Glosa k tomu a k onomu

Poslední dobou jsem měla v divadle několik velmi zásadních a intenzivních zážitků. Chci se o ně podělit, protože jsem jich přeplněná a vy byste mohli být také. A protože kritika je také o sdílení zážitků...

Pod dojmem inspirativního setkání s režisérem a dramaturgem Petrem Haškem jsem naběhla do Vily Štvanice (protože do Malého divadla v Českých Budějovicích, kde je Petr Hašek uměleckým šéfem, je to trochu dál, než na Florenc) na tři inscenace Haškova souboru Geisslers Hofcomoedianten, které se postaraly o hluboké dojmy z oboru "divadlo pro dospělé". Inscenace Já jsem Krabat byla asi nejmenší terno, přesto stojí za to, už jenom díky vypiplanému řešení kouzel. Další byla Magdaléna lascivní a kajícná (a na tu u nás vyjde časem recenze) a poslední Láska ke třem pomerančům, neboli LK3P. Výživný koktejl z neuvěřitelně vynalézavého, ke genialitě sklouzávajícího scénického řešení, se spoustou výtvarných vtipů, v kombinaci s činohrou, pantomimou, zpěvem a commedií dell'arte, to je jen pár záchytných motivačních bodů, proč zajít.

Jenomže ty "dospělácké" zážitky teď přebíjejí ty z divadla pro děti a mládež. Možná si řeknete, že jsem dětina. Proč tam chodit, a k čemu je vůbec to divadlo pro děti dobrý? Však jsou to jen pohádky, to nás velký dospěláky nezajímá. My děláme/sledujeme umění. No jo, jenomže to tak není a být nemá a mohla bych o tom napsat sáhodlouhou polemiku. Právě ty inscenace, o kterých chci psát, dokazují, že divadlo pro děti se dá dělat - a má se dělat - jako regulérní, řekněme třeba i "vážné" nebo "závažné" divadlo, které nejedná s hlupáky (= dětmi), ale s přemýšlejícími bytostmi, které žijí ve stejném světě jako my a řeší své problémy, stejně jako my. Zároveň to byly inscenace, které nezapomínaly, že do divadla pro děti může přijít i dospělý. A že on tam přijde, ať už ve formě rodičovské/prarodičovské nebo učitelské. Dost obecnosti. První takovou vlaštovkou byl Nebojsa v Divadle Minor (recenze zde), Dalskabáty, hříšná ves v Malém divadle v Českých Budějovicích a ze stejného divadla Frankenstein nebo Perníková chaloupka opět v Divadle Minor.

Celé to ale píšu kvůli jiné inscenaci. Po dalším inspirativním setkání, tentokrát s režisérem, scénáristou a bůhvíčímvším Jankem Jirků jsem si dnes zašla (opět) do Minoru na inscenaci Lipany. Nechci moc exklamovat a plýtvat superlativy typu "ohromení", "neuvěřitelné", "geniální", ačkoli by mohly být na místě. Velmi silný příběh, který nejen, že přibližuje tvrdou dobu husitských válek, ale klade mnoho závažných otázek, nad kterými děti přemýšlí (a nebo rozhodně začnou). Může mi někdo diktovat, v co mám věřit? Má někdo patent na to, co je správné a co ne? Bojujeme-li v zájmu nějaké "ideologie", víme vůbec, za co bojujeme? Co je pro mě vlastně království nebeské? Takhle by se dalo pokračovat. Přetíženost je jen zdánlivá, inscenace je velmi koherentní. Je to přesně ta inscenace, která dětem nic neulehčuje, nevodí je za ruku, nevysvětluje, co je správné, ale klade jim otázky. Je také značně epická. Jirků se spoléhá na slovo, které je nositelem emocí a významů a to tak silných, že v žádném případě nenudí. Nezdráhá se zpřítomňovat smrt v různých formách (a je to na místě, jde o válku) a přistuje k ní jako k součásti našeho života. 

Humor zde má své neodmyslitelné místo, kdyby nebylo určitého odlehčování situací, byla by z inscenace depkárna, ze které by odcházely frustrované děti, neboť samotný příběh je náročný. A pokud si myslíte, že apriorní přístup herců k roli v divadle pro děti je pitvořivý, máte rázem další důvod, proč Lipany vidět. Ondřej Nosálek hraje na plno celým tělem. Postavu Janka Tlamky má herecky detailně promyšlenou, a rozhodně ze sebe nedělá idiota pro zábavu (což tedy ani jeho postava nedovoluje, ale víte, jak to myslím). Jeho výkon je sugestivní a opravdový. Pokud patříte mezi divadelně-dětské skeptiky pak vězte, že jednalo-li by se o "dospěláckou činohru", byl by vynášen do nebes. Jenomže proč by si někdo všímal hereckých výkonů v divadle pro děti, že ano...

A 14. května jsem si zajela za Haškem až do budějovického Malého divadla oslavit Karla IV. inscenací Karel - táta vlasti. Fakt dobrý! Výlet, který vám bude stát za to! Tak jsem zase byla delší a ukecanější, než jsem chtěla, ale co se dá dělat, ven to muselo.