Divadlo Husa na provázku: SMĚJÍCÍ SE BESTIE
Inscenace Jana Antonína Pitínského pro mě byly vždy velmi problematické, těžko rozklíčovatelné. Od první chvíle inscenace Mein Švejk mi bylo jasné, že ani tentokrát nebude hranice prolomena. Pitínský a dramaturg Miroslav Oščatka kombinují Jaroslava Haška a Karla Vaňka, který po Haškově smrti v roce 1923 dopisoval čtvrtý díl Osudů dobrého vojáka Švejka za světové války – Pokračování slavného výprasku, a napsal i pátý a šestý díl (Švejk v zajetí a Švejk v revoluci).
Na začátku formou parodie na operetu prolétnou příběh, a zastaví se až tam, kde marškumpanie se Švejkem, kadetem Bieglerem, kapitánem Ságnerem, nadporučíkem Lukášem, poručíkem Dubem, vojínem Balounem a vojínem Chodounským odjíždějí do Budapešti. Sledujeme tak jakousi zábavnou cestu vlakem. Posléze se jejich cíl změní a oni odjíždějí na frontu. Do děje vstupují ještě postavy nejrůznějších C. a K. „mrtvol“, tu stařičký mocnář, tu inspektor, tu obyčejný civilista. A pak ještě čtenář, který stojí v knihkupectví, pročítá si knihy a občas něco ocituje. Stále ale nedokážu rozhodnout, jestli se mi Mein Švejk líbil (když to řeknu jednoduše a ošklivě), nebo ne, co si o něm vlastně myslím. Pokusím se tedy alespoň analyzovat, proč to nedokážu popsat.
Pitínský je režisér s neuvěřitelnou fantazií, který je schopný mluvit zvláštním a neotřelým divadelním jazykem, v rovině symbolů, znaků a kódů. Během všeho, co jsem od něj viděla, jsem procházela při každém představení fázemi – co to je??? Tak tohle asi nedám – nudanudanudanuda – wow! Wow!. Pitínský mě vždy v negativním slova smyslu ohromí, pak neuvěřitelně znudí, a na konci, napálí něco, co je velmi silné, a co ke mně náhle promlouvá a rozumím tomu. Mein Švejk není výjimkou. Pitínský začne operetou se silnou pantomimickou stylizací. Nechápu nic, a otravuje mě to. Po drtivou většinu inscenace pak sledujeme cestu maršky vlakem, kde se dějí věci, u nichž vůbec nevidím důvod, proč by se měly dít, proč bych se na ně měla dívat. A pak, ke konci představení, přijde působivý závěr na frontě, kde je neustálý válečný ryk. Scéna je živá, chaotická, šílená a je v ní patrná jednak protiválečná tendence, a jednak vyjadřuje chaos této doby, její nesmyslnost. Vrátím se ale k prostřední části, která je nejproblematičtější. Pitínský ji stylizuje do němé grotesky. To je poměrně výrazný prostředek, kterým může mluvit celou dobu, a je významotvorný, neboť Pitínský se na Švejka dívá jako na grotesku o přežití, lidech, válce a hovnech. Ale problém je, že kombinuje, kupí a násobí nápady, symboly, metafory. Než si divák stihne uvědomit jeden motiv, navalí na něj Pitínský deset dalších. Tím zastírá – až rozestírá – myšlenkovou výstavbu inscenace, hlavní sdělení, smysl.
A přitom interpretace Josefa Švejka - jak režisérem, tak hercem Daliborem Bušem – byla velmi živá. Nebyl to ten Švejk, jak ho hrál pan Hrušínský, naopak, byl to obyčejný člověk. Normální chlap, který byl jenom upřímný, pomáhal svým přátelům právě svojí výřečností, bavil je. Bušův Švejk je pacifista, inteligent a odmítá se omezit jen na nejzákladnější lidskou potřebu přežít, protože odmítá válku a její principy. Není vlastně hlavní postavou, respektive středem veškeré pozornosti, dostává poměrně málo prostoru. Je však postavou, která je organicky spojená s tím, co chtěli inscenátoři vyjádřit, je hlavním nositelem myšlenky.
Nejhorší je to ráno a večer a přes den. Když spím, tak to jde.
J. Hašek, K. Vaněk: Mein Švejk
režie: Jan Antonín Pitínský, dramaturgie: Miroslav Oščatka
režie: Jan Antonín Pitínský, dramaturgie: Miroslav Oščatka
Kristuspán byl taky nevinnej. A taky ho ukřižovali.
Inscenace Jana Antonína Pitínského pro mě byly vždy velmi problematické, těžko rozklíčovatelné. Od první chvíle inscenace Mein Švejk mi bylo jasné, že ani tentokrát nebude hranice prolomena. Pitínský a dramaturg Miroslav Oščatka kombinují Jaroslava Haška a Karla Vaňka, který po Haškově smrti v roce 1923 dopisoval čtvrtý díl Osudů dobrého vojáka Švejka za světové války – Pokračování slavného výprasku, a napsal i pátý a šestý díl (Švejk v zajetí a Švejk v revoluci).
Na začátku formou parodie na operetu prolétnou příběh, a zastaví se až tam, kde marškumpanie se Švejkem, kadetem Bieglerem, kapitánem Ságnerem, nadporučíkem Lukášem, poručíkem Dubem, vojínem Balounem a vojínem Chodounským odjíždějí do Budapešti. Sledujeme tak jakousi zábavnou cestu vlakem. Posléze se jejich cíl změní a oni odjíždějí na frontu. Do děje vstupují ještě postavy nejrůznějších C. a K. „mrtvol“, tu stařičký mocnář, tu inspektor, tu obyčejný civilista. A pak ještě čtenář, který stojí v knihkupectví, pročítá si knihy a občas něco ocituje. Stále ale nedokážu rozhodnout, jestli se mi Mein Švejk líbil (když to řeknu jednoduše a ošklivě), nebo ne, co si o něm vlastně myslím. Pokusím se tedy alespoň analyzovat, proč to nedokážu popsat.
 |
| Mein Švejk // zdroj: Divadlo Husa na provázku |
Pitínský je režisér s neuvěřitelnou fantazií, který je schopný mluvit zvláštním a neotřelým divadelním jazykem, v rovině symbolů, znaků a kódů. Během všeho, co jsem od něj viděla, jsem procházela při každém představení fázemi – co to je??? Tak tohle asi nedám – nudanudanudanuda – wow! Wow!. Pitínský mě vždy v negativním slova smyslu ohromí, pak neuvěřitelně znudí, a na konci, napálí něco, co je velmi silné, a co ke mně náhle promlouvá a rozumím tomu. Mein Švejk není výjimkou. Pitínský začne operetou se silnou pantomimickou stylizací. Nechápu nic, a otravuje mě to. Po drtivou většinu inscenace pak sledujeme cestu maršky vlakem, kde se dějí věci, u nichž vůbec nevidím důvod, proč by se měly dít, proč bych se na ně měla dívat. A pak, ke konci představení, přijde působivý závěr na frontě, kde je neustálý válečný ryk. Scéna je živá, chaotická, šílená a je v ní patrná jednak protiválečná tendence, a jednak vyjadřuje chaos této doby, její nesmyslnost. Vrátím se ale k prostřední části, která je nejproblematičtější. Pitínský ji stylizuje do němé grotesky. To je poměrně výrazný prostředek, kterým může mluvit celou dobu, a je významotvorný, neboť Pitínský se na Švejka dívá jako na grotesku o přežití, lidech, válce a hovnech. Ale problém je, že kombinuje, kupí a násobí nápady, symboly, metafory. Než si divák stihne uvědomit jeden motiv, navalí na něj Pitínský deset dalších. Tím zastírá – až rozestírá – myšlenkovou výstavbu inscenace, hlavní sdělení, smysl.
A přitom interpretace Josefa Švejka - jak režisérem, tak hercem Daliborem Bušem – byla velmi živá. Nebyl to ten Švejk, jak ho hrál pan Hrušínský, naopak, byl to obyčejný člověk. Normální chlap, který byl jenom upřímný, pomáhal svým přátelům právě svojí výřečností, bavil je. Bušův Švejk je pacifista, inteligent a odmítá se omezit jen na nejzákladnější lidskou potřebu přežít, protože odmítá válku a její principy. Není vlastně hlavní postavou, respektive středem veškeré pozornosti, dostává poměrně málo prostoru. Je však postavou, která je organicky spojená s tím, co chtěli inscenátoři vyjádřit, je hlavním nositelem myšlenky.
Nejhorší je to ráno a večer a přes den. Když spím, tak to jde.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Podepisujte se prosím celým jménem, popřípadě jeho vhodnou částí. Děkujeme.