Narozeninová oslava společenské krize

„Milá Max, tvoje matka a já jsme zatím nenašli slova, která by popisovala, jakou naději nám dáváš pro budoucnost. Tvůj nový život je plný příslibů a doufáme, že budeš šťastná a zdravá, takže si ho budeš moct plně prozkoumat. Už teď jsi nám poskytla důvod k tomu, abychom se zamysleli nad světem, ve kterém, doufáme, budeš žít.“ Dojemná slova, která své novorozené dceři věnoval šťastný otec a zakladatel Facebooku – Mark Zuckerberg. Stejnými slovy nás svým sametovým hlasem svlaží Pavol Smolarik, v roli Zuckerberga, a nechá nás v následném moři palčivých otázek objevovat Novou Atlantidu.

Z hlubin Nové scény Národního divadla na povrch vyplula nová inscenace Jiřího Adámka. Adámek se na Novou scénu vrací po své poslední inscenaci Po sametu, přičemž na jeviště znovu přináší i svůj „nový voice-band“. Tentokrát se však rozhodl najít zakopaný poklad v globálních politických problémech, které se shlukují jako bouřková mračna nad celým světem. Původní Atlantida, jež se objevuje již ve spisech Platónových, nebyla nikdy nalezena a dodnes zůstává nerozřešenou záhadou. Stejně tak nejspíše zůstane i ta Adámkova. S tím rozdílem, že po Nové nemusíme pátrat tisíce mil pod mořem. Adámek je v tomto ohledu úsporný a minimalistický, především pak díky scéně Antonína Šilara. Jak už to bývá – na počátku všeho byla tma. Ze tmy se vynořil malý, bílý, plastový domeček, a než Bůh řekl „Budiž světlo!“, objevilo se na scéně osm životů. Osm postav, které se volně pohybují po stále ještě poměrně temném prostoru. Naše bádání začíná ve chvíli, kdy přiběhne malá culíkatá holčička (Max) a postaví se k našemu dočasnému páru Marka Zuckerberga a jeho ženy Priscilly Chan (Magdaléna Borová).

Stejně jako původní Atlantida, tak i Atlantida roku 2018 mají jedno společné – jsou roztříštěné. Stará Atlantida se potopila do moře kvůli ničivému zemětřesení. Nová Atlantida se potápí do světového nitra a tříští se na drobné dílky, kde každý z nich skrývá odlišnou problematiku dnešní společnosti. Dohromady je naše Atlantida koláží orámovanou provizorním (ne)příběhem zahradní narozeninové oslavy malé Max. Naši pozornost ale stále pokouší osm dospělých, nad kterými visí otazník. Přišel čas zahrát si starou známou hru „hádej, kdo jsem“. Naším badatelským úkolem je pouze pozorovat a poslouchat. Spousta vět, jež ve hře zazní, jsme každý už někde četli či slyšeli. Adámek se rozhodl hravým způsobem pracovat s jazykem, a do inscenace proto zapojil repliky z existujících interview, článků i tweetů („We will build the wall and Mexico will pay for it.“). Zdatným výběrem jednotlivých replik cloumá s trnem v patě Evropy, Ameriky i Ruska. Jeho trefné postřehy, smočené v krizi dnešní společnosti, ale nemají žádné řešení, žádný cíl. Míří do nekonečného prostoru, ve kterém sledujeme přetvářku spokojené narozeninové oslavy.

Začíná pršet. Z jevištního „nebe“ padají proudy vody a dopadají na střechu miniaturního obydlí, kam se dočasně přesouvá celá oslava. Jakmile bouře utichne, dostaneme se pozvolna do druhé, dynamičtější části, která se odehraje převážně bez dětí. Tváří v tvář sobě střídavě čelí osm dospělých se svými „(ne)dospělými“ bitvami, které končí křikem, spálenými párky a dovoláváním se k něčemu tam nahoře. Jenže na všechny problémy sami zkrátka nestačí, a tak začnou panikařit. Křičí a jejich křik přivolá zpět všech osm dětiček, které je udiveně pozorují. A co teď?

Svíčky na dortu zakončují narozeninovou oslavu. Je na čase předstírat, že se nic nestalo. Postupně se na to zapomene, že? Jenže děti jen tak nezapomínají a rozhodně nejsou hloupé. Nesou si to všechno v sobě. Je tedy na čase zavázat jim oči a zavěsit piñatu. Piñatu, kterou MY (osm dospělých postav) revolučně rozmlátíme baseballovou pálkou. Něco rozbít znamená vzpouru. Ať už proti společnosti nebo jako vyjádření vnitřního nesouladu. Všechno zničíme a odejdeme pryč, odejdou všichni dospělí i děti. Jen malá Max zůstane, a se zavázanýma očima bude dál hledat svoji Novou Atlantidu. Odchod postav a celé zakončení je náhlé a nečekané. Opona se zatahuje nad bloudící Max, a v mysli se nám do klubka začínají smotávat otázky o problémech, které nám Adámek předhodil.

Je Nová Atlantida definice nové generace? Po probádání hlubin lidského nitra docházíme k rekonstrukci obrazu společenských jatek naší současnosti, a do toho postupně vyvstávají otázky o problémech přítomnosti, na které vlastně nikdo z nás pořádně nedokáže odpovědět. Ale co s těmi bloudícími dětmi? Ptám se, a ptát bychom se měli všichni. Zatím co dospělí si hrají na svém písečku, zaujati spory, které začínají nikde a končí v ničem, děti celou dobu stojí u nich. Jsou jejich stínem a budou jejich odrazem. Trpělivě čekají, až jim dospělí pomohou najít jejich ztracenou Novou Atlantidu…

Činohra ND, Nová scéna – Jiří Adámek: Nová Atlantida (režie Jiří Adámek, dramaturgie Jan Tošovský, premiéra 1. března 2018)