#3NÁCT: Mládí v hajzlu

9. ročník divadelní přehlídky nejen pro teenagery

Divadlo Petra Bezruče, Ostrava

C. D. Payne: Mládí v hajzlu

režie: Janka Ryšánek Schmiedtová

MLADÍ V HAJZLU

„Jmenuju se Nick Píchač.“ Těmito slovy je odstartováno další představení pro teenagery v rámci Festivalu 13+. Divadlo Petra Bezruče přivezlo tentokrát do Prahy inscenaci Mládí v hajzlu v režii Janky Ryšánek Schmiedtové. Publikum skládající se ze žáků 2. stupně základních škol prakticky okamžitě reaguje bouřlivým smíchem. Taktickým odbouráním publika hned ze začátku ho inscenátoři úspěšně zbavují jeho předpojaté „nepřátelské“ pózy – žáka donuceného k návštěvě divadla – a připravují si tak půdu.

Vulgarita, která je v předloze od C. D. Paynea zakódovaná, vyžaduje určité zaujetí stanoviska. Není možné ji přehlédnout či vynechat. Je charakteristická jak pro autorskou poetiku, tak pro pubertální vidění světa očima čtrnáctiletého chlapce Nicka. Režisérka společně s dramaturgyní Kateřinou Menclerovou se rozhodly jít cestou hyperboly. Vulgárnost rozhodně neeufemizují, naopak, pořádně do ní našlapují a podporují ji hereckou akcí a vytvářením perverzních situací, čímž konstruují kolikrát až obscénní obrazy: nahý zadek, imitování masturbace na scéně a pohlavní styk rodičů za ní, akcent na problémy s pohlavím… To vše by mohlo působit trapně svojí podbízivostí mladému divákovi, ale neděje se tomu tak. A to právě díky přesnému nadefinování žánru a jeho preciznímu dodržování.

Inscenace je vysoce stylizovaná. Herci vědí, co hrají a jak to hrají. Setkáváme se tak s podobou jakéhosi („bulvárního“) sitcomu na divadle hraničícího s animovaným filmem, místy připomínajícího jakousi vulgárně perverzní verzi Mikulášových patálií. Děj se skládá převážně z komických dialogů a situací, postavy se příliš nevyvíjejí a jsou charakterizovány i svými kostýmy, např. Nick a jeho nejlepší přítel Levák jsou oblečeni v tričkách, s nápisy Jsem sám, rád dám a Kdo si tady prdnul?. Extrémně nadsazený přístup ve všech složkách inscenace legitimizuje zacházení s vulgárnosti a znesnadňuje hru vnímat jako kalkul, který se snaží zavděčit.

Tomu všemu pomáhají i vyrovnané herecké výkony. Nikdo, podotýkám nikdo, netvoří slabší článek inscenace. Všichni se stejným zápalem a energií drží své postavy (někteří i postav více) v nastolené karikatuře a udržují si nadhled jak nad textem, tak sami nad sebou. Vše má svůj řád, snad až na menší kolaps v celé inscenaci jinak naprosto přesvědčivé Markéty Matulové v roli Nickovi madre Estell, která se neudrží ve chvíli, kdy jí v ruce zůstane okno, a na místy možná až příliš exaltovaného Lukáše Melníka ztělesňujícího Estellina šamstra. Ten ke svojí postavě přistupuje skrze idiotský smích a skrze perverzní gesto, které neustále opakuje. Myslím si, že primitiv a úchylák se dají pojmout i zajímavěji než neustálým osaháváním svého rozkroku, které opětovně budí smích u puberťáků v hledišti. Působí to pak prvoplánově a vychyluje tak rovnováhu směrem k podbízivosti.

Inscenaci se daří získat pozornost diváků, a to po dobu celého dvouhodinového představení, proto je také schopná jim leccos předat. Zastřešující téma dospívání rozehrává pocit trapnosti – trapnosti ze svých rodičů, ze sebe, vesměs ze všeho, co se okolo nás děje; pocit nejistoty, nepochopení. Ale především se pracuje se sexualitou a tematizuje se první střet s vlastním tělem a jeho poznávání. To vzbuzuje v publiku smích, někdy až hysterický, trapnost, neklid. Mladí diváci nevědí, jak se vyrovnat s upřímností, otevřeností a samozřejmostí, s kterou se na jevišti o sexualitě (nejen) hovoří. Tím se vytváří dialog. Odstup skrze stylizaci je zpochybněn přímým útokem kontroverzního tématu na diváky. A tak inscenátoři dosáhnou toho, že jsou z toho mladí v hajzlu.