No to můj Vašek...

Holky, mezi náma, ten Havel byl teda fakt chlap na dvě věci, to vám povím. Tak by mohla znít jedna z replik v inscenaci pražského Divadla Letí Olga (Horrory z Hrádečku). Ale protože text Anny Saavedry je velmi inteligentně a spíše názorně než popisně napsaný, taková věta tam nezazní.

V žádném případě nechci označit tuto inscenaci za feministickou nebo „pro ženy“. Ale je zjevné, že celé téma „Olga Havlová a to okolo“ je dost výrazně nahlíženo ženskou optikou. Není divu, autorka textu je žena, režisérkou je Martina Schlegelová, dramaturgyní Marie Špalová, scénografkou Pavla Kamanová, tedy samé ženy, to se té ženské optiky zbavuje těžko. Ale ono to přináší mnoho pozitivního.

Nejvýraznějším pozitivem bude zřejmě humor. Olga sama říká: „Tohle nesnáším. Když se lidi berou moc vážně.“ Václav Havel tu je všemožně shazován a zesměšňován. Je nazírán jako nepraktický, v domácnosti neschopný muž, poněkud stereotypně by se řeklo jako „typickej chlap“, s nímž musí Olga nějak vyjít. A se kterým to tedy v žádném případě nemá lehké. Neboť jest záhodno seriózně o Václavu Havlovi hovořiti, neb jest to postava našich dějin tuze významná a odkaz jeho jest živý a dlouho žíti bude v nás a přetrvá i pro generace následující. V tomto kontextu je takový úhel pohledu více než potřeba. Trochu si oddechnout od toho velkého hrdiny Václava Havla a podívat se na něj odjinud. Dokonalou demonstrací toho je scéna, kdy Havla hrají všichni tři herci (Pavol Smolárik, Jiří Böhm, Tomáš Kobr). Celé je to pojaté jako kabaretní výstup tří Havlů. Nejprve čtou Olze, co vše by měla dělat během Havlova pobytu ve vězení, jaké jídlo by mu měla poslat, samé otázky a požadavky, pak začínají stavět plot, který samozřejmě mimo jiné nahlížejí jako metafyzické téma. Jeden Havel doma, to je jako mít doma tři chlapy! Ale nejde jen o Havla. Ono jde tak nějak o všechny – vždyť i ti novináři, co za Olgou přijdou, jsou také jen sobečtí šťouralové, kteří Olze ani nepomohou sesbírat hřebíky, které sami rozsypali…

Vůbec tenhle princip tříštění a měnění úhlu pohledu na věc je pro inscenaci Olga charakteristický. Ať už je to rozdvojování nebo roztrojování Havla, muži hrají ženy, člověk hraje psa, estébák hraje osobní ochranku Olgy Havlové, Havla hraje poměrně dost hezký herec, který mu není podobný ani trochu (ani se nesnaží mu být podobný), koneckonců ani o alespoň mizivé podobnosti mezi Olgou a její představitelkou Pavlínou Štorkovou také mluvit nelze. Toto střídání perspektiv je nejenom aktivizující, divácky vděčné a vtipné, ale zároveň je to prostředek pro to, jak si od tématu získat odstup, nahlédnout nad něj, odpatetizovat jej, zironizovat. A ještě navíc je to výzva pro herce. Málokterý herec zahraje ženu tak, aby ji trapně nekarikoval. Pavol Smolárik když hraje Havlovu matku, která zpovídá mladou Olgu, jestli je pro Václava vhodnou partnerkou, nepoužije z typických ženských atributů, gest nebo intonací nic. Prostě jen přijde, pomalu a důstojně hovoří k Olze v rychlejším tempu, důrazně, lehce z vrchu, je jemný, ale zároveň pichlavý. Dokonalé vystižení starší dámy z lepší společnosti. Stejně tak zahrát psa, tedy vlastně nehrát psa a přitom vystihnout „psovost“ tak, aby to nebylo dětinské a trapnost-vzbuzující, považuji za raritu. Tomáš Kobr ovšem ve své herecké ministudii „psovosti“ nepotřeboval ani jeden štěk, ani jedno olíznutí nebo vypláznutí jazyka, aby vyjádřil psí podstatu. Ona celá ta etudka se psem je skvěle napsaná, neboť originálně opisuje onu banální pravdu o tom, že pes je nejlepší přítel člověka.

Olga (P. Štorková). // foto: Alexandr Hudeček // zdroj: facebook Divadla Letí

Holky promiňte mi, že jsem se trochu zakecala. Olga a Václav. Ono by to mohlo vypadat, že se vlastně mluví víc o Havlovi. Občas to tak je, občas jsou tam věci, které jsou už skutečně jen o něm a ani vzdáleně ne o Olze – třeba když nastydlý Havel (Jiří Böhm) v depresi rozmlouvá se svým zdravějším, stabilnějším a cyničtějším já (Tomáš Kobr). Tohle jsou věci, které pak děj zbytečně natahují. Zpočátku mi vadilo to přílišné prosazování Havla, Olga je celou dobu na pozadí, jen na začátku má více prostoru. Jenomže – celý Olžin život byl Václav. „Ty, věčně ty a pořád ty.“, říká Olga. Nevím, jestli existují nějaké prameny, kde by byly „posbírané“ její názory na to a to. Ale ona je zřejmě nikomu nevnucovala. Ona o tom zřejmě veřejně nikdy mluvit nechtěla. Proto se ani tady o ní nic moc nedozvídáme. Nevíme, co si myslela o feminismu, jaké byly její politické názory nebo jak se stavěla k Václavově nevěře. Ale víme, že měla doma nepraktického a náročného muže, kterého z nějakého důvodu milovala, a pro kterého by byla schopná udělat všechno. Ačkoli to nikdy neřekne. Olga nemusí nic komentovat. Olga mluví o sobě tak, že mluví o Václavovi, o Olze se mluví tak, že se mluví o Václavovi, protože to jinak nejde. Věděla, že je Havlovo těžiště, se kterým se nehne. Věděla, že by ji Václav neopustil. Ona byla ta, ke které se vždycky vrátil. To o ní možná vypovídá mnohem více, než kdyby měla hodinový monolog sama o sobě.

Inscenace má řadu klopýtnutí, do nichž patří její délka (dvě a půl hodiny). Kdyby se režie zbavila scén, které jsou jen vtipné, ale zbytné (jako je třeba hra Má vlast, kterou napsala Olga Havlová), inscenace by se zřejmě výrazně pročistila a temporytmicky popohnala. Ovšem stále je tu více důvodů, proč si na ni zajít. Včetně té domácí jakoby-hrádečkovské atmosféry, jakou vytváří scénografie, včetně čistých hereckých výkonů, včetně… no co vám budu, holky, povídat.

Psáno z reprízy dne 9. října 2016

VILA ŠTVANICE – DIVADLO LETÍ – Anna Saaverda: Olga (Horrory z Hrádečku). (režie Martina Schlegelová, dramaturgie Marie Špalová, premiéra 23. března 2016 ve Vile Štvanice)