Maryša LIVE

Maryša ŽIJE!

Českou realistickou klasiku konce 19. století mě vždycky bavilo číst. Ale nikdy jsem nedošla k důvodu, proč ji inscenovat dnes. Měla jsem pocit, že dneska už všechno chodí jinak, že rodiče nenutí svoje dcery, aby se vdávaly za zajištěné muže z rozumu. Veškerá ta krojovanost, nářečí, umístění na vesnici, všechno se mi zdálo vzdálené, nekompatibilní s dnešním uvažováním o světě. Inscenace Maryša LIVE, která v režii Štěpána Gajdoše vznikla pod hlavičkou produkční platformy Studio Damúza, a na níž se dramaturgicky podílela Anna Klimešová, mě však od takového uvažování odvedla.

Jde o site-specific projekt, tvůrci zasadili Maryšu do kavárny Ňáký kafe. Což je, kromě vtipné spojnice s hrou, kterou si asociujeme zejména s „kávou od žida“, prostředí plné konotací směrem k tématu inscenace. V divadle hraje i prostor a pro konkrétní díla mohou existovat i místa významově příhodněji zatížená než divadelní sály. Přijdete do kavárny, kde se chystá svatba, stáváte se hosty, herci s vámi komunikují, usazují vás. Hraje se všude mezi vámi, hraje se s vámi. Vidíte příběh přímo před sebou, tady a teď, live, mnohem více a intenzivněji, než když sedíte odděleni bariérou mezi hledištěm a jevištěm. Lízalka si směle přisedne na volnou židli u stolu a s jinými ženami-divačkami řeší, co by na jejím místě dělaly ony. U volného stolu pak sedí Maryša s Vávrou, který popíjí kávu od žida. Děje se to u vedlejšího stolu, ne pět metrů před vámi.

Nejde ani tak o vnější aktualizaci typu: „dáme to do kavárny, to bude dost cool, když se v Maryši mluví o kafi, ne?“, jako o zasazení do prostoru, který má podporu v tématu hry, které se inscenátoři rozhodli sledovat. Celé režijně-dramaturgické uchopení původního textu je pro mě vrcholem inscenace. Tvůrci se zaměřili na „rodičovský“ aspekt. Oba rodiče se intenzivně snaží provdat Maryšu za Vávru, protože představuje jistotu, stálost, Maryšino zajištění a bezpečí. Francek je sice hezký, ale před Maryšou měl tamtu od sousedů a po Maryše bude mít tucet dalších, co sedí v kavárně. Argumenty jsou to logické. Ale ne pro dvacetiletou holku. Velká část je věnovaná diskuzi manželů Lízalových s diváky o tom, zda mají nebo nemají pravdu. Jestli ostatní také uznávají, že děti často rodiče nechtějí poslechnout, ale potom se spálí a naříkají, že rodiče měli tehdy pravdu. Nezbývá vám, než se zamyslet, jaký postoj k tomu zaujmete vy. Co když Francek není z těch floutků, co jen plácají. Co když si má Maryša stát za svým? A co když má máma pravdu – vždyť už ji měla tolikrát. A ona se také vdala z rozumu a je (?) šťastná. 

Na druhou stranu jsem musela souznít i s Maryšiným postojem. Je jí dvacet. Natáčí kávový vlog, kde zkouší různé přípravy kávy, má na Facebooku stránku Maryša LIVE, kde vše zveřejňuje, fotí se, kde si dává kafe (mimochodem – tohle je taková „preinscenační“ minulost, která vytváří plastický obraz postavy Maryši). Proč by si měla vzít chlápka se statkem a třemi dětmi? S Franckem může chodit na párty, cestovat, milovat se, neřešit… A že se s ní třeba rozejde? No, to se stává. Jako divák osciluji mezi Lízalovými a Maryšou – co bych dělala na jejich místě já?

Způsob, jakým tvůrci přistoupili k Maryše, tedy ve výsledku „zlidšťuje“ a zpřístupňuje pro mě doposud těžko přijatelnou klasiku. Inscenace má bezpochyby potenciál oslovit široké spektrum publika – díky zaměření se na oba přístupy, rodičovský i „mladý“. Vynikající herecké výkony – zejména trojice Maryša (Andrea Berecková), Lízal (Hynek Chmelař) a Lízalka (Vanda Hybnerová) – si vychutnáte velmi intenzivně. Kafe jsem si ale pro jistotu nedala. 

P. S.: V tomto týdnu jsem byla na dvou premiérách, na nichž se podílela Anna Klimešová – kromě Maryši to byla úterní premiéra zlehka inscenovaného koncertu orchestru Ježkovy stopy Proč nemohu spát?, na níž se podílela režijně. Nezbývá mi než vřele doporučit – pokud tedy nemáte žaludeční záchvat, když slyšíte písničky Osvobozeného divadla. Já nemám. Kromě vynikajícího hudebního zážitku – jak instrumentálního, tak pěveckého (vokální trio Sestry Ježkovy a Kryštof Krhovják) – to byl večer, kdy se můžete na chvíli zastavit, vrátit se (trochu nostalgicky a sentimentálně) v čase zpátky, užívat si okamžik a neřešit. Koncert prostřednictvím hraných částí zprostředkovává příběh Jaroslava Ježka a Osvobozeného, písně se neobjevují nahodile, ale je mezi nimi určitá dramaturgická souvislost a navíc – právě díky osudu Osvobozeného divadla je celý koncert nenápadně prošpikovaný nepřímými odkazy k dnešní době. Protože ono to dnes značně rezonuje – například v souvislosti s uvězněním ruského režiséra Kirilla Serebrennikova…

Psáno z premiéry dne 5. 10. 2017

Studio Damúza – Maryša LIVE (Na motivy hry bratří Mrštíků. Úprava a režie Štěpán Gajdoš, dramaturgie Anna Klimešová)