#SnězTuŽábu: Nedělní setkávání

Sněz tu žábu, 4. ročník festivalu francouzského divadla

DEN ČTVRTÝ
TEXTOTERAPIE / CZ:FR DRAMA

Už jste četli náš LE TISK? Sledujete naše paralelní zpravodajství zde na blogu? Všimli jste si útržků v Divadelních novinách? Dvě mini-reportáže z nedělních setkání, pokračujeme v našem cyklu.

 *******

TEXTOTERAPIE
Terapie či umění?

Jitka Prokopová

/cyklus Kritického semináře/

Text namísto antidepresiv. Deníček, papírový sešit či internetový blog. Pokud není, komu se svěřit, vypsání z bolístek plní prostou funkci – funkci ozdravnou. Pár jednoduchých vět hozených na papír může zahojit účinněji než potlačování emocí. Alespoň z tohoto prostého konceptu vychází tzv. textoterapie. Zároveň je terapie textem pouze jednou z forem expresivní či tvůrčí terapie. U tvůrčí terapie (literární, výtvarné, taneční či hudební) není podstatný výsledný produkt, nýbrž samotný průběh. Pracuje s předpokladem, že sdílení pocitů touto formou usnadní průchod rozmanitým emocím a uklidní emočnímu traumatu. Tím dokáže zmírnit napětí, ovládat emoce, zavést sebeovládání a usnadnit pochopení situace. Při terapeutickém psaní se počítá nejen s jednotlivcem, ale časté jsou i skupinové terapie či terapie korespondenční a internetové. Poslední zmíněné jsou absolvovány těmi, kteří nejsou připraveni sdílet své nejintimnější myšlenky v konfrontaci s terapeutem „tváří v tvář“.

Diskuze na toto téma doprovázela letošní ročník festivalu. Společný jmenovatel byl nepředvídatelný, terapie pomocí psaní jednoduše vyplynula z textů, které byly na čtvrtém ročníku inscenovány. A nejen autoři inscenovaných děl se do debaty zapojili. Přizváni byli rovněž dva odborníci – terapeuti a zastánci svých navzájem téměř až protichůdných metod. Jan Bílý, „life coach“, zástupce metody tzv. „rodinných konstelací“ a arteterapeutka Dagmar Mazalová.

Rodinné konstelace dávají základ metodě, která využívá pohledu na (rodinnou) situaci zvenčí. Umožňuje tak jedinci, který terapii podstupuje, pohled na problém jako celek. Zapojeni jsou však i ostatní účastníci terapie, a to v moment, kdy jim klient přidělí role příslušníků své rodiny. Vytváří tak obraz daného systému, ve kterém zúčastění mají podobné problémy jako ti, které reprezentují. S náhledem na věc, který jako pozorovatel zvenčí má, dokáže po přehrané situaci řešit jak problémy rodinné, partnerské, tak například i ty z pracovního prostředí. Podle autorových slov nám „konstelace dávají možnost zažít pocit sounáležitosti, dostat se k našim kořenům, k předkům, ke zdroji síly a tím se dostáváme k sobě, ke své podstatě.“ Dbají na to, aby lidé zúčastnění lekce (na rozdíl od herců) rituálně vystupovali ze svých rolí. Konstelace jsou zážitkem neopakovatelným, v čemž se rozcházejí nejen s principem divadelního představení, ale rovněž i s metodou Mazalové – Arteterapie.

Podstatou arteterapie, respektive její odbočkou – psychodramatu je naopak několikanásobné přehrání situace. A sice proto, že každé další přehrání a přetvoření může absolutně změnit klientovy pocity. Potíž, která se z počátku mohla zdát nepřekonatelná a neřešitelná, se tak po řadě zopakování může jevit jako problém zcela absurdní. Na klienta může být uplatněna jedna ze tří metod. První představuje improvizaci, při které dle slov Mazalové „člověka na podiu drtí, dokud se emočně nedostane tam, kam má“. Při další metodě – metodě skupinové se účastník, který na terapii přináší konkrétní téma, stává hercem i režisérem zároveň. Metoda je však stále dost syrovou improvizovanou verzí. Poslední na rozdíl od předchozích spočívá v již předem psaném textu, který si klient připraví. Jeho součástí jsou i jasně dané role. Předem připravený scénář, díky kterému je nutné držet se předepsaných rolí bez výjimky, slibuje větší odstup. Klient však určuje pravidla i publiku. Řídí jeho chování, rozhoduje, zda má mezi pomyslným jevištěm a hledištěm zůstat bariéra či zda má reagovat zcela spontánně. Mimo jiné si arteterapie umí s traumaty poradit i na základě pohádek a mytologie nebo za použití kresby.

Předmětem diskuze byla mj. otázka, v jaký moment se z terapeutické intimní zpovědi stává umění, text mířící na jeviště. Nejen hosté z řad autorů se shodují, že intimní materiál, „něco autentického“ tvoří základ pro tvorbu „něčeho fikčního“. Bílý intimní a fikční rovinu nerozlišuje. Je přesvědčen, že rozdíl v nich není důležitý, podstatný je naopak emoční přesah. Lze se z úrovně prožitku dostat hlouběji? Ano. Nikoli však za pomoci divadla. „Zatímco konstelace jdou do hloubky, divadlo zůstává zábavné, je jen individuálním prožitkem. Někdy se prožitek prohloubit povede, jindy tam jen tak sedíme.“, tvrdí. Do pomyslných hlubin nás dokážou dostat i předem dané věty, kterých si metoda konstelací všímá. Existují věty či snad fráze, které jsou „aktivní“ samy o sobě („Škoda.“) a věty, které se nás snaží za cosi schovat („Je mi to líto…“).

---

CZ:FR DRAMA
Dorozumieť sa jazykom, aj bez neho

Simona Baková

/cyklus Kritického semináře/

Súčasťou festivalu bol už po tretíkrát tvorivý ateliér pre českých a francúzskych dramatikov s názvom ČR:FR drama. Šikovnú platformu pre stretávanie autorov tento rok poviedli Michal Zahálka a Jacques Joseph. Francúzsku zostavu piatich dramatikov, ktorých hry diváci zhliadli počas festivalu, „počeštili“ dramatičky Tereza Verecká a Markéta Bidlasová. Spolu s nimi si tak Gwendoline Soublin, Joseph Danan, Hédi Tillette de Clermont-Tonnerre, Laureline Le Bris-Cep a Damien Gabriac vymieňali kreatívne postrehy a otvárali cestu ďalšej spolupráci. Tvorivý koncept ateliéru staval na fakte, že česko-francúzski účastníci neovládajú jazyk toho druhého. V komunikácii boli teda významy častokrát sprostredkované inou než jazykovou formou, v ktorej sa majstri slova cítia najprirodzenejšie. Formát voľnej diskusie, funkčný po minulé roky, ozvláštnili tentokrát vedúci ateliéru rôznymi cvičeniami, ktorých výsledok bol prezentovaný verejnosti priebežne počas festivalu. Básne rozvešané v priestore Studia Alta vznikli počas cvičenia založeného na fonetickom preklade. Účastníci si básne, ktorým nerozumejú najprv navzájom predčítali a následne formou abstrahovanej komunikácie založenej na rytme, melódii, či grafickej úprave každej básne, vytvorili české básne z tých francúzskych, a naopak. 

V posledný deň predviedla skupina autorov krátku dramatickú scénu vytvorenú formou asociatívneho písania na tému strach. V absurdnom kuse s názvom „Maso na frontu“ predčítal každý z autorov vo svojom jazyku jednu postavu. Publiku bola nakoniec scéna predvedená v oboch jazykových prevedeniach, pátranie po význame však najprv prebehlo v melodicko-intonačnom slede obrazov, až potom v racionálnom, jazykovom usporiadaní. Tohtoročný ateliér sprostredkoval stretnutie ľudí, ktorí nachádzali cesty ako komunikovať jazykom mimojazykovo, ako na autorskej, tak aj na ľudskej úrovni.