#PolárkovéBrno: Pohádky 1000+1 noci

Polárkový dort 2018 - Polárka ve třech dnech již potřetí

Jiří Jelínek: Pohádky 1000+1 noci

režie: Jiří Jelínek

*******

PÁRTY V BAGDÁDU

Vypráví se, že v Polárce...začal poslední festivalový den Pohádkami 1000+1 noci Jiřího Jelínka, které jsou sice přístupny pro 3+, trefnější by však bylo: dětem od tří do sta let. Na své si totiž stejnou měrou přijdou diváci napříč všemi generacemi a inscenace by se s ne velkou nadsázkou dala nazvat jednou velkou společnou pohádkovou párty na dobrou noc (či ráno).

Scéna i přes svou úspornost navozuje dojem ložnice či pokojíku, připraveného se podle potřeby proměnit v jakýkoli kout světa, od Bagdádu po Kentucky. Loutky jsou tvořeny z nejrůznějších domácích potřeb, posbíraných od kuchyně po koupelnu a dospělák se nemůže zbavit podvědomých flashbacků, jak si všechny ty zajímavé barevné věcičky kdysi tajně půjčoval, aby prozkoumal, jak by se s nimi dalo si vyhrát. A snad v hloubi duše hercům závidí, že oni to legitimně dělají dodnes – právě ohledávání možností a hranic nejen toho, z čeho a jak loutku vytvořit, ale i jak ji v průběhu představení modifikovat, měnit její význam a propojovat ji s loutkami ostatními, je výraznou charakteristikou Jelínkovy tvorby, a to vše s lehkostí a přirozeností dítěte zkoumajícího potenciál a rejstřík funkcí nové hračky.

Radost z hraní si, která dětským publikem rezonuje přirozeně a odrostlým nostalgicky, během prvních pár chvil stmeluje a do jisté míry stírá rozdíly mezi jevištěm, hledištěm a nastavuje od počátku energickou a zvědavou atmosféru, kterou nenaruší ani technické zádrhely v hledišti, ani rozdováděné diváctvo se snahou zapojit se do děje. Herci totiž mimo jiné dokážou s obdivuhodnou pohotovostí a přirozeností přistoupit na sebebezprostřednější zásahy malých diváků a charismaticky ukočírovat vášně, které v publiku svou hudbou, tancem a vůbec společným mejdanem rozpoutali. Právě schopnost získat si bleskurychle zpět pozornost a koncentraci dětí dovoluje protagonistům na tak malém prostoru a v tak úzkém kontaktu spáchat takový „odvaz“ a je známkou zralé zkušenosti s produkcí pro děti a citu pro jevištní komunikaci s nimi.

Za velmi důležitý považuji závěr inscenace, kde se navracíme k začátku a spojujeme si cestou posbírané puzzlíky v celkový obraz. Záplava inscenačních řešení loutek, vtípků, gagů, nápadů a odboček totiž po celou dobu vrávorá na hraně nepřehledného a roztříštěného děje, v němž není snadné se orientovat a sledovat spojitosti Šeherezádina vypravěčského rámce a pohádek, které vypráví (v tomto smyslu je poměrně komplikovaná už knižní předloha). Oceňuji také, že inscenace není pouze pásmem kreativních skečů, k čemuž její povaha přirozeně svádí.

Na závěr stojí ještě za zmínku nosné a čitelné téma touhy po moci, kterou postavám dává džin v lahvi plnící téměř všechny přání. „Čím víc přání člověk má, tím jsou hloupější“...a vedou k čím dál většímu bohatství a moci, která nakonec majitele zaslepuje a žene ho do lahve na místo džina. Nekonečný koloběh přetíná až Šeherezáda – moudrá a silná ženská hrdinka vedle mocného a tápajícího sultána – která si nepřeje nic než to nejdůležitější, co jí stejně žádný džin přinést nemůže, co si svou odvahou, trpělivostí a láskou k sultánovi vybojovala sama.