Doba bez vlastností

Po dlouhé době byla obnovena inscenace souboru Sektor pro hosty Muž bez vlastností. Tentokrát ve Strašnickém divadle na Světový den divadla 27. 3. 2015. Autorem románu je Robert Musil, autorem dramatizace a režisérem představení je Martin Falář. Inscenace se původně hrála v divadelním sále Rock Café Praha.

Třídílný, více než sedmisetstránkový nedokončený román vydal Musil roku 1930. O ději tohoto monumentálního díla se rozepisovat nebudu, neb jsem ho (ano, přiznávám) nečetla. Nicméně alespoň stručně děj Falářova extraktu: v Rakousko-Uhersku se roku 1913 sejde skupinka lidí, aby v rámci tzv. „paralelní akce“ připravovala oslavu sedmdesátileté vlády císaře Franze Josefa I., která připadá na rok 1918. V témže roce se má v Německu konat velká oslava třicetileté vlády císaře Viléma II., a tak se skupinka šesti více či méně angažovaných a nadšených lidí snaží přijít na to, v čem je Rakousko-Uhersko nejlepší a jaké akce by mohly vyplnit „rakouský rok“ (Franz Josef nastoupil na trůn až v prosinci, tudíž se mělo slavit celý rok). Oním „mužem bez vlastností“ z názvu románu a inscenace je Ulrich, matematik, který má tu přehršel nápadů o výjimečnostech Rakouska zapisovat. Jaksi nemá vlastnosti, které tehdejší doba vyžadovala, nemá patřičné nadšení, ke všemu je spíše skeptický. Ale o něj tu vlastně moc nejde.

Větší divadelní sál Strašnického divadla je rozhodně příznivější než ten „byteček“ (viz O lásce s Karamazovými). Diváci sedí ve dvou sektorech naproti sobě a herci rozehrávají celý prostor jak mezi diváky, tak napravo i nalevo. Muž není rozhodně inscenací oddechovou. Je založená na textu, na tom, co postavy říkají, na významu jejich promluv. A k tomu je potřeba přemýšlet, což je ale docela náročné, máte-li to vydržet dvě hodiny. Falář je sice k divákovi shovívavý a citlivý, celý náročný koncept prokládá velice dobře načasovanými oddechovými pauzami, vtípky, efekty a geniální hudbou (variace na Straussovu skladbu Na krásném modrém Dunaji – jednou jako zvonkohra, jednou na způsob Boney M, jednou jako rocková balada). Přes to ale v této myšlenkové a textové zatíženosti vidím malou slabinu inscenace.

Sektor pro hosty - Muž bez vlastností // zdroj: web souboru

To ovšem vyváží „bolavé“ téma, které se dotýká nejen Čechů, ale obecně dnešní společnosti. Velice intenzivně lze pociťovat paralelu mezi upadajícím Rakouskem-Uherskem, u nějž už nelze přijít na nic, v čem je výjimečné, nejlepší, je to prostě „uvadající lilie“, a Českem. Ale vlastně to lze vztáhnout i na tu společnost. A dál – doba je neomalená, ale lze jí vůbec změnit, lze se od ní osvobodit? Jaké lidské vlastnosti by to dokázaly? A jak se má člověk vůbec dostat sám k sobě a obstát před sebou v této době bez vlastností? Ale „nejhorší je, že je to pořád horší“. Za zcela klíčový považuji monolog Ulricha: „Jaké to musí být štěstí, když nám někdo předvede něco lidsky živého, v čem člověk pozná sám sebe, zatímco svět ztvrdlý v miliony centů kamene se stále víc podobá ustrnulé měsíční krajině citů, do níž jsme se bez vlastní vůle narodili.“ Představuje cosi magického, náhle cosi skutečně „lidského“. Něco, při čem ani nedýcháte, abyste nenarušili mrazivě pravdivou atmosféru, kterou podporuje možná trochu romantická, leč velice účinná a působivá stylizace monologu – jen Ulrich a tmavě modré přítmí.

Jak už je zvykem Sektoru pro hosty, scéna je minimální, hlavní je herec a slovo. Představení bylo ze začátku poněkud nejisté, jakoby se herci trochu báli, co se bude dít a jak to dopadne. Ale rozpačitost a strach se během dvaceti minut rozplynuli. V souboru Sektoru není nikdo, kdo by nějak výrazně vyčníval, výkony jsou vyrovnané. Pavel Richta v roli Ulricha byl zpočátku trochu jako školák, poněkud schématický, ale na konci první poloviny se stalo něco, co mu dalo „facku“. Na představení se vyskytl divák, který si evidentně spletl divadlo s diskusí s herci, očekával, že je na „interaktivním divadle“ a vstupoval Richtovi do monologu. Richta má obrovské plus za to, že se nenechal vyvést z míry, pohotově zareagoval a dokonce tento divákův exces zakomponoval do monologu. Venclík je geniální ironik. Vytváří dokonalý protipól ke své patetické manželce Diotimě (Petra Lustigová) nebo k impulzivnímu vrahovi Moosbruggerovi (Filip Šebšajevič). Na emotivní výlev odpoví stroze a kamenně s ironickým úsměvem. Na Neškudlově (Paul von Arnheim) herectví je fascinující pozorovat (kromě minimalistické kresby postavy) jeho pohyby. Jsou přesné, krásné, pomalé, ladné, a jeho artikulace je laxní s lehce tázavým tónem.

Myslím, že pokud chcete pochopit a zachytit všechny myšlenky inscenace, nestačí vidět jen jedno představení. Inscenace balancuje na hranici stravitelnosti během jednoho večera, a tak se masového diváckého zájmu nedočká. Což je škoda. Sektor pro hosty je soubor, který má divákovi (ač „náročnějšímu“) co nabídnout, umí ho zaujmout, pobavit, poškádlit, popíchnout, zapojit, oslovit, dojmout i bodnout. 

SEKTOR PRO HOSTY – Robert Musil: Muž bez vlastností. (dramatizace a režie Martin Falář, premiéra 29. 10. 2013 v Rock Café Praha)