10. ročník divadelní přehlídky nejen pro teenagery
BUDOUCNOST ROZMÁŇA
Divadlo rozmanitostí rozšířilo svůj repertoár o dramaturgickou linii orientovanou na mladé publikum „CLUB4TEENS“. V rámci ní uvedli první autorskou inscenaci Jiřího Ondry Bez keců a bez autorit! Navazují tak na jiná česká i zahraniční divadla (NoD, Divadlo Polárka, Malé divadlo, projekt Platform Shift+, atp.), v nichž se v posledních pár letech tato věková skupina dostává více do středu zájmu.
Autor a režisér Jiří Ondra vychází z několika inspiračních zdrojů, včetně románu Jeroma Davida Salingera Kdo chytá v žitě a současného britského seriálu The End of this F***ing World. Vytvořil synkretickou inscenaci na pomezí jakési divadelní „road-movie“ a koncertu, příběh šestnáctiletého Briana, kterého apriori serou debilní učitelé, debilní lidi, debilní kecy. V touze po absolutní svobodě – aniž by si byl vědom toho, co taková svoboda znamená – uteče s Elou, jejíž rodinné zázemí taktéž není úplně vyrovnané. Jsou bez jakéhokoli materiálního zajištění, totálně svobodní, sami za sebe.
Brianovo odhodlání se však výrazně střetává s realitou, bez peněz to není žádná sranda, navíc jeho revolta je jaksi bez příčiny. Vymyslel si, že jeho budoucnost nemá budoucnost, ale konkrétní důvod je těžko vysledovatelný. Jeho odvaha je proto několikrát podlomena a uvědomuje si, že není takový hrdina a rebel, jako si myslel. Nechává se proto spíše ovládat rozhodnější Elou, jejíž motivace k útěku jsou mnohem silnější. Neukotvenost Briana (sám na začátku říká, že nejvíc nesnáší kecy o tom, kdo je a jak se narodil) nemusí být nutně na škodu, ačkoli občas činí značné potíže v orientaci v ději a motivacích. Nosný je právě onen kontrast mezi revoltou odůvodněnou v rozbředlém rodinném zázemí a revoltou z nudy či neschopnosti se identifikovat. Nicméně to, co nabourává jednotu vyprávění je právě občasná dramaturgická nedůslednost jak v situacích, tak v „hlavním“ konceptu.
Na co však inscenace naráží asi nejvíce, jsou nevyrovnané herecké výkony. Rozuměj – od Rozmáňa znám několik inscenací pro mladší dětské publikum, kde jsou herci zpravidla výborní. Hrát pro teenagery není totéž a zejména (bez urážky) „starší“ herci balancují na hranici uvěřitelnosti, občas jakoby odříkávají text čistě vnějškově. To snižuje autenticitu dospělých postav a jejich význam. Oproti tomu byl zcela vynikající Václav Hoskovec (Brian), který si nehrál na hustýho rebela, ale byl suverénní, rovnocenný partner pro diváka, se kterým se lze ztotožnit a vnímat jeho příběh, aniž by byl směšný. Oproti HOMEVIDEU z Městského divadla Most herci Rozmáňa skoro nikdy – evidentně ze zásady – nesklouzávají k lacinému a povrchnímu hraní si na mladé.
Z doposud viděného na festivalu (vyjímám inscenaci Činoherního studia 451 stupňů Fahrenheita) je Bez keců a bez autorit! dramaturgicky, herecky a zejména režijně nejkvalitněji zpracovaná (nemluvě o skvělé, významotvorné a nepostradatelné hudbě Tomáše Alferiho - a spoluautora Václava Hoskovce). Mladého diváka v zásadě nepoučuje z pozice chytřejšího dospělého kamaráda, tematicky míří přímo k existenciálním problémům dané věkové skupiny. Nicméně v kontextu tvorby Jiřího Ondry, Rozmáňa a jiných inscenací zaměřujících se na toto publikum (jakkoli se nechci pasovat do role znalce) musím být o poznání kritičtější. Kvituji však to, že se Ondra a Rozmáňo touto cestou vydávají také, že o ní přemýšlí – je to fáze hledání, která vede správným směrem.
Autor a režisér Jiří Ondra vychází z několika inspiračních zdrojů, včetně románu Jeroma Davida Salingera Kdo chytá v žitě a současného britského seriálu The End of this F***ing World. Vytvořil synkretickou inscenaci na pomezí jakési divadelní „road-movie“ a koncertu, příběh šestnáctiletého Briana, kterého apriori serou debilní učitelé, debilní lidi, debilní kecy. V touze po absolutní svobodě – aniž by si byl vědom toho, co taková svoboda znamená – uteče s Elou, jejíž rodinné zázemí taktéž není úplně vyrovnané. Jsou bez jakéhokoli materiálního zajištění, totálně svobodní, sami za sebe.
Brianovo odhodlání se však výrazně střetává s realitou, bez peněz to není žádná sranda, navíc jeho revolta je jaksi bez příčiny. Vymyslel si, že jeho budoucnost nemá budoucnost, ale konkrétní důvod je těžko vysledovatelný. Jeho odvaha je proto několikrát podlomena a uvědomuje si, že není takový hrdina a rebel, jako si myslel. Nechává se proto spíše ovládat rozhodnější Elou, jejíž motivace k útěku jsou mnohem silnější. Neukotvenost Briana (sám na začátku říká, že nejvíc nesnáší kecy o tom, kdo je a jak se narodil) nemusí být nutně na škodu, ačkoli občas činí značné potíže v orientaci v ději a motivacích. Nosný je právě onen kontrast mezi revoltou odůvodněnou v rozbředlém rodinném zázemí a revoltou z nudy či neschopnosti se identifikovat. Nicméně to, co nabourává jednotu vyprávění je právě občasná dramaturgická nedůslednost jak v situacích, tak v „hlavním“ konceptu.
Na co však inscenace naráží asi nejvíce, jsou nevyrovnané herecké výkony. Rozuměj – od Rozmáňa znám několik inscenací pro mladší dětské publikum, kde jsou herci zpravidla výborní. Hrát pro teenagery není totéž a zejména (bez urážky) „starší“ herci balancují na hranici uvěřitelnosti, občas jakoby odříkávají text čistě vnějškově. To snižuje autenticitu dospělých postav a jejich význam. Oproti tomu byl zcela vynikající Václav Hoskovec (Brian), který si nehrál na hustýho rebela, ale byl suverénní, rovnocenný partner pro diváka, se kterým se lze ztotožnit a vnímat jeho příběh, aniž by byl směšný. Oproti HOMEVIDEU z Městského divadla Most herci Rozmáňa skoro nikdy – evidentně ze zásady – nesklouzávají k lacinému a povrchnímu hraní si na mladé.
Z doposud viděného na festivalu (vyjímám inscenaci Činoherního studia 451 stupňů Fahrenheita) je Bez keců a bez autorit! dramaturgicky, herecky a zejména režijně nejkvalitněji zpracovaná (nemluvě o skvělé, významotvorné a nepostradatelné hudbě Tomáše Alferiho - a spoluautora Václava Hoskovce). Mladého diváka v zásadě nepoučuje z pozice chytřejšího dospělého kamaráda, tematicky míří přímo k existenciálním problémům dané věkové skupiny. Nicméně v kontextu tvorby Jiřího Ondry, Rozmáňa a jiných inscenací zaměřujících se na toto publikum (jakkoli se nechci pasovat do role znalce) musím být o poznání kritičtější. Kvituji však to, že se Ondra a Rozmáňo touto cestou vydávají také, že o ní přemýšlí – je to fáze hledání, která vede správným směrem.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Podepisujte se prosím celým jménem, popřípadě jeho vhodnou částí. Děkujeme.