Polárkový dort 2018 - Polárka ve třech dnech již potřetí
Marilyn Mattei: Vnitřní nepřítel
režie: Filip Nuckolls
*******
režie: Filip Nuckolls
*******
NEPŘÍTEL STRACH
Překlad francouzského textu dramatičky Marylin Mattei Vnitřní nepřítel českému publiku poprvé představil 3. ročník festivalu francouzského divadla Sněz tu žábu (2017), který prezentuje nové překlady současných francouzských textů. Přeložil jej Petr Christov a ve scénickém čtení ho již tehdy uvedlo Divadlo Polárka v režii Filipa Nuckollse. Prvotní ztvárnění reflektoval Lukáš Křížek, jehož text si můžete přečíst zde.
Letos v lednu dovedl Filip Nuckolls scénickou skicu do premiéry inscenace Vnitřní nepřítel na polárkovské Malé scéně. Nutno podotknout, že se inscenace nijak výrazně od skici neliší – jednak byla tehdejší Nuckollsova koncepce dovedena do téměř plnohodnotného inscenačního tvaru, jednak text příliš odlišných přístupů neumožňuje. Všechno leží v něm samém. To, co potřebuje především, jsou maximálně kvalitní herci, kteří stojí před nelehkým úkolem, totiž absolutní koncentrací se na slova, věty, fráze, témata, významy, přirozenost, přesnost, citovou angažovaností a přitom ne patosem. Tři herci musí ztvárnit šestnáctileté postavy tak, aby skutečně šestnáctiletí byli, aby jejich reakce, pohledy, es pauzy, všechno odpovídalo danému věku. Už na festivalu Sněz tu žábu byli polárkovští herci ve skice skvělí – tenkrát ve složení Lukáš Daňhel, Alfred Texel, Lubomír Stárek, Tereza Lexová a Táňa Hlostová. V inscenaci nahradil Stárka Ondřej Jiráček jako host a Hlostovou Kateřina Veselá.
A jestliže byli skvělí, tak nyní dovedli své výkony k dokonalosti. Zcela bez nadsázky. Kdyby ze spojení „herecký koncert“ nebylo klišé, použila bych ho. Dohromady fungují jako bezvadně sehraná skupina, naslouchají si, reagují na sebe, není to jen o odříkávání textu. Vědí, co říkají a proč to říkají, jsou plně soustředění a jejich výrazy jsou maximálně civilní. Vynikajícím způsobem rozehrávají psychologii svých postav, nesklouzávají ke zbytečnému srdceryvnému patetizování. Každý pohled, každé zamyšlení, všechno je přesně načasované. Hraje se na Malé scéně, diváci jsou nebezpečně blízko, drobnokresebné filmové herectví je nezbytností a herci ho zvládají mistrně.
Na textu samotném – a tedy i na dramaturgickém výběru a režijním vedení – nejvíce oceňuji téma a volbu věkové skupiny, pro níž se hraje. Text operuje s problematikou tzv. džihádu, která v době, kdy Vnitřního nepřítele Marylin Mattei napsala, byla mnohem aktuálnější a ožehavější, ale není nezbytně nutné jej vnímat přes tuto konkrétní radikální ideologii. Je to zkrátka cizí, vzdálená extrémistická ideologie, která plodí zvěrstva, stejně jako jakákoli jiná. Mediální exponovanost, nedostatečná informovanost či dezinformace plodí strach. Strach uvnitř nás. Strach, kterého se dá využít k manipulaci nevinných mocnějšími. Strach z násilí, který však plodí násilí možná ještě krutější. Je-li Vnitřní nepřítel adresován pro diváky 13+, domnívám se, že je adresován přesně tam, kam by měl. Nadvláda a podřízenost – i v souvislosti s „obyčejnou“ školní šikanou – jsou bezpochyby otázkami a pocity, které v pubertálním publiku rezonují.
Za důležitý prvek inscenace považuji hudbu Ondřeje Švandrlíka. Elektronické prvky ve smyčce navozují pocity tísně, nervozity a točení se v kruhu, zvonivé zvuky (připomínající vzdáleně dětské hrací skřínky) naopak naznačují „dětskou“ nevinnost a naivitu. Kombinace těchto dvou linek velmi intenzivně podporuje atmosféru inscenace a zdůrazňuje kontrast mezi mládím a krutostí. Podobně jako u inscenace Prezidenti jsem vděčná, že se Vnitřní nepřítel hraje – obě inscenace v podstatě vzdělávají, vychovávají, nutí k přemýšlení, k analýzám. Prezidenti skrze historii, Vnitřní nepřítel skrze současnost. A obě to dělají výjimečně kvalitně.
Letos v lednu dovedl Filip Nuckolls scénickou skicu do premiéry inscenace Vnitřní nepřítel na polárkovské Malé scéně. Nutno podotknout, že se inscenace nijak výrazně od skici neliší – jednak byla tehdejší Nuckollsova koncepce dovedena do téměř plnohodnotného inscenačního tvaru, jednak text příliš odlišných přístupů neumožňuje. Všechno leží v něm samém. To, co potřebuje především, jsou maximálně kvalitní herci, kteří stojí před nelehkým úkolem, totiž absolutní koncentrací se na slova, věty, fráze, témata, významy, přirozenost, přesnost, citovou angažovaností a přitom ne patosem. Tři herci musí ztvárnit šestnáctileté postavy tak, aby skutečně šestnáctiletí byli, aby jejich reakce, pohledy, es pauzy, všechno odpovídalo danému věku. Už na festivalu Sněz tu žábu byli polárkovští herci ve skice skvělí – tenkrát ve složení Lukáš Daňhel, Alfred Texel, Lubomír Stárek, Tereza Lexová a Táňa Hlostová. V inscenaci nahradil Stárka Ondřej Jiráček jako host a Hlostovou Kateřina Veselá.
A jestliže byli skvělí, tak nyní dovedli své výkony k dokonalosti. Zcela bez nadsázky. Kdyby ze spojení „herecký koncert“ nebylo klišé, použila bych ho. Dohromady fungují jako bezvadně sehraná skupina, naslouchají si, reagují na sebe, není to jen o odříkávání textu. Vědí, co říkají a proč to říkají, jsou plně soustředění a jejich výrazy jsou maximálně civilní. Vynikajícím způsobem rozehrávají psychologii svých postav, nesklouzávají ke zbytečnému srdceryvnému patetizování. Každý pohled, každé zamyšlení, všechno je přesně načasované. Hraje se na Malé scéně, diváci jsou nebezpečně blízko, drobnokresebné filmové herectví je nezbytností a herci ho zvládají mistrně.
Na textu samotném – a tedy i na dramaturgickém výběru a režijním vedení – nejvíce oceňuji téma a volbu věkové skupiny, pro níž se hraje. Text operuje s problematikou tzv. džihádu, která v době, kdy Vnitřního nepřítele Marylin Mattei napsala, byla mnohem aktuálnější a ožehavější, ale není nezbytně nutné jej vnímat přes tuto konkrétní radikální ideologii. Je to zkrátka cizí, vzdálená extrémistická ideologie, která plodí zvěrstva, stejně jako jakákoli jiná. Mediální exponovanost, nedostatečná informovanost či dezinformace plodí strach. Strach uvnitř nás. Strach, kterého se dá využít k manipulaci nevinných mocnějšími. Strach z násilí, který však plodí násilí možná ještě krutější. Je-li Vnitřní nepřítel adresován pro diváky 13+, domnívám se, že je adresován přesně tam, kam by měl. Nadvláda a podřízenost – i v souvislosti s „obyčejnou“ školní šikanou – jsou bezpochyby otázkami a pocity, které v pubertálním publiku rezonují.
Za důležitý prvek inscenace považuji hudbu Ondřeje Švandrlíka. Elektronické prvky ve smyčce navozují pocity tísně, nervozity a točení se v kruhu, zvonivé zvuky (připomínající vzdáleně dětské hrací skřínky) naopak naznačují „dětskou“ nevinnost a naivitu. Kombinace těchto dvou linek velmi intenzivně podporuje atmosféru inscenace a zdůrazňuje kontrast mezi mládím a krutostí. Podobně jako u inscenace Prezidenti jsem vděčná, že se Vnitřní nepřítel hraje – obě inscenace v podstatě vzdělávají, vychovávají, nutí k přemýšlení, k analýzám. Prezidenti skrze historii, Vnitřní nepřítel skrze současnost. A obě to dělají výjimečně kvalitně.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Podepisujte se prosím celým jménem, popřípadě jeho vhodnou částí. Děkujeme.