Pravidelným seminářem naší katedry je mj. Kritický seminář pod
vedením doc. Petra Christova, Ph.D., na kterém mnohdy vznikají dobré
texty. Byla by však škoda našeho "šuplíkového" psaní, které má sloužit k
seminářové (sebe)reflexi, podrobení zraků kolegů a různorodým
praktickým zadáním až po samotný výstup, nevyužít. Pokračujeme tak dalším
z cyklů z naší alma mater. V tomto česko-slovenském dvojtextu naleznete opět reflexe derniéry Slováckého divadla, které se svým Nepřítelem lidu hostovalo v Divadle v Dlouhé. Jako autoři jsou tentokrát podepsaní Vojtěch Smetana a Ivana Hlubinová.
ŽIVÉ PUBLIKUM
Slovácké divadlo vzalo Ibsenovo společenské drama Nepřítel lidu a pokusilo se na něm ukázat, jakou moc může mít v rukou interpret. Ať už je interpretem herec, který zprostředkovává dramatikův text nebo třeba politik, který interpretuje svou osobu a svá stanoviska. Nápad je to dobrý a v momentě uvedení derniéry (tedy 6. 10. 2017) v Divadle v Dlouhé více aktuální než kdy předtím.
Do hry navíc vstupuje přidaný moderátor, který je nejen zcizujícím prvkem, ale i určitým průvodcem. Prvotní uleknutí způsobené položením moderátorovy otázky směrem k publiku se rozplyne se zjištěním, že tvůrci počítají s pasivitou diváka a do hry ho nuceně nezapojují. A co více, na tuto pasivitu spoléhají, neboť otázky jsou kladené tak, aby se nezvedaly ruce, jakožto vyjádření odpovědi, která je ke správnému chodu hry potřebná. Nicméně, na poslední otázku: „Je doktor Stockmann nepřítelem lidu?“, se najednou má odpovědět zvednutím ruky, jakožto nesouhlas s oním tvrzením. Odpověď však není natolik přímočará, aby se na ni dalo odpovědět pouhým pohybem (či ustrnutím) ruky. Pokud je však záměrem inscenace, aby se divák nad otázkou zamyslel, je moderátorovo jednání – ujištění, že zvednutí ruky je správná odpověď, zavádějící. Chybně interpretováno, nebo záměr přidávající další rovinu?
Co se tvůrcům daří, je skloubení vstupů moderátora s vlastním temporytmem inscenace, který ani tak netratí, a to i přes diskusi s herci před závěrečnou scénou. Odlehčené výstupy moderátora odhalují jistou humornost originálu, která se dá jinak snadno zastřít vážností tématu, jež se však z inscenace ani tak nevytrácí. Navíc přímá interakce divákovi dává pocit, že má slovo, což zapříčiňuje jeho větší aktivitu v momentech komických (smích zazníval při každé situaci, která k tomu i jen trochu pobízela), ale i těch závažnějších (z publika bylo cítit, že chce v některých momentech vyjádřit svůj názor). S textem se však dá pracovat mnohem rozličněji a divákovi mohla být ukázána větší síla interpretace. Vždyť už sám její podtitul – Síla interpretace, jakoby se krčil v koutě a jeho potenciál nebyl patřičně využit. Heslo můžeme nejvíce vnímat v několika znovu odehraných výstupech, jejichž verze se od sebe odlišují (ne)patrnou změnou v chování postav. Výpověď však stále zůstává poněkud slabá. Navíc jakoby herce v některých momentech tlačil čas, což mohlo být způsobené vměstnáním moderátora a zároveň všeho ibsenovsky potřebného do jedné inscenace. Přestože se tvůrcům nedaří explicitně ukázat rozličnost možností interpretace, zadařilo se po stránce herecké a nezklamalo ani podání hlavního tématu hry - demokracie jakožto vláda většiny je problémem už od antiky.
SLOVÁCKÉ DIVADLO V SILE INTERPRETÁCIE
V piatok 6. októbra na javisku Divadla v Dlouhé hosťovalo Slovácke divadlo z Uherského Hradišťa. Súbor sa divákom predstavil derniérou inscenácie Nepriateľ ľudu od Henrika Ibsena s podtitulom Sila interpretácie. Pražskí diváci tak mali jedinečnú a poslednú možnosť zhliadnuť túto inscenáciu. Čím sa prevedenie tejto dodnes nadčasovej drámy v podaní Slováckeho divadla líšilo od iných a pomerne častých stvárnení v českom prostredí?
Predovšetkým tým, že režisér Zdeněk Dušek vyťažil z nejednoznačnosti Ibsenovho diela. V dráme, ktorá vypovedá o spore dvoch bratov o spoločné kúpele a v konečnom dôsledku o tom, ktorý z nich má pravdu, nestavia ani jedného z nich jednoznačne do pozície dobrého alebo zlého. Obaja z hlavných hrdinov majú v sebe niečo z toho druhého. Dušek spolu s hercami výborne zachytili túto skutočnosť a docielili tak mimo iné aj hlbšiu charakterizáciu postáv. Viac ako na pravde samotnej režisér zakladá hru na jej nejasnostiach a možnostiach výkladu. Tento fakt umocňuje princíp vrátenia a opakovania scén. Niektoré zásadné scény hry sú interpretované dva krát v úplne odlišnom vyznení a divák sa sám rozhodne, s ktorým názorom sympatizuje a s akým presvedčením z predstavenia odchádza. Zvlášť pozoruhodne vyznie vďaka dvojitej interpretácii koniec hry. Kontrast medzi pozitívnym a negatívnym nahliadaním na tú istú situáciu je tak priamy a očividný, až divák postupne speje k posolstvu, že každá interpretácia je len určitým druhom manipulácie.
Celý dej hry rámcuje princíp podobný scudzovaciemu konceptu, kde sa David Vaculík v roli moderátora priamo obracia k divákom v podobe hlasovania či diskusie o charakteroch postáv a vývoji deja. Ten mimo iné stvárňuje aj tlačiara Aslaksena, postavu vedľajšiu ale pre výklad hry dôležitú. Vaculík tak hrá v priebehu deja dve postavy a inscenátori na odlíšenie rolí využívajú funkciu divadelného znaku. Keď si herec nasadí klobúk, diváci chápu, že sa stal moderátorom a naopak. Dušek však zvolil pri možnosti hlasovania a diskusie princíp obráteného hlasovania a zámerného smerovania diskusie, takže to, do akej miery sa stáva dramaturgicko- réžijný zámer inscenácie účelný, je otázne. Isté však je, že divák spolupracuje na vyznení celkového dojmu z konkrétneho predstavenia či si to uvedomuje, alebo nie.
Súbor však výborne vystihol neskrývanú komickosť obsiahnutú v hre. Ibsen v texte ponecháva malé náznaky humoru, kedy je voľbou inscenátorov, ako a či sa chopia príležitosti ako oživiť toto dramatické dielo. A tak namiesto prvoplánového humoru založeného na vulgárnych výrazoch s podtónom dnešného vyjadrovania (ako napr. Nepriateľ ľudu režírovaný Jurajom Deákom), vidíme na javisku ľahký humor s neobťažujúcim vyznením.
Slovácke divadlo sa vyhýba prvoplánovej línii chápania tejto drámy a snaží sa autora pochopiť v hlbších rozhraniach. S ich nadľahčeným pojatím a interpretovateľným obsahom sa tak Ibsenovi priblížili o niečo viac než iné prevedenia tejto drámy.
ŽIVÉ PUBLIKUM
Slovácké divadlo vzalo Ibsenovo společenské drama Nepřítel lidu a pokusilo se na něm ukázat, jakou moc může mít v rukou interpret. Ať už je interpretem herec, který zprostředkovává dramatikův text nebo třeba politik, který interpretuje svou osobu a svá stanoviska. Nápad je to dobrý a v momentě uvedení derniéry (tedy 6. 10. 2017) v Divadle v Dlouhé více aktuální než kdy předtím.
Do hry navíc vstupuje přidaný moderátor, který je nejen zcizujícím prvkem, ale i určitým průvodcem. Prvotní uleknutí způsobené položením moderátorovy otázky směrem k publiku se rozplyne se zjištěním, že tvůrci počítají s pasivitou diváka a do hry ho nuceně nezapojují. A co více, na tuto pasivitu spoléhají, neboť otázky jsou kladené tak, aby se nezvedaly ruce, jakožto vyjádření odpovědi, která je ke správnému chodu hry potřebná. Nicméně, na poslední otázku: „Je doktor Stockmann nepřítelem lidu?“, se najednou má odpovědět zvednutím ruky, jakožto nesouhlas s oním tvrzením. Odpověď však není natolik přímočará, aby se na ni dalo odpovědět pouhým pohybem (či ustrnutím) ruky. Pokud je však záměrem inscenace, aby se divák nad otázkou zamyslel, je moderátorovo jednání – ujištění, že zvednutí ruky je správná odpověď, zavádějící. Chybně interpretováno, nebo záměr přidávající další rovinu?
Co se tvůrcům daří, je skloubení vstupů moderátora s vlastním temporytmem inscenace, který ani tak netratí, a to i přes diskusi s herci před závěrečnou scénou. Odlehčené výstupy moderátora odhalují jistou humornost originálu, která se dá jinak snadno zastřít vážností tématu, jež se však z inscenace ani tak nevytrácí. Navíc přímá interakce divákovi dává pocit, že má slovo, což zapříčiňuje jeho větší aktivitu v momentech komických (smích zazníval při každé situaci, která k tomu i jen trochu pobízela), ale i těch závažnějších (z publika bylo cítit, že chce v některých momentech vyjádřit svůj názor). S textem se však dá pracovat mnohem rozličněji a divákovi mohla být ukázána větší síla interpretace. Vždyť už sám její podtitul – Síla interpretace, jakoby se krčil v koutě a jeho potenciál nebyl patřičně využit. Heslo můžeme nejvíce vnímat v několika znovu odehraných výstupech, jejichž verze se od sebe odlišují (ne)patrnou změnou v chování postav. Výpověď však stále zůstává poněkud slabá. Navíc jakoby herce v některých momentech tlačil čas, což mohlo být způsobené vměstnáním moderátora a zároveň všeho ibsenovsky potřebného do jedné inscenace. Přestože se tvůrcům nedaří explicitně ukázat rozličnost možností interpretace, zadařilo se po stránce herecké a nezklamalo ani podání hlavního tématu hry - demokracie jakožto vláda většiny je problémem už od antiky.
-- Vojtěch Smetana
SLOVÁCKÉ DIVADLO V SILE INTERPRETÁCIE
V piatok 6. októbra na javisku Divadla v Dlouhé hosťovalo Slovácke divadlo z Uherského Hradišťa. Súbor sa divákom predstavil derniérou inscenácie Nepriateľ ľudu od Henrika Ibsena s podtitulom Sila interpretácie. Pražskí diváci tak mali jedinečnú a poslednú možnosť zhliadnuť túto inscenáciu. Čím sa prevedenie tejto dodnes nadčasovej drámy v podaní Slováckeho divadla líšilo od iných a pomerne častých stvárnení v českom prostredí?
Predovšetkým tým, že režisér Zdeněk Dušek vyťažil z nejednoznačnosti Ibsenovho diela. V dráme, ktorá vypovedá o spore dvoch bratov o spoločné kúpele a v konečnom dôsledku o tom, ktorý z nich má pravdu, nestavia ani jedného z nich jednoznačne do pozície dobrého alebo zlého. Obaja z hlavných hrdinov majú v sebe niečo z toho druhého. Dušek spolu s hercami výborne zachytili túto skutočnosť a docielili tak mimo iné aj hlbšiu charakterizáciu postáv. Viac ako na pravde samotnej režisér zakladá hru na jej nejasnostiach a možnostiach výkladu. Tento fakt umocňuje princíp vrátenia a opakovania scén. Niektoré zásadné scény hry sú interpretované dva krát v úplne odlišnom vyznení a divák sa sám rozhodne, s ktorým názorom sympatizuje a s akým presvedčením z predstavenia odchádza. Zvlášť pozoruhodne vyznie vďaka dvojitej interpretácii koniec hry. Kontrast medzi pozitívnym a negatívnym nahliadaním na tú istú situáciu je tak priamy a očividný, až divák postupne speje k posolstvu, že každá interpretácia je len určitým druhom manipulácie.
Celý dej hry rámcuje princíp podobný scudzovaciemu konceptu, kde sa David Vaculík v roli moderátora priamo obracia k divákom v podobe hlasovania či diskusie o charakteroch postáv a vývoji deja. Ten mimo iné stvárňuje aj tlačiara Aslaksena, postavu vedľajšiu ale pre výklad hry dôležitú. Vaculík tak hrá v priebehu deja dve postavy a inscenátori na odlíšenie rolí využívajú funkciu divadelného znaku. Keď si herec nasadí klobúk, diváci chápu, že sa stal moderátorom a naopak. Dušek však zvolil pri možnosti hlasovania a diskusie princíp obráteného hlasovania a zámerného smerovania diskusie, takže to, do akej miery sa stáva dramaturgicko- réžijný zámer inscenácie účelný, je otázne. Isté však je, že divák spolupracuje na vyznení celkového dojmu z konkrétneho predstavenia či si to uvedomuje, alebo nie.
Súbor však výborne vystihol neskrývanú komickosť obsiahnutú v hre. Ibsen v texte ponecháva malé náznaky humoru, kedy je voľbou inscenátorov, ako a či sa chopia príležitosti ako oživiť toto dramatické dielo. A tak namiesto prvoplánového humoru založeného na vulgárnych výrazoch s podtónom dnešného vyjadrovania (ako napr. Nepriateľ ľudu režírovaný Jurajom Deákom), vidíme na javisku ľahký humor s neobťažujúcim vyznením.
Slovácke divadlo sa vyhýba prvoplánovej línii chápania tejto drámy a snaží sa autora pochopiť v hlbších rozhraniach. S ich nadľahčeným pojatím a interpretovateľným obsahom sa tak Ibsenovi priblížili o niečo viac než iné prevedenia tejto drámy.
-- Ivana Hlubinová
Žádné komentáře:
Okomentovat
Podepisujte se prosím celým jménem, popřípadě jeho vhodnou částí. Děkujeme.