9. ročník divadelní přehlídky nejen pro teenagery
Divadlo F. X. Šaldy, Liberec
T. Dianiška: Atomová kočička
režie: Tomáš Dianiška
PRANÍ UŽ NIKDY NEBUDE STEJNÉ...
Zemeckisovo DeLorean DMC-12, Devlinova a Emmerichova Hvězdná brána vedoucí na jiné planety, Rowlingové přenášedla nebo toalety vedoucí na Ministerstvo kouzel – zde doplňte nespočet dalších libovolných – a teď automatická pračka Tatramat, jejíž buben rotuje rychlostí světla a umožňuje (podobně jako DeLorean) cestovat časem. Jen místo proudového kapacitátoru potřebujete podivnou skořápku od vajíčka či jiný zdroj nadměrné energie. Téměř každé sci-fi či fantasy potřebuje něco poměrně obyčejného, aby skrze jeho náhle objevené ne-obyčejné používání vytvořilo dobrodružství plné nástrah, zvratů a nadějí na vlastní i celosvětovou záchranu. Před-předposlední večer festivalu nechal diváky uvíznout v časoprostorových smyčkách spolu s Divadlem F. X. Šaldy a výtečnou sofistikovanou hrou Tomáše Dianišky Atomová kočička, která se blíží filmovému scénáři.
Na minulém ročníku Festivalu 13+ jsem si v reflexi na Univerzální sci-fi od Buranteatru posteskl, že tomu leccos chybělo a leccos možná přebývalo. Že to nebyla ta očekávaná nerdovská zábava nacpaná nejen popkulturními odkazy, které jsou přímo přiznány nebo si je musíte intertextuálně (interjevištně, interhledištně a intradramaticky – tahle vesmírná slova jsem si právě vymyslel) pochytat sami, dle vlastní zkušenosti se žánrem a jemu blízkými světy. Dianiškova inscenace ale tohle všechno má a pracuje s tím nadmíru promyšleně. Inspirace jsou zřejmé, ale všechny ty dílky si musíte poskládat průběžně. Obzvlášť, když se umně pracuje s časem jako takovým – flashbacky, retrospektiva, přehrávání stejných situací obohacených o minulé/budoucí dějové zvraty. Zpočátku tak vidíte jen podivné efektivní problesky, jimž něco – zdá se – chybí. A na konci – po vzoru filmových střihů a principů – žasnete, proč co kde bylo a jak to celé do sebe zapadá. Práce se sci-fi kánonem je vskutku obdivuhodná, neboť na ni povětšinou není přímo upozorňováno. Tričko, které nosí postava Vojty Vodseďálka, si s „páječskými“ brýlemi a veškerým děním spojíte pravděpodobně až po prvním velkém zvratu (Back to The Future), protože doposud to byl jen obyčejný „nerdovský merch“. Kocoura paní Křenkové si rozhodně neužijete tolik, pokud vám nic neříká Červený trpaslík… a spoustu dalšího.
--- /// Harcovské koleje. Liberec. 2018. /// ---
Vojta má narozeniny a jeho kamarádi Márty a Prouzová mu chystají oslavu. Zdá se, že zpočátku vlažné tempo a vtipem umocněný popis života studentů mechatroniky nemůže utáhnout celou inscenaci… a najednou je před vámi pozoruhodná dramatická podívaná, vzniklá – jak tomu už tak bývá – z úplné pitomosti. Kdysi a od „kohosi“ darovaná skořápka vytváří černé díry, časové paradoxy a v kombinaci s „kouzelnou“ pračkou také portál, jímž se dá cestovat časem. (Mimochodem, to, že je pračka červí díra, víme všichni… ponožky tam mizejí raz dva.) Trojice se tak, nucena okolnostmi (no-spoiler.v1), vrátí v čase. Do doby „no-future“, do doby nám blízké, která už je pro nás taky jakýmsi „kánonem“. Harcovské koleje zůstávají, lidé a čas se mění.
--- /// Harcovské koleje. Liberec. 1989. /// ---
Za zmínku stojí herecké výkony, které bych nerad srovnával, ale rád bych vyzdvihl Zdeňka Kupku (ve více rolích, především V. H.), Matěje Nechvátala (Márty) a Elišku Jansovou (Bety). Důležitou součástí „časoprostorové řachandy“ je jisté „vkrádání se“ vztahů a emocí, zkratkou budovaných mezi postavami. Ačkoliv je větší pozornost upřena spíše k Vojtovi a Prouzové, opravdicky dle mého dojme až vztah Mártyho a Bety. Ve druhém plánu pak působí proměna humoru ve vážno, podpořena náhlou změnou hudební složky. Když se postavy ocitnou na stanici VB, může se to zdát „prvoplánové“ a očekávané, ale není tomu tak, neboť do věci vstupují zcela nové okolnosti (ty z budoucnosti), čímž se zachovává jakási stále aktuální hořkost a tragičnost minulého režimu.
Inscenace Atomová kočička (Dianiškova první hra) je vesmírně dlouhá a obsahuje několik slabších momentů. Ty jsou však vždy dostatečně (a včas!) smeteny parodičností, staronovým nápadem, logicky-debilní výstavbou dění. Dianiška se pohybuje v přísně a přesně vymezených hranicích žánru, který evidentně dobře zná a to mu dovoluje si hrát s ním i všemi blízkými odkazy (poznámkami pod čarou, chtělo by se říci – někdo je čte, někdo zase ne). Výsledný vzorec je jasný: tradiční až klasické scifi + otřele neotřelý nápad + humor s dostatkem nadsázky + herecké výkony + hudba/covery + popkulturní i dobové odkazy + život, který všichni známe a velmi dobře mu rozumíme = kvalitní podívaná nejen pro (výbušnou) zónu ve věku 13+. Že jsem toho zodpovědně zreflektoval málo a nešikovně? Tak si do budoucna naplánujte výlet do Liberce (ideálně vlakem) nebo si vlezte do pračky na vyjebanym Harcově, vraťte se do minulosti a nechte mi vzkaz, že to musím napsat v roce 2018 líp. Jo a ještě něco: …praní už nebude nikdy nuda.
Na minulém ročníku Festivalu 13+ jsem si v reflexi na Univerzální sci-fi od Buranteatru posteskl, že tomu leccos chybělo a leccos možná přebývalo. Že to nebyla ta očekávaná nerdovská zábava nacpaná nejen popkulturními odkazy, které jsou přímo přiznány nebo si je musíte intertextuálně (interjevištně, interhledištně a intradramaticky – tahle vesmírná slova jsem si právě vymyslel) pochytat sami, dle vlastní zkušenosti se žánrem a jemu blízkými světy. Dianiškova inscenace ale tohle všechno má a pracuje s tím nadmíru promyšleně. Inspirace jsou zřejmé, ale všechny ty dílky si musíte poskládat průběžně. Obzvlášť, když se umně pracuje s časem jako takovým – flashbacky, retrospektiva, přehrávání stejných situací obohacených o minulé/budoucí dějové zvraty. Zpočátku tak vidíte jen podivné efektivní problesky, jimž něco – zdá se – chybí. A na konci – po vzoru filmových střihů a principů – žasnete, proč co kde bylo a jak to celé do sebe zapadá. Práce se sci-fi kánonem je vskutku obdivuhodná, neboť na ni povětšinou není přímo upozorňováno. Tričko, které nosí postava Vojty Vodseďálka, si s „páječskými“ brýlemi a veškerým děním spojíte pravděpodobně až po prvním velkém zvratu (Back to The Future), protože doposud to byl jen obyčejný „nerdovský merch“. Kocoura paní Křenkové si rozhodně neužijete tolik, pokud vám nic neříká Červený trpaslík… a spoustu dalšího.
--- /// Harcovské koleje. Liberec. 2018. /// ---
Vojta má narozeniny a jeho kamarádi Márty a Prouzová mu chystají oslavu. Zdá se, že zpočátku vlažné tempo a vtipem umocněný popis života studentů mechatroniky nemůže utáhnout celou inscenaci… a najednou je před vámi pozoruhodná dramatická podívaná, vzniklá – jak tomu už tak bývá – z úplné pitomosti. Kdysi a od „kohosi“ darovaná skořápka vytváří černé díry, časové paradoxy a v kombinaci s „kouzelnou“ pračkou také portál, jímž se dá cestovat časem. (Mimochodem, to, že je pračka červí díra, víme všichni… ponožky tam mizejí raz dva.) Trojice se tak, nucena okolnostmi (no-spoiler.v1), vrátí v čase. Do doby „no-future“, do doby nám blízké, která už je pro nás taky jakýmsi „kánonem“. Harcovské koleje zůstávají, lidé a čas se mění.
--- /// Harcovské koleje. Liberec. 1989. /// ---
--- /// Později Praha. Den Studentstva. /// ---
Sci-fi-sametová show může začít. Pozor na paradoxy! Časové kontinuum! Jak se dostaneme zpátky? Hlavně nešlapat na motýly, protože i sebemenší drobnost může mít dalekosáhlé následky. Informace získané z budoucnosti mohou vyřešit problémy v minulosti, stejně jako vzkazy poslané z minulosti rozjíždějí dění v budoucnosti. Alternativní časy a události vytvářejí smršť zápletek i podivných okolností, které později dojdou humorné tečky (no-spoiler.v2). Nechybí ani poměrně mindfuck závěr s (pseudo)hlubokou myšlenkou či snad poselstvím pro blízkou budoucnost.Za zmínku stojí herecké výkony, které bych nerad srovnával, ale rád bych vyzdvihl Zdeňka Kupku (ve více rolích, především V. H.), Matěje Nechvátala (Márty) a Elišku Jansovou (Bety). Důležitou součástí „časoprostorové řachandy“ je jisté „vkrádání se“ vztahů a emocí, zkratkou budovaných mezi postavami. Ačkoliv je větší pozornost upřena spíše k Vojtovi a Prouzové, opravdicky dle mého dojme až vztah Mártyho a Bety. Ve druhém plánu pak působí proměna humoru ve vážno, podpořena náhlou změnou hudební složky. Když se postavy ocitnou na stanici VB, může se to zdát „prvoplánové“ a očekávané, ale není tomu tak, neboť do věci vstupují zcela nové okolnosti (ty z budoucnosti), čímž se zachovává jakási stále aktuální hořkost a tragičnost minulého režimu.
Inscenace Atomová kočička (Dianiškova první hra) je vesmírně dlouhá a obsahuje několik slabších momentů. Ty jsou však vždy dostatečně (a včas!) smeteny parodičností, staronovým nápadem, logicky-debilní výstavbou dění. Dianiška se pohybuje v přísně a přesně vymezených hranicích žánru, který evidentně dobře zná a to mu dovoluje si hrát s ním i všemi blízkými odkazy (poznámkami pod čarou, chtělo by se říci – někdo je čte, někdo zase ne). Výsledný vzorec je jasný: tradiční až klasické scifi + otřele neotřelý nápad + humor s dostatkem nadsázky + herecké výkony + hudba/covery + popkulturní i dobové odkazy + život, který všichni známe a velmi dobře mu rozumíme = kvalitní podívaná nejen pro (výbušnou) zónu ve věku 13+. Že jsem toho zodpovědně zreflektoval málo a nešikovně? Tak si do budoucna naplánujte výlet do Liberce (ideálně vlakem) nebo si vlezte do pračky na vyjebanym Harcově, vraťte se do minulosti a nechte mi vzkaz, že to musím napsat v roce 2018 líp. Jo a ještě něco: …praní už nebude nikdy nuda.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Podepisujte se prosím celým jménem, popřípadě jeho vhodnou částí. Děkujeme.