Divadlo Husa na provázku: SMĚJÍCÍ SE BESTIE
Divadlo Husa na provázku, Divadlo Archa a jejich Smějící se bestie. Úvodní píseň Milana Holendy a pivo. Druhá ze série diskuzí Tady všady byl – Kabinet Cimrman byla spíše přátelským setkáním se zkušeným cimrmanologem Petrem Bruknerem.
V atmosféře plné historek a vtipů se vynořovaly otázky, jak to vlastně s tím smíchem máme a nemáme. Setkáním provázel Vladimír Morávek, doplněn nejen o nerušivé vstupy Miroslava Oščatky a Simony Petrů, ale také o vstupy rušivé – stejně jako první den – Zuzany Bubílkové (Tomáš Milostný) s jejím sloganem: „Žít v zemi, kde není humor, je hrozné, ale žít v zemi, kde je humor potřebný, je horší. Bertold Brecht. Takovej Němec.“
Volně se diskutovalo o humoru a o tom, že ho někdo má a někdo nemá. Mluvilo se o Cimrmanovi. Mluvilo se o Divadle Járy Cimrmana, kde kromě notoricky známých dotazů jako jak soubor vznikl, jak bojoval o přežití za minulého režimu nebo jak to mají v souboru se ženskýma (takové ty věci, které jsme četli už ve všech rozhovorech a všech knihách věnující se fenoménu DJC), zaznělo i několik podnětných otázek, především ze strany Simony Petrů.
Snad jen pro představu je zde několik záblesků, jež se mohly usadit v myslích všech přítomných obdivovatelů divadla a jeho fiktivních i skutečných osobností. Václav Klaus neměl rád Cimrmany, protože ho humor zdržuje. Nejvíc srandy a vtipů vzniká, když je národu ouvej a poslední dobou vtipy „slábnou“, tak nám asi tak ouvej není. Petr Brukner také hovořil o přenositelnosti a srozumitelnosti cimrmanovského humoru pro cizince v návaznosti na premiéru Dobytí severního pólu souboru Cimrman English Theatre. Brukner byl také svědkem toho, jak se nečeské publikum při sledování anglické verze hry Záskok smálo a smálo. Pohovořil také o vztahu jejich souboru k hereckému řemeslu a jejich vědeckém zapálení předvést dílo zkoumané osobnosti. Objevila-li se snaha o herectví, začal Ladislav Smoljak všechny brzdit a nutit podehrávat. Na to navázal tím, jak to jde se syny a Miroslavem Táborským a jak je nutí Zdeněk Svěrák „hrát civilně“, protože oni na rozdíl od ostatních herci jsou. Také se mluvilo o tom, že kdyby se hrál neautorský (Cimrman – Smoljak – Svěrák) text, byla by to tragédie. Kam se ale na Cimrmany hrabe Broadway! Vysoká čísla (nejen ohledně stáří souboru) ze statistiky Petra Bruknera mluví za vše. Vždyť tři z patnácti her už mají víc jak tisíc repríz. A nakonec zase zazněla písnička, jako dárek, od Růženky z Husy, Elektrický valčík. A když jsme dobroukali, vystoupila ještě Bubílková s Kafkou, amerikanizací a takovým tím recitovaným vtípkem.
Následoval první díl projektu Smějící se bestie – Fidlowačka v režii Anny Petrželkové. Když pak dozněly poslední tóny veškerého hymnování a vybledly všechny trikolory, následovalo energické finále se členy divadla VOSTO5 Jiřím Havelkou, Petrem Prokopem, Ondřejem Bauerem a Tomášem Jeřábkem. Jejich kapela SNAHA, s bojovným heslem a mottem: „Snaha je patrná!“ nenechala žádného z posluchačů klidným. V krátkém přehledu jejich hudebního repertoáru servírovaném v té volné, přirozeně vtipné (což je Vostopětce vlastní) a přitom hudebně a textově výborné formě, zazněla mimo jiné píseň o jednom varleti, hymna pro Karla nebo třeba trefný a „lehce“ politicky laděný protestsong „Je to na hovno“. Lepší zakončení druhého dne si snad nikdo ani nemohl přát.
Divadlo Husa na provázku, Divadlo Archa a jejich Smějící se bestie. Úvodní píseň Milana Holendy a pivo. Druhá ze série diskuzí Tady všady byl – Kabinet Cimrman byla spíše přátelským setkáním se zkušeným cimrmanologem Petrem Bruknerem.
V atmosféře plné historek a vtipů se vynořovaly otázky, jak to vlastně s tím smíchem máme a nemáme. Setkáním provázel Vladimír Morávek, doplněn nejen o nerušivé vstupy Miroslava Oščatky a Simony Petrů, ale také o vstupy rušivé – stejně jako první den – Zuzany Bubílkové (Tomáš Milostný) s jejím sloganem: „Žít v zemi, kde není humor, je hrozné, ale žít v zemi, kde je humor potřebný, je horší. Bertold Brecht. Takovej Němec.“
Volně se diskutovalo o humoru a o tom, že ho někdo má a někdo nemá. Mluvilo se o Cimrmanovi. Mluvilo se o Divadle Járy Cimrmana, kde kromě notoricky známých dotazů jako jak soubor vznikl, jak bojoval o přežití za minulého režimu nebo jak to mají v souboru se ženskýma (takové ty věci, které jsme četli už ve všech rozhovorech a všech knihách věnující se fenoménu DJC), zaznělo i několik podnětných otázek, především ze strany Simony Petrů.
 |
| Ano. Bohužel. // Divědové - Eliška Seveldová a Lukáš Křížek // foto: archiv Divědů |
Snad jen pro představu je zde několik záblesků, jež se mohly usadit v myslích všech přítomných obdivovatelů divadla a jeho fiktivních i skutečných osobností. Václav Klaus neměl rád Cimrmany, protože ho humor zdržuje. Nejvíc srandy a vtipů vzniká, když je národu ouvej a poslední dobou vtipy „slábnou“, tak nám asi tak ouvej není. Petr Brukner také hovořil o přenositelnosti a srozumitelnosti cimrmanovského humoru pro cizince v návaznosti na premiéru Dobytí severního pólu souboru Cimrman English Theatre. Brukner byl také svědkem toho, jak se nečeské publikum při sledování anglické verze hry Záskok smálo a smálo. Pohovořil také o vztahu jejich souboru k hereckému řemeslu a jejich vědeckém zapálení předvést dílo zkoumané osobnosti. Objevila-li se snaha o herectví, začal Ladislav Smoljak všechny brzdit a nutit podehrávat. Na to navázal tím, jak to jde se syny a Miroslavem Táborským a jak je nutí Zdeněk Svěrák „hrát civilně“, protože oni na rozdíl od ostatních herci jsou. Také se mluvilo o tom, že kdyby se hrál neautorský (Cimrman – Smoljak – Svěrák) text, byla by to tragédie. Kam se ale na Cimrmany hrabe Broadway! Vysoká čísla (nejen ohledně stáří souboru) ze statistiky Petra Bruknera mluví za vše. Vždyť tři z patnácti her už mají víc jak tisíc repríz. A nakonec zase zazněla písnička, jako dárek, od Růženky z Husy, Elektrický valčík. A když jsme dobroukali, vystoupila ještě Bubílková s Kafkou, amerikanizací a takovým tím recitovaným vtípkem.
Následoval první díl projektu Smějící se bestie – Fidlowačka v režii Anny Petrželkové. Když pak dozněly poslední tóny veškerého hymnování a vybledly všechny trikolory, následovalo energické finále se členy divadla VOSTO5 Jiřím Havelkou, Petrem Prokopem, Ondřejem Bauerem a Tomášem Jeřábkem. Jejich kapela SNAHA, s bojovným heslem a mottem: „Snaha je patrná!“ nenechala žádného z posluchačů klidným. V krátkém přehledu jejich hudebního repertoáru servírovaném v té volné, přirozeně vtipné (což je Vostopětce vlastní) a přitom hudebně a textově výborné formě, zazněla mimo jiné píseň o jednom varleti, hymna pro Karla nebo třeba trefný a „lehce“ politicky laděný protestsong „Je to na hovno“. Lepší zakončení druhého dne si snad nikdo ani nemohl přát.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Podepisujte se prosím celým jménem, popřípadě jeho vhodnou částí. Děkujeme.