, Elizaveta Shvachko jako lascivní manipulátorka Hedvika a Adam Ernest v roli nejstaršího (patnáctiletého) Juliána, který si libuje ve své nadřazenosti a síle. Ostatní postavy (Tomášova otce, Osmiletého chlapce a Vypravěče) ztvárnil herec Divadla Na zábradlí Ladislav Hampl. A znovu podotýkám, ačkoli jde o skicu, přesnost hereckého podání i přístup režiséra jsou obdivuhodné. Postava Vypravěče v původním textu chybí a její interpretace se silně váže ke sdělení, které nabízejí sami inscenátoři. Vypravěč čte scénické poznámky. Hamplova intonace a výraz se přitom neomezují na prosté přečtení doplňujícího textu. Jeho postava rámcuje celou skicu a tím připomíná pohádku.
Bodrý „dědeček“ sedí na květovaném křesle a čte „dětem“ zpočátku úsměvný pohádkový příběh. Zdá se, že bude vyprávět o objevování dětských já, čemuž odpovídá i pojetí scény: bílý kosodélník, na němž hrají bíle odění herci, symbolizuje onu dětskou nevinnost. Děj se ovšem proměňuje, přitvrzuje, sílí v něm perverze, ale Vypravěč vše stále s úsměvem a poněkud ironicky doplňuje. Protože on je zástupce dospělých. A ti nevidí, co se s jejich dětmi děje. Nevidí, co svým chováním způsobují.
Symbolická je i práce s prostorem a scénickými prvky. Les je možné vnímat jako prostor, kterým děti přecházejí do dospělosti. Na čistý bílý kosodélník herci postupně namalují strom, na němž se ukrývá Tomáš, zaťapou ho krvavými stopami a v závěru na něj Tomáš nasprejuje i vlastní oprátku. Umístěním na zemi nabízí i jinou perspektivu, výrazně stylizovanou a výtvarně působivou.
Vlastně se může zdát, že Les ve mně je moralitou, ve které Vincent zobrazuje stav společnosti. K dané problematice použil jako prostředníka dítě, čímž ji ukazuje v jiném kontextu a zvýrazňuje ji. Nikdo nechce vidět, jak dvanáctileté děti nepokrytě souloží, chovají se lascivně, svádí, manipulují, vyhrožují, ubližují. Nikdo nechce vidět, jak je jejich vlastní děti obžalují.
Síla Němcovy skici spočívá pro mě především v tom, že přes explicitní perverznost, která v textu bezpochyby je, nemá potřebu ji nijak vystavovat a násilně atakovat divákovy city. Naopak veškeré sexuální scény jsou popsány pouze slovně, herci mají mezi sebou odstup, což působí mnohem naléhavěji a erotičtěji, než kdyby se všechny na jevišti skutečně odehrávaly.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Podepisujte se prosím celým jménem, popřípadě jeho vhodnou částí. Děkujeme.