9. ročník divadelní přehlídky nejen pro teenagery
Divadlo Lampion, Kladno
F. Hrubín, M. Hanuš: Romance pro křídlovku
režie: Miroslav Hanuš
NEUMŘETE MI...?
...ptá se hlavního hrdiny sedmnáctiletá Terina. „Já a umřít?“ směje se třiadvacetiletý Vojta, „Nač umírat – jsem přeci k zbláznění živý!“...a téměř osmdesátiletý dědeček, který byl kdysi Vojtou a kterým bude jednou Vojta, umírá...
Jedno z nejznámějších děl Františka Hrubína Romance pro křídlovku uvedlo v dramatizaci a režii Miroslava Hanuše Městské divadlo Kladno na jaře loňského roku. Tato inscenace byla k vidění i na prvním dopoledním představení Festivalu 13+, kde diváky byli převážně studenti středních škol. A nejen že pochopili, ale poučeně se zapojili do následné diskuse...
Už literární předloha je pozoruhodná svou formou. Ač je běžně označována za lyrickoepickou básnickou skladbu, místy se pohybuje na hranici básně v próze a nechybí ani prvky typické pro dramatický text. Její výrazná lyričnost otevírá inscenátorům široké možnosti hry s poetikou, symbolikou, obrazností, a zároveň dělá z přenesení takového textu na jeviště nesmírně náročný úkol.
Kompozice celého příběhu se dočkala překvapivě účelného řešení, oproti původně retrospektivně líčenému ději, v němž se neustále skáče mezi časovými rovinami, inscenace nechává veškerou časovost záměrně prolnout. Zvýrazňuje kruh a cykličnost lidského života, jeho začátek propojuje s koncem, přítomnost je zároveň minulostí i budoucností. Hlavními nositeli této časovosti jsou postavy Vojty, otce a dědečka, tři generace jedné rodiny, které opakovaně působí dojmem, že jsou tou samou postavou se stejným osudem, jen v různých fázích života. Vojta sám nejednou říká: „Jsem již teď starší o vše, co mě teprve čeká“. To samé vzápětí říká dědeček, pomatený a naprosto ztracený mezi vlastní minulostí a přítomností. Stejně jako ústřední a věčně se opakující věta, že „život je dar nad mé síly“ zaznívá vzápětí z úst obou dvou. Život a smrt, všechny chvíle vyměřeného lidského času, jsou tedy od začátku promíchány dohromady a jedno prolíná druhé.
A právě v této všudypřítomnosti všeho naráz jasně vyčnívá mládí žíznivé po životě koncentrované ve Vojtovi, balancujícím na hranici dospělosti, který lačně touží být už mužem a vrhnout se vstříc všemu, co ho čeká. Paradoxně je však nakonec první setkání se smrtí a její přijetí tou skutečnou proměnou z chlapce v muže. I dívce, s níž se smrti smál, s níž byl k zbláznění živý, se kterou mu přišla smrt tak vzdálená... se napřesrok kruh propojí. Postupné zrání lidského života, kontrast mezi jeho raným a závěrečným obdobím, vnitřní boj mezi dravostí mládí a povinnosti ke stáří, který postupně převažuje z jedné strany na druhou, to vše prosakuje jako jedno kompaktní téma celé inscenace.
Tvůrci volí zpočátku nevýraznou, postupně však čím dál nápadnější poetiku pouťových světýlek a barevných papírových růží. S určitou kýčovitostí kolotočům vlastní, ale bez její křiklavosti a chaosu. Poloprázdná světlá scéna evokuje bílé plátno, na němž přibývají barvy života – střelnicové růže. A zde je prostor pro onu básnickou symboliku – stávají se lidmi, ženami, láskami, zážitky... pestré, barevné, všudypřítomné, žijí s postavami po celý děj a jsou onou krví, která znamená život. Kruh se ale jednou uzavře a budou pokoseny, smeteny z cesty a spáleny v kamnech či pecích.
Jedno z nejznámějších děl Františka Hrubína Romance pro křídlovku uvedlo v dramatizaci a režii Miroslava Hanuše Městské divadlo Kladno na jaře loňského roku. Tato inscenace byla k vidění i na prvním dopoledním představení Festivalu 13+, kde diváky byli převážně studenti středních škol. A nejen že pochopili, ale poučeně se zapojili do následné diskuse...
Už literární předloha je pozoruhodná svou formou. Ač je běžně označována za lyrickoepickou básnickou skladbu, místy se pohybuje na hranici básně v próze a nechybí ani prvky typické pro dramatický text. Její výrazná lyričnost otevírá inscenátorům široké možnosti hry s poetikou, symbolikou, obrazností, a zároveň dělá z přenesení takového textu na jeviště nesmírně náročný úkol.
Kompozice celého příběhu se dočkala překvapivě účelného řešení, oproti původně retrospektivně líčenému ději, v němž se neustále skáče mezi časovými rovinami, inscenace nechává veškerou časovost záměrně prolnout. Zvýrazňuje kruh a cykličnost lidského života, jeho začátek propojuje s koncem, přítomnost je zároveň minulostí i budoucností. Hlavními nositeli této časovosti jsou postavy Vojty, otce a dědečka, tři generace jedné rodiny, které opakovaně působí dojmem, že jsou tou samou postavou se stejným osudem, jen v různých fázích života. Vojta sám nejednou říká: „Jsem již teď starší o vše, co mě teprve čeká“. To samé vzápětí říká dědeček, pomatený a naprosto ztracený mezi vlastní minulostí a přítomností. Stejně jako ústřední a věčně se opakující věta, že „život je dar nad mé síly“ zaznívá vzápětí z úst obou dvou. Život a smrt, všechny chvíle vyměřeného lidského času, jsou tedy od začátku promíchány dohromady a jedno prolíná druhé.
A právě v této všudypřítomnosti všeho naráz jasně vyčnívá mládí žíznivé po životě koncentrované ve Vojtovi, balancujícím na hranici dospělosti, který lačně touží být už mužem a vrhnout se vstříc všemu, co ho čeká. Paradoxně je však nakonec první setkání se smrtí a její přijetí tou skutečnou proměnou z chlapce v muže. I dívce, s níž se smrti smál, s níž byl k zbláznění živý, se kterou mu přišla smrt tak vzdálená... se napřesrok kruh propojí. Postupné zrání lidského života, kontrast mezi jeho raným a závěrečným obdobím, vnitřní boj mezi dravostí mládí a povinnosti ke stáří, který postupně převažuje z jedné strany na druhou, to vše prosakuje jako jedno kompaktní téma celé inscenace.
Tvůrci volí zpočátku nevýraznou, postupně však čím dál nápadnější poetiku pouťových světýlek a barevných papírových růží. S určitou kýčovitostí kolotočům vlastní, ale bez její křiklavosti a chaosu. Poloprázdná světlá scéna evokuje bílé plátno, na němž přibývají barvy života – střelnicové růže. A zde je prostor pro onu básnickou symboliku – stávají se lidmi, ženami, láskami, zážitky... pestré, barevné, všudypřítomné, žijí s postavami po celý děj a jsou onou krví, která znamená život. Kruh se ale jednou uzavře a budou pokoseny, smeteny z cesty a spáleny v kamnech či pecích.
Miroslav Hanuš při uvedení inscenace v rámci festivalu zvolil velmi odvážný krok – před začátkem hru uvedl a po konci dal předmaturitnímu obecenstvu prostor pro diskusi s ním a herci. To nemohu nechat bez komentáře, protože upřímný, otevřený, a především poučený přístup, který režisér v komunikaci s náročnou diváckou kategorií zvolil, je vzácným a nesmírně cenným krokem v divadle pro mládež. A světe div se, adolescenti odpovídali. A ptali se. Se zájmem, trefně. A především z jejich odpovědí bylo patrné, že rozklíčovali, pochopili a přečetli (inscenační jazyk, nikoli předlohu).
A k tomu, v rámci divadla pro děti či mládež, není co víc dodat. Romance pro křídlovku je životnou a funkční cestou, jak zprostředkovat mladé generaci klasickou literaturu, jejíž čtení pro ni není již snadno přístupné. Nedocenitelné dílo o času, po který život trvá, o jeho pomíjivosti, o smrti jako jeho všudypřítomné hranici. A o podobách lásky, které jsou podstatou celého našeho vyměřeného času.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Podepisujte se prosím celým jménem, popřípadě jeho vhodnou částí. Děkujeme.