#BESTIÁŘ: Kdy přijde soudný den?

Divadlo Husa na provázku: SMĚJÍCÍ SE BESTIE

L. Fuks: Myši Natálie Mooshabrové
režie: Jan Antonín Pitínský

Když je vám tak osm a upíjíte otci ze džbánku pivo, občas si k tomu zapálíte cigaretu, mezi tím pozlobíte rodiče a málem si vyrazíte oko na lešení, na které máte zakázáno chodit, tak vás to může dostat do zvláštní školy nebo do polepšovny, kde panuje pevný řád a tělesné tresty. Když pak v dospělosti kradete a pácháte násilnosti, putujete do krimu. Pokud jste naopak bohatí a máte významné postavení ve společnosti, vyjedete si na výlet na Měsíc.

Tak funguje svět Natálie Mooshabrové, ve kterém ještě navrch vládne pevnou rukou Albín Rappelschlund. Tento Ladislavem Fuksem vytvořený svět se stal předlohou pro inscenaci Jana Antonína Pitínského Myši Natálie Mooshabrové, které jsou současně třetím dílem inscenačního cyklu Smějící se bestie.

Natálie Mooshabrová je zde obyčejná dobromyslná a lehce výstřední stařenka, která spravuje na místním hřbitově několik hrobů a vypomáhá v Péči o dítě a matku. Kromě toho má syna Wezra, který již potřetí sedí v krimi, a rozvedenou dceru lehčích mravů Nabuli. Děti nemají matku v úctě a provádějí jí někdy až příliš kruté žerty. Natálie je však rovněž travička myší a bůhví koho ještě. Zároveň je kněžnou Augustou, panovnicí, kterou již mnoho let nikdo neviděl a národ pochybuje, zdali je stále ještě naživu a sotva může tušit, že po celou dobu žije v jejich středu. Je to vážná a někdy děsivě přísná až démonická žena. Natálie Mooshabrová pak přechází mezi těmito dvěma polohami naprosto přirozeně a nechává diváka po celou dobu na pochybách, zdali tak činí s vědomým záměrem či nikoli. Tolik let žila skrytá za svou maskou, že možná už sama neví, kdo vlastně je.

Myši Natálie Mooshabrové // zdroj: Divadlo Husa na provázku

Tajemná, hřbitovní atmosféra, do které se příběh Natálie Mooshabrové halí, je navozena v inscenaci nejen dekorací, jež představuje hřbitovní zeď a několik náhrobků a v mžiku se dokáže změnit na chudý příbytek Mooshabrové, ale také hudbou a ponurým světlem. Jeviště je také v podstatě neustále zaplněno chórem myší, který se obratně mění na obyčejný lid či na sbor zpívající Dies irea (Den hněvu), jež popisuje den posledního soudu. Inscenaci také provází neustálý pocit toho, že tajemství bude rozluštěno až ve chvíli, kdy bude představen rekviem, na jehož premiéru se sbor po celou dobu připravuje.

Náboženské symboly pak doprovázejí celou inscenaci a náboženská tematika vrcholí v poslední scéně, kdy je odhalen Natáliin původ . U tabule připomínající poslední večeři pojí Mooshabrová svůj otrávený koláč, odpustí svým zlým dětem a zemře. Společně s tím, jak vrcholí příběh, narůstá a vrcholí také napětí ve společnosti revolucí a zatčením Albína Rappelschlunda. Přichází tedy soudný den jak pro Natálii, tak pro občany této dystopické země. Navíc, jak naznačí Natálie svým dobrotivým gestem, tak by měli i ti největší zloduši dojít odpuštění a spáse.

Pitínského temná inscenace o zlu, nutnosti odpuštění a spasení je plná symbolů a nejrůznějších tajemství a záhad, které se však velmi často brání odhalení a také mnohdy zůstanou skryty, čímž mohou diváka nevýslovně dráždit. Podobné pocity také může budit ústřední postava lehce schizofrenní Natálie Mooshabrové výborně ztvárněná Ivanou Hloužkovou. Inscenace Myši Natálie Mooshabrové tedy spíše klade mnoho otázek, na které si divák musí hledat odpovědi sám.