Po Fredrikovi

Všichni to na mně vidí aneb O jednom diváckém zážitku.

Nevidím nic zlého na „chození na herce“ do divadla. Někdy je pro vás určitou zárukou kvality hra, divadlo, režisér, skladatel, a někdy je to zkrátka herec. V případě inscenace švédského monodramatu Mattiase Brunna Po Fredrikovi z produkce souboru OldStars v režii Tomáše Staňka to byl Matyáš Řezníček.

„Je to spíš trochu punk, není to úplně divadlo,“ vítá nás režisér ve vršovické zkušebně Haroldu a nabízí nám čaj Pigi s perverzní chutí. Odmítám. Usazujeme se, židle jsou postaveny do oválu. Všichni diváci se na sebe lepí a fyzická stísněnost je v mentální rovině ještě umocněna zářivou bělostí scénografického řešení – bílé židle, bílý závěs kolem, bílá podlaha, intenzivní světlo. Mám pocit určité trapnosti, všichni na sebe vidíme. Všichni uvidí, jak budu reagovat. Neexistuje nic jako divákovo soukromí, mé prožívání představení se stává veřejným. O to veřejnější, že se celou dobu hraje za plného osvětlení. Trapnost situace znásobí hercův příchod. Dívá se na nás. Dívá se na mě. Intenzivní kontakt mezi všemi přítomnými…

A pak to začne. Příběh mladého gaye Johana. O tom, jak se svěřuje rodičům, jak se zamiluje a najde si partnera – Fredrika, který ho nakazí virem HIV. O tom, jak to Johan prožívá, jak vnímá sebe a svou pozici ve společnosti – nejen jako gay, ale navíc HIV pozitivní gay. O nesnesitelném pocitu, že to na něm všichni vidí, že je hnusnou chybou přírody. O strachu, že se v restauraci řízne a nakazí půlku města, že na ulici hned každý pozná, že to má. Myšlenky, emoce, předsudky, omyly. Jak málo se v naší společnosti o HIV mluví. Jak sebejistý pocit všichni máme, že nás se tohle netýká – že my se nakazit nemůžeme, protože je to problém zejména rozvojových zemí a několika nezodpovědných promiskuitních buzíků.

foto: Marie Tučková // zdroj: webové stránky souboru

Matyáš Řezníček. Slova jako civilní, sugestivní nebo uvěřitelný dostatečně necharakterizují jeho herecký výkon. Je především přirozený. Všem bagatelizacím a vnějším připodobněním k povrchnímu obrazu společnosti o chování gayů se zdaleka vyhýbá. Snadno si k postavě vytvářím vztah, mám pocit, že bychom klidně mohli být kámoši. Že jeho problém je stejně tak můj, jako jeho. Snadno se odpoutávám od toho, že v místnosti jsou další diváci. Často mám pocit, že sedíme s Matyášem Řezníčkem naproti sobě a on mi vypráví skutečný příběh z jeho života. Osciluje se mezi absolutní intimností a pocitem, že vlastně všichni sedíme v terapeutické skupině lidí s HIV a nyní je řada na tom klukovi v růžové mikině. I v samotném textu dramatu se střídají momenty, o kterých se vypráví tak, jak se staly, a situace, které se dějí právě teď – myšlenkové pochody Johana, jeho názory, vzpomínky.

Nedostatek dechu, ústa dokořán, slzy na krajíčku a další projevy ohromení, dojetí a paralyzování byly bezprostředními reakcemi na představení. Intimitou, výkonem Matyáše Řezníčka a tématem mi způsobila inscenace Po Fredrikovi zvláštně intenzivní a hluboce zarytý zážitek. Doufám, že si ho uchovám ještě dlouho.

Psáno z reprízy dne 24. 10. 2017

OldStars – Mattias Brunn: Po Fredrikovi (překlad Miroslav Pošta, režijní vedení Tomáš Staněk, scénografické řešení Marie Tučková, hraje Matyáš Řezníček, premiéra 3. 9. 2017)