#LeTisk: Kolik dluhů máš...

Sněz tu žábu, 5. ročník festivalu francouzského divadla

Collectif OS’O

TIMON/TITUS

režie: David Czesienski

Autorská inscenace Timon/Titus souboru Collectif OS‘O byla hlavním francouzským hostem letošního festivalu Sněz tu žábu / Mange ta grenouille. Ačkoliv v sobě už samotný název nese rovnou dvě Shakespearovy tragédie, již v úvodu nás jeden z herců varuje, že ani jednu z nich neuvidíme. Není to však samozřejmě úplně pravda.

Ano, Collectif OS‘O nám nepředstavuje žádné tradiční převyprávění (natožpak „klišé“ interpretaci) dramat nejslavnějšího alžbětince (ať už by to znamenalo cokoliv), ale obě se během více jak dvouhodinového kusu přeci jen prolínají, neboť slouží jako výchozí materiál pro téma napínající se nad tím vším. Téma dluhu – morálního i finančního -, jeho vymahatelnosti, a věčné neshody mezi diskutujícími. To vše ještě záměrně přerušované scénami rodinného příběhu, v němž se chystají vlastní i nevlastní sourozenci číst závěť nedávno zesnulého otce.

Shakespearův Timon Athénský je příběhem muže, který domnívaným přátelům rozdá i to, co nemá. A jak v inscenaci zazní, čeká, že když bude sám potřebovat, přátelé mu službu oplatí. Vzniká tedy určitý dluh, který mu mohou někdy splatit, ale nikdy se to nestane. V podání souboru OS’O je to drama, které nutil otec své (ty manželské) děti recitovat zpaměti. Mělo jim být varovným příkladem. Titus Andronicus je často považovaný za Shakespearovu nejkrvavější tragédii, jde tu o nárok na trůn, mstu a spoustu krve. A i když jsme ji v inscenaci neměli slyšet, herci nám ji ve zběsilosti převypráví už na samém začátku – čímž zároveň vytváří argument, proč vzít Shakespearovy texty jako odrazový můstek pro něco vysoce současného, bez nutnosti držet se „předepsaného“ blankversu. A onen tolika lidmi vytoužený římský trůn je tu asi stejně podstatný jako právo sedět na otcově křesle a získat to, co mi dle mého soudu náleží. Ona absence dramat z názvu inscenace je zdánlivá, inspirace i k samotnému příběhu čtení závěti je patrná přinejmenším složitými rodinnými vztahy a množstvím prolité krve.



VÍCE ZLA

Co se týká řešení scény, stolečky ze dvou stran, pro každého z herců, ohraničují přední hrací plán. Hercům jsou nejen „šatnou“, ale zároveň jakousi pozicí, ze které každý diskutuje nad vymahatelností dluhu, hlasuje a přednáší vlastní názory. Je jedno, jestli o prostituci nebo dluhu vůči planetě Zemi. Přední hrací plán (koberce a jediné křeslo) jsou pak zázemím pro příběh závěti a jeho možných (drastických) konců. U svého stolečku vně kobercového „pokojíku“ se herec zbaví nánosu krve, aby byl v příběhu o otcově závěti zabit znovu a znovu, pouze v jiné „verzi“, kterou uvozuje průběh diskuze a „marné“ hlasování.

Člověka možná zarazí výběr her, se kterými se v řadě uváděných Shakespearů příliš nesetká. Obě ovšem slouží jako určitá vodítka, která slouží pro vytvoření něčeho širšího, něčeho, co tematicky míří přímo k základu naší civilizace/společnosti. Tedy peněz, díky nimž máme na světě pořádek, a pořádek dělá přátele. Nebo ne? Nenarušili jsme tímto vynálezem občanskou/lidskou pospolitost? A co teprve dluhy morální? Jak můžu vlastní matce oplatit její péči? Dá se to spočítat? A shodneme se? Určitě ne. Nadhodit ale všechny zmíněné otázky v diskusi, která je navíc efektně řešena barevnými (hlasovacími) světly za pomoci pouhých stolních lampiček, je určitě zapotřebí. A copak může sám člověk dojít k nějakému závěru, který dluh má být splacen a který ne? Nevím, ale rozhodně by o tom neměl přestat přemýšlet.

Nakonec mi mj. stejně v hlavě uvízla i citovaná věta z Tita Andronica: Lituji pouze toho, že jsem za život nenapáchal více zla. Nedělám si iluze o tom, že mi vším prolínající se myšlenky důmyslně a umně propojované, bez šance na odpočinek, s oběma Shakespearama občas neutíkaly, ale právě proto jde o inscenaci, která stojí za to. Obdivuhodná dramaturgická koncepce je sice divácky náročná, ale to je právě důvod, proč dokážete inscenaci napnutě sledovat po celou dobu. Citace Shakespearových textů přechází v metafory či naprosto věrohodnou diskusi, která se může odehrávat na úrovni spolku, debaty v médiích, nebo jakékoli politické instituce. Zároveň se vám před očima rozvíjí příběh otcovy závěti s několika konci, který vám jen zdánlivě (!) přináší o něco „jednodušší“ linku. Osobně si ale nejspokojeněji mnu ruce nad tím, že mi francouzský soubor (s mj. poprvé na festivalu uvedenou „tradičnější“ činohrou) dokázal, jak se dá mluvit ke světu, který za zdí divadla probíhá právě teď.