#PolárkovéBrno: Alenka za zrcadlem

Polárkový dort 2018 - Polárka ve třech dnech již potřetí

Lewis Carroll: Alenka za zrcadlem
režie: Tomáš Pavčík

*******

ŠACH? MAT? KOMU?

Carrollovi? Předloze? Divadlu? Polárce? Režisérovi? Divědům? Divákům? Dětem? Věci, které nejsou ani černé ani bílé (byť i těm leckdy spíláme) a kéž by alespoň takové byly!

Slavné pokračování ještě slavnější knihy nejslavnějšího Lewise Carrolla přináší sice nové a ještě podivnější krásy fantazie a nonsensových střípků, ale současně doslova nastavuje zrcadlo výsostně dramaturgické (a dále z logiky věci i režijní) problematice – pokud se rozhodneme předlohu převádět na jeviště. Jakkoliv je z jiných hledisek lákavá. Tato problematika je ukotvena už v samotném textu. Budeme-li předlohu ctít a chceme-li pouze převyprávět (již tak poměrně komplikovaný) příběh, nežli jej výkladově posunout či snad kauzálně doplnit, musíme se smířit s divadelními důsledky/nedostatky (nevhodné škrtněte). To, co snese čtenář knihy, může být poměrně odlišným „trápením“ od toho, co by měl snést divák v hledišti. Nehledě na to, nakolik poutavé pro něj budoucí viděné výjevy jsou.

Následující část se bude nacházet též v krajině za zrcadlem, neboť sic směřuje k inscenaci, ale zároveň vědomě přiznává, že potíž začíná v předloze a zde jen plynule a přirozeně pokračuje. A tak možná nabízí se zamyšlení, proč s tím tvůrci nepracovali už při dramatizaci. Myšlenku díla lze vždy nějak zachovat, ale zase se nesmíme „bát“ vlastního vkladu – přidání toho, co by mohlo „divadelní verzi“ scházet. Pro mě osobně je to jakýkoliv konflikt a veškeré vnější i vnitřní motivace postav. Prvních patnáct minut inscenace je dle mého soudu téměř famózních. Dokonce mi to zvolenou komplexní poetikou připomíná mé nejmilejší: svět – Modrý – Maeterlinckův. Jenže, jen co se Alenka dostane za zrcadlo, začíná všechno postupně šednout...

Alenka si povídá s plyšákem a chce být královnou – beru. Dostává se do prapodivné říše rovnou ze svého pokojíku – beru. Má tu fantazii vlastně zmáknutou – beru napůl, protože se z hravé dětské mysli stává jakási samozřejmost, kterou nic z viděného nebo zažívaného příliš nerozhodí, nepřekvapí. Všemu hned porozumí. Následující poetika a smysl všeho a všech pak jaksi – po werichovsku – někam vede a nevede. Bezcílné (no, dobře, chce být královnou) putování šachovnicí, s nadměrně smířlivými bytostmi, kterým lidské dítě přijde docela divné, ale i tak mu pomáhají (možná je jim to dokonce jedno?). Vše plyne bez jediného (zdůrazňuji výrazného a věc značně komplikujícího) konfliktu. Bílá s černou královnou boj svádí-nesvádí a tak třetí (v jiných případech hrozba ztráty moci; rozdělení stran; něco-cokoliv) budoucí královna má prakticky volné hrací pole. Nulový spor věcí i dění a hlubší motivace (jak v rovině osobní – postav; tak obecné – děje) dostávají se pod úroveň klasického černobílého vidění – dobro a zlo (a mezi nimi překážky). Cesta za dobrodružstvím/poznáním/prozkoumáním nového světa pozbývá smyslu, jde-li vše „jako po másle“. A když už to vypadá, že pěšce zajme kůň druhé strany, objeví se jeho protějšek, aby situaci v mžiku vyřešil. Alenka si tedy sic projde podivuhodnou říší, setká se se spoustou „Zazrcadlových“ a stane se nakonec královnou, ale nic jiného se prostě nestane. Nemluvě o všeobecně nejednoznačném a další úvahy vzbuzujícím konci, kdy se Alenka probouzí – všechno bylo sen! – ale přesto má svou korunku z říše za zrcadlem. (No dobrá, neberme mírumilovné magické fantazii úplně všechno.)

Krásný svět plný barev (možných a náročnějších – než jen, že nemám lístek na vlak – zvratů) utopí se tak v nepříjemně plynulé všednosti (bez překvapení či snad bez ohrožení, které divákovi umožní dostat husí kůži a na chvíli kvůli hrdince „nedýchat“). Dramatická situace a její řešení, barvitost a eskalace motivů i jednání z různorodých pohnutek – vše je kdesi daleko na pozadí. Možná za dalším zrcadlem, protože tady – tady se ještě hraje bez potřeby věc komplikovat, činit ji napínavější, cílevědomější… A dost možná – jak jsem avizoval na začátku – za to může už Carroll, protože to tak chce. Protože ho zajímají jiné věci, kterým se pak dostatečně věnuje. Škoda jen, že s tím ten, kdo mohl – režisér Pavčík – v tomto směru příliš neudělal.

Pominu-li výše zmíněné a jen drobně ohledávané (jako jablko z jiné pohádky nakousnuté), stále nám toho dost zůstane – žánrově i technicky odpovídající ztvárnění, které není podbízivé, naopak vytváří jakýsi opar náročnosti, výtečné a místy snově poetické herecké výkony (výrazným kladem a dalším posunem v polárkovsko-herecké nebojácnosti je fakt, že hlavní hrdinku ztvárňuje Alence nejbližší – mladičká Anna Marie Havířová), výtečný vizuál – od scény, přes kapelu zvířátek v oživlém pokojíčku, až po detaily a doplňky prostých i metaforických kostýmů. A to je, koneckonců, víc než dost. (Nebo není?)