Divadlo Husa na provázku: SMĚJÍCÍ SE BESTIE
Josef Kajetán Tyl napsal hru Fidlovačka, aneb Žádný hněv a žádná rvačka, Hubert Krejčí napsal Ze života hmyzu pražské periferie, Ladislav Smoljak zase napsal Hymnu aneb Urfidlovačku a Egon L. Tobiáš napsal hru Problém s hymnou. No, a pak přišel Provázek, projekt Smějící se bestie, režisérka Anna Petrželková, dramaturgyně Lucie Němečková a další, a vznikl první díl inscenačního cyklu: Fidlowačka, aneb Kde domov můj?, s podtitulem Národní karaoke.
Úvodní scéna byla představena se vším všudy, učebnicově, historicky a s písní. Následně se postavy mění v herce, jenž jsou vyvoláváni na scénu, aby si odehráli svůj part. O přestávce se pak scházejí v šatně, aby si mohli postěžovat, jak to ten Tyl blbě napsal. Co je to za blbost? Vždyť už tenkrát na to lidi nadávali, a co ty role? Kde je nějakej konflikt? Proč všem říkám frantík? Je to o sporu ševce a krejčího? Je to národnostní konflikt? Je to českoněmecká verze Romea a Julie? A jak to můžu hrát, když ani neumím německy a on, byť velkej obrozenec, napsal půlku hry v němčině! Mé studentské srdce v tuto chvíli plesá, protože totožné řeči jsem nespokojeně vedl před kamarády, když jsme se v semináři o Obrozeneckém divadle potýkali s tím samým. Přesně! Je to blbost! O „ničem“! Proč to hrát? – Protože hymna?! Provázkovští tak jasně v první části vyslovují svůj postoj k původnímu textu. Ten jistě bude mít určité kvality, ale s jeho aktuálností pro dnešní publikum, jeho poutavostí a vším, bude problém. Jak to hrát? O čem to hrát? Hrát to jenom kvůli hymně? Vždyť proto přece každý Fidlovačku zná (ale nikdy ji nečetl!). Možná také právě proto, vzniká tohle leporelo textů, obohacené provázkovskou invencí. V chronologickém a na sebe účelně navazujícím schematu Tyl – Krejčí – Smoljak – dovětek Krejčího – Tobiáš představují tvůrci nejen děj Fidlovačky (ať už té či oné), ale i Tylův život (včetně vztahů s ostatními Obrozenci) a tvorbu. V jednotlivých dílech směšného leporela se herci převtělují do jiných rolí a vytvářejí tak zajímavé kontrasty mezi jednotlivými předlohami.
To na co se inscenátoři zaměřují především a co je pevným lepidlem všech dílů, je vznik naší hymny a jazyk (český, německý, česko-německý i německo-český). S komediantskou drzostí a v barvách trikolory tak sledujeme slet událostí, umně poskládaných tak, aby mnohé naznačovaly o době minulé, ale i té dnešní. Není proto divu, že celou inscenaci uzavírá velmi současný (a politicky aktuální) text Egona Tobiáše, kde se pracovníci Úřadu kultury snaží vymyslet hymnu. A každý z nich, ze své vlastní odlišnosti a charakteru, si s tím poradí po svém. Ať už je to country, pop, balada nebo cokoliv jiného, pořád to ale zní „lépe“, než předtím několikrát zpívaná hymna v němčině.
Čili, jednoduše: Výjev 19. století, který se díky – pro inscenaci univerzálním – kostýmům (kombinace krojů a „moderních“ věcí, jako například mikiny se státním znakem) a pár maličkostem drží až do předposlední části skládanky. Spílání herců a následně Fidlovačka, Fidlovačka a zase Fidlovačka, prokládaná střípky z Tylova života a pak bum, Tobiášova (ne)fiktivní skoro-současnost. A viděli jsme všechno – příběh Romea-Jeníka a Julie-Lidunky, švec versus krejčí, všudypřítomného slepce a také jak se skládala hymna, kdo ji skládal a pro koho se vlastně skládala a mnoho dalšího.
Je to čecháčkovské, bláznivé a humorné, karikující, smutné i (národnostně?) nechutné. Tak „trochu“ o nás, pro nás. Nejen pro zasmání. První z hereckých koncertů brněnských vrcholí a já jim danke šénuji, že dokázali udělat Fidlovačku, pardon, Fidlowačku poprvé snesitelnou.
J. K. Tyl, H. Krejčí, L. Smoljak, E. L. Tobiáš, DHNP
Fidlowačka, aneb Kde domov můj? (Národní karaoke)
režie: Anna Petrželková, dramaturgie: Lucie Němečková
Fidlowačka, aneb Kde domov můj? (Národní karaoke)
režie: Anna Petrželková, dramaturgie: Lucie Němečková
Josef Kajetán Tyl napsal hru Fidlovačka, aneb Žádný hněv a žádná rvačka, Hubert Krejčí napsal Ze života hmyzu pražské periferie, Ladislav Smoljak zase napsal Hymnu aneb Urfidlovačku a Egon L. Tobiáš napsal hru Problém s hymnou. No, a pak přišel Provázek, projekt Smějící se bestie, režisérka Anna Petrželková, dramaturgyně Lucie Němečková a další, a vznikl první díl inscenačního cyklu: Fidlowačka, aneb Kde domov můj?, s podtitulem Národní karaoke.
Úvodní scéna byla představena se vším všudy, učebnicově, historicky a s písní. Následně se postavy mění v herce, jenž jsou vyvoláváni na scénu, aby si odehráli svůj part. O přestávce se pak scházejí v šatně, aby si mohli postěžovat, jak to ten Tyl blbě napsal. Co je to za blbost? Vždyť už tenkrát na to lidi nadávali, a co ty role? Kde je nějakej konflikt? Proč všem říkám frantík? Je to o sporu ševce a krejčího? Je to národnostní konflikt? Je to českoněmecká verze Romea a Julie? A jak to můžu hrát, když ani neumím německy a on, byť velkej obrozenec, napsal půlku hry v němčině! Mé studentské srdce v tuto chvíli plesá, protože totožné řeči jsem nespokojeně vedl před kamarády, když jsme se v semináři o Obrozeneckém divadle potýkali s tím samým. Přesně! Je to blbost! O „ničem“! Proč to hrát? – Protože hymna?! Provázkovští tak jasně v první části vyslovují svůj postoj k původnímu textu. Ten jistě bude mít určité kvality, ale s jeho aktuálností pro dnešní publikum, jeho poutavostí a vším, bude problém. Jak to hrát? O čem to hrát? Hrát to jenom kvůli hymně? Vždyť proto přece každý Fidlovačku zná (ale nikdy ji nečetl!). Možná také právě proto, vzniká tohle leporelo textů, obohacené provázkovskou invencí. V chronologickém a na sebe účelně navazujícím schematu Tyl – Krejčí – Smoljak – dovětek Krejčího – Tobiáš představují tvůrci nejen děj Fidlovačky (ať už té či oné), ale i Tylův život (včetně vztahů s ostatními Obrozenci) a tvorbu. V jednotlivých dílech směšného leporela se herci převtělují do jiných rolí a vytvářejí tak zajímavé kontrasty mezi jednotlivými předlohami.
 |
| Fidlowačka // zdroj: Divadlo Husa na provázku |
To na co se inscenátoři zaměřují především a co je pevným lepidlem všech dílů, je vznik naší hymny a jazyk (český, německý, česko-německý i německo-český). S komediantskou drzostí a v barvách trikolory tak sledujeme slet událostí, umně poskládaných tak, aby mnohé naznačovaly o době minulé, ale i té dnešní. Není proto divu, že celou inscenaci uzavírá velmi současný (a politicky aktuální) text Egona Tobiáše, kde se pracovníci Úřadu kultury snaží vymyslet hymnu. A každý z nich, ze své vlastní odlišnosti a charakteru, si s tím poradí po svém. Ať už je to country, pop, balada nebo cokoliv jiného, pořád to ale zní „lépe“, než předtím několikrát zpívaná hymna v němčině.
Čili, jednoduše: Výjev 19. století, který se díky – pro inscenaci univerzálním – kostýmům (kombinace krojů a „moderních“ věcí, jako například mikiny se státním znakem) a pár maličkostem drží až do předposlední části skládanky. Spílání herců a následně Fidlovačka, Fidlovačka a zase Fidlovačka, prokládaná střípky z Tylova života a pak bum, Tobiášova (ne)fiktivní skoro-současnost. A viděli jsme všechno – příběh Romea-Jeníka a Julie-Lidunky, švec versus krejčí, všudypřítomného slepce a také jak se skládala hymna, kdo ji skládal a pro koho se vlastně skládala a mnoho dalšího.
Je to čecháčkovské, bláznivé a humorné, karikující, smutné i (národnostně?) nechutné. Tak „trochu“ o nás, pro nás. Nejen pro zasmání. První z hereckých koncertů brněnských vrcholí a já jim danke šénuji, že dokázali udělat Fidlovačku, pardon, Fidlowačku poprvé snesitelnou.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Podepisujte se prosím celým jménem, popřípadě jeho vhodnou částí. Děkujeme.