10. ročník divadelní přehlídky nejen pro teenagery
Činoherní studio, Ústí nad Labem
Ray Bradbury: 451 stupňů Fahrenheita
režie: Adam Svozil a Kristýna Kosová
TEPLOTA, PŘI NÍŽ SE VZNÍTÍ A HOŘÍ PAPÍR
Na jevišti se nic fyzicky nevznítilo, ale atmosféra byla více než žhnoucí. Činoherní studio oživilo dystopickou knižní klasiku 451 stupňů Fahrenheita se syrovou noblesou, která se až nepříjemně dotýká současné společnosti, ať už je jí -náct, -cet nebo -sát.
Telestěny se sledují, knihy pálí, války válčí. Nikdo se nikdy neptá proč, nikdo se nepídí po tom, co k tomu vedlo. A když ano, je potrestán. Odlišnost se netoleruje. Stereotyp je správný, neporušuje se. Lidé vypnuli mozek, nechali se ukolébat pohodlím. Žijí jednoduchý život v zajetí prázdných slov a gest. Poklidný běh „světa“ zajišťují požárníci, eliminující biologickou hrozbu – knihy. Ohně nehasí, nýbrž zakládají.
Domov s telestěnami a požární stanice. Dvě místa, ve kterých se odehrává život Guye Montaga. Dvě místa, ve kterých se odehrává život všech. Z domu do práce, z práce domů za manželkou. Dát si šlofíka, z domu do práce, vypálit barák, z práce domů, cestou potkat bezdomovkyni. A ještě jednou dokola. Nezdá se vám to pořád stejné? Jednoduchá scéna uzavřená ve třech stěnách je dokreslená projekcemi. Doma neustále běží přihlouplý seriál Rodinka, kde vystupují jakási alterega postav na jevišti. Není sice moc šance zachytit, co se zde děje, ale můžeme předpokládat, že život odvíjející se na telestěnách je ještě více bezduchý než ten před telestěnami. V závěru však leccos prozrazuje, naznačuje, odhaluje. Druhý roh je vyhrazen požární stanici s typickou nerezovou tyčí a sadou činek. Rohy mezi sebou svírají malý prostor (ulici), kde je možné alespoň na moment uniknout systému.
Režisérské duo Adam Svozil a Kristýna Kosová vsadilo na jednoduchost a vytvořilo velmi silnou inscenaci. Pomocí repetice, stylizovaného herectví, prázdných frází, četných vulgarit a již zmíněných projekcí buduje na jedné straně jednoduchý příběh požárníka Montaga a na straně druhé dusné a tíživé ovzduší nesvobodné společnosti. Veškerým základem inscenace je jednoznačně atmosféra. Celou dobu vše jen tak pobublává, aby v temném finále mohlo dojít k explozi.
Vztahy jsou stejně prázdné jako postavy. To se však nedá říct o herectví. Václav Hanzal v hlavní roli dokáže hravě utáhnout přerod ze svalovce bez mozku v udiveného, zadumaného hošíka, který se snaží porozumět světu. Výborným spoluhráčem a protihráčem v jedné osobě je představitel Beattyho (familiárně kapitán Piča) Adam Ernest. Nelze nezmínit postavu Hlasatelky, Hlasu technologie a propagandy, Policie a dalších v podání Terezy Volánkové. Po celou dobu má své stanoviště na straně jeviště, odkud může pozorovat a komentovat celé dění, dokonce do něj zasahovat, což vyvolává představu „velkého bratra“ tak typického pro totalitní režim, který je zde zobrazován. Zdařilá je také práce s jazykem. Jedná se o jeden z prostředků, který prohlubuje propast mezi stádovitou vyprázdněnou společností a „vyděděnci režimu“, kteří holdují knihám. Většina postav mluví frázovitě a vulgárně. O to víc pak vynikají Beattyho citáty slavných výroků (Pope, Descartes,…) či Guyovo předčítání poezie. Degradace myšlení jde ruku v ruce s degradací mluvy.
Přes šedesát let staré Bradburyho dílo má stále co říct. Stejně je na tom také inscenace. Má toho hodně co říct a dělá to velmi srozumitelně, ale ne hloupě polopaticky.
Telestěny se sledují, knihy pálí, války válčí. Nikdo se nikdy neptá proč, nikdo se nepídí po tom, co k tomu vedlo. A když ano, je potrestán. Odlišnost se netoleruje. Stereotyp je správný, neporušuje se. Lidé vypnuli mozek, nechali se ukolébat pohodlím. Žijí jednoduchý život v zajetí prázdných slov a gest. Poklidný běh „světa“ zajišťují požárníci, eliminující biologickou hrozbu – knihy. Ohně nehasí, nýbrž zakládají.
Domov s telestěnami a požární stanice. Dvě místa, ve kterých se odehrává život Guye Montaga. Dvě místa, ve kterých se odehrává život všech. Z domu do práce, z práce domů za manželkou. Dát si šlofíka, z domu do práce, vypálit barák, z práce domů, cestou potkat bezdomovkyni. A ještě jednou dokola. Nezdá se vám to pořád stejné? Jednoduchá scéna uzavřená ve třech stěnách je dokreslená projekcemi. Doma neustále běží přihlouplý seriál Rodinka, kde vystupují jakási alterega postav na jevišti. Není sice moc šance zachytit, co se zde děje, ale můžeme předpokládat, že život odvíjející se na telestěnách je ještě více bezduchý než ten před telestěnami. V závěru však leccos prozrazuje, naznačuje, odhaluje. Druhý roh je vyhrazen požární stanici s typickou nerezovou tyčí a sadou činek. Rohy mezi sebou svírají malý prostor (ulici), kde je možné alespoň na moment uniknout systému.
Režisérské duo Adam Svozil a Kristýna Kosová vsadilo na jednoduchost a vytvořilo velmi silnou inscenaci. Pomocí repetice, stylizovaného herectví, prázdných frází, četných vulgarit a již zmíněných projekcí buduje na jedné straně jednoduchý příběh požárníka Montaga a na straně druhé dusné a tíživé ovzduší nesvobodné společnosti. Veškerým základem inscenace je jednoznačně atmosféra. Celou dobu vše jen tak pobublává, aby v temném finále mohlo dojít k explozi.
Vztahy jsou stejně prázdné jako postavy. To se však nedá říct o herectví. Václav Hanzal v hlavní roli dokáže hravě utáhnout přerod ze svalovce bez mozku v udiveného, zadumaného hošíka, který se snaží porozumět světu. Výborným spoluhráčem a protihráčem v jedné osobě je představitel Beattyho (familiárně kapitán Piča) Adam Ernest. Nelze nezmínit postavu Hlasatelky, Hlasu technologie a propagandy, Policie a dalších v podání Terezy Volánkové. Po celou dobu má své stanoviště na straně jeviště, odkud může pozorovat a komentovat celé dění, dokonce do něj zasahovat, což vyvolává představu „velkého bratra“ tak typického pro totalitní režim, který je zde zobrazován. Zdařilá je také práce s jazykem. Jedná se o jeden z prostředků, který prohlubuje propast mezi stádovitou vyprázdněnou společností a „vyděděnci režimu“, kteří holdují knihám. Většina postav mluví frázovitě a vulgárně. O to víc pak vynikají Beattyho citáty slavných výroků (Pope, Descartes,…) či Guyovo předčítání poezie. Degradace myšlení jde ruku v ruce s degradací mluvy.
Přes šedesát let staré Bradburyho dílo má stále co říct. Stejně je na tom také inscenace. Má toho hodně co říct a dělá to velmi srozumitelně, ale ne hloupě polopaticky.
Výborný kus a výborná recenze, autorka vidí, slyší...moc díky za obojí! Jiří H.
OdpovědětVymazat