#ROZHOVOR: Petr Zelenka

Měl jsem velké štěstí, že jsem se v rámci divadelní praxe dostal zrovna do Dejvického divadla. Byl jsem přítomen celému zkoušení původního doku-dramatu Petra Zelenky Elegance molekuly, které vypráví příběh o spolupráci tzv. „Holy Trinity“ (Antonín Holý, John C. Martin a Erik de Clercq). Po jedné zkoušce jsem využil příležitosti a režiséra i autora v jedné osobě vyzpovídal v Anti.kvariátu. Rozhovor probíhal v neformálně kolegiálním až přátelském duchu…

Petr Zelenka // zdroj: Divadelní noviny

Zajímavý život nudného chemika
Petr Zelenka o psaní a režii v Dejvickém divadle
(rozhovor pro Divědy připravil Vojtěch Smetana)

Vystudoval jsi scénáristiku, ale většinou si hry také sám režíruješ. 

Jsi teda víc scénárista nebo režisér?

Protože jsem studoval psaní pro film a televizi, tak jsem samouk jak v divadelním psaní, tak v divadelní režii. Vždycky to bylo tak, že jsem to dodal komplet. Vždycky jsem režíroval věci, které jsem psal. Krom toho jsem dělal asi dva nebo tři texty, který byly cizí. Ale spíš bych to režírování a psaní spojil do jednoho procesu. Jsou dvě fáze toho procesu: než se přijde do divadla a potom když už se zkouší v divadle. Jedna věc je psát doma a potom psát během zkoušek.

Takže se u tebe obě role prolínaj...

Přesně tak. Já píšu ještě ve chvíli, kdy už jsem režisér.

Když píšeš, máš přesnou představu o tom, jak to bude vypadat na jevišti?

Většinou tu vizuální představu mám velice slabou. Tady v Dejvicích je výhoda, že to jeviště je tak malý, že už prezence toho herce, ta přítomnost, výrazně ovlivní podobu scény. Čili když máš dvanáct lidí na scéně, tak ji zaplní a udělají tu scénografii oni. Scéna je vysoká asi tři metry a jeviště široký asi osm, takže to je rozdíl od toho, když jsem dělal na velký scéně v Krakově, tam jsem byl v úzkejch, protože najednou tu scénu nevyplníš tou postavou a musíš mít nějakou celkovou představu o vizuální koncepci a to já jsem nikdy neměl. Já mám vždycky představu o tom, co je podstatný v daný scéně, co by nemělo bejt vidět v nějakejch akcentech, ale vizuálně v tom docela plavu.

Je to necelejch šest let, co umřel Antonín Holý. Kdy se zrodil nápad napsat o něm hru?

Já myslím, že někdy před třema rokama mě oslovil Ústav organické chemie a biochemie prostřednictvím Dejvickýho divadla, jestli by o něm nemohla vzniknout hra. Tenkrát jsem se tím asi půl roku zabejval a pak jsem na to kejvnul. Nic jsem tou dobou vymyšlenýho neměl, ale začalo mi to připadat jako zajímavá výzva. Pak jsem si s tím tak dva až tři roky hrál v pauzách mezi jinejma projektama a pak jsem to v tom loňskym roce začal nějak seriózně psát. Už od začátku u toho byla Olga Šubrtová jako dramaturg, kterou jsem k tomu povolal hned a konzultoval jsem s ní nejdivočejší nápady a probírali jsme to skutečně ze široka. A během těch tří let jsem docházel za chemikama a zjišťoval si nějaký základní informace. Ale tam bylo od začátku jasný, že ta česká rovina toho příběhu nebude příliš nosná. Protože to, co se dělo v tý laboratoři a v rodině profesora Holýho, z toho se nic vytěžit nedá. Ty nejzajímavější momenty mají velice bulvární charakter, a pakliže to nemá bejt bulvární hra, nějak neuctivá, tak se hodně těch věcí nedá použít.

V čem spočívala spolupráce s ÚOCHABem?

Já jsem tam měl otevřený dveře a hlavně jsem tam komunikoval s doktorem Havlasem a to je zlatej člověk. Ten mi dával najevo, že jsem tam kdykoliv vítanej, kdykoliv mi o tom cokoliv řekne. Měl jsem s ním dvě poměrně důležitý schůzky. A on je člověk, který je schopen rozeznat zajímavou historku a dobře ji odvyprávět. Takže pro mě bylo podstatný to první setkání s ním. On poznal Holýho už v pozdějšim věku v době, kdy měl ty velký objevy za sebou. A pak jsem kontaktoval dva lidi, který už byli u toho, což je Ivan Rosenberg, kterej byl u objevu těch tří zásadních molekul – Cidofoviru, Adefoviru a Tenofoviru v osmdesátejch letech. A Petr Alexandr, který byl u toho, když v Gileadu začali vyvíjet potom ten Cidofovir do nějaký lékový podoby. Tyhle lidi už byli poutaví tím, co vyprávěli, jak to skutečně probíhalo.

DD - Elegance molekuly // foto: Hynek Glos

Co je ústřední téma hry?

Já si myslim, že ústřední téma hry by mohla bejt otázka, jestli je možný bejt hrdý na něco, co nechápem a jestli můžeme bejt hrdý jenom na to, čemu rozumíme. Nebo jestli nestojí za to něčemu porozumět proto, abychom na to mohli bejt hrdý. To je pro mě to hlavní téma, který tam přináší ta jediná fiktivní postava, postava novinářky, kterou hraje Elizaveta Maximová, což je moje takový alter ego. Ta neúspěšně hledá Holého životní příběh, protože on žádný životní příběh nemá. Ona si nějakej fabuluje, protože říká, že po člověku zbyde příběh. A když po něm nezbyde příběh, tak co po něm teda zbyde? A oni po něm zbydou ty objevy, který nikdo nechápe z těch obyčejnejch lidí. Čili je to strašná škoda, že po někom zbyde něco, co je nepřenosný, nesdělitelný. Pak je tam hodně silný téma peněz a zbohatnutí. Zásadně velkejch peněz, to znamená miliard korun. Dá se říct, že hlavní osoba je člověk, kterej založil farmaceutickou firmu, která měla úplně raketovej start a je to takovej Microsoft ve farmacii. Čili ta firma strašně zbohatla, neuvěřitelně se zhodnotila. Všichni ty lidi s tim spojený neuvěřitelně zbohatli, úplně pohádkově. A lidi na tý český straně taky. Jako doprovodnej efekt toho všeho, úplně mimochodem, se z nich stali miliardáři.

Ale přesto, že je ta chemie nepochopitelná, tak se ji divákům snažíš ukázat.

No snažili jsme se v jedný fázi mluvit o biologii a i to jsem vlastně opustil. Snažili jsme se popsat účinek těch léků na biologický úrovni, a to se mně nepodařilo tak, aby to divák vnímal jako napínavý informace.

Jak moc ses ponořil do studia chemie a biologie?

Na biologické úrovni tak nějak chápu, jak ty léky fungujou, ale na chemický samozřejmě vůbec ne. Nerozumím těm vazbám ani tomu, jak se ty vazby narušujou, jak co spolu interaguje. Jsem schopen to pochopit ze schémat, který jsou na youtube a je to fascinující. Ale je tam míň chemie, než bylo v Tereminovi fyziky. Protože tam jsme třeba operovali s tim, co je to elektronka. Vznik elektronky. Nebo nějaký vize šíření radiových vln, co to jsou radiový vlny a tak. Do toho se tady vůbec nepouštíme. Tady jediný co zazní, je v podstatě benzenový jádro.

Jak moc se příběh zakládá na pravdě? Přibarvil sis ho?

Ten příběh vzniku té americké korporace Gilead Sciences je v podstatě hodně pravdivej. Občas se nám trošku posunou nějaký události v čase, ale drobně o pár let. Třeba aby začínající demence Antonína Holýho přišla v nějakej jinej okamžik, než reálně přišla. Ale myslim, že jsem v tom našel dramatickej moment. Byly tam dramatický momenty, když ty látky testovali, když jim něco nevyšlo, když naopak tu první molekulu odmítla ta jedna firma, ten Bristol Mayers, to jsou reálně dramatický momenty, který se staly.

Právě proto, že je to dokudrama, který se snaží přehrát příběh skutečných lidí, je zde tenká linie mezi komičností situace a dehonestací osob. Jseš opatrnej v těchhle chvílích, kdy by se mohlo jednat o takovou dehonestaci, třeba stále žijících lidí?

To je právě ten případ Ing. Ludmily Holý, která nám to strašně usnadnila tim, že od začátku byla zásadně proti tomu, aby to vzniklo. Tam je vlastně nemožný se jí zalíbit nebo zavděčit. A to je dobrej výchozí moment.

A v případě spolupracovníků doktora Holýho?

Všichni v pohodě nebo nadšený. Petr Alexander a Ivan Rosenberg tady byli celou jednu zkoušku a podle mě je to hrozně baví. Ty chemici, který jsem poznal kolem tohohle projektu, jsou skvělý. Jednak to jsou hrozně vstřícný, skromný a otevřený lidi navzdory tomu, že jsou to úplný hvězdy v mezinárodním měřítku. Jsem z toho nadšenej.

DD - Elegance molekuly // foto: Hynek Glos

V Dejvickym je to tvoje čtvrtá hra. Vnímáš nějakej posun souboru, případně jednotlivců? Naposledy si tady dělal Dabing Street…

Je to radostnej návrat domů. To, co fungovalo, funguje i nadále. A pořád nemají tu nápovědku, jako ji nikdy neměli. Věci, který chyběli, pořád chyběj. A je to milý. A uvědomil jsem si, že dělám všechny ty věci s Martinem Myšičkou, že ten jedinej byl ve všem. A Martin se pro mě hodně vyvinul. Od Příběhů šílenství, kde jsem nevěděl, co si s ním počít, tak se potom ukázal jako strašně tvárnej a skvělej herec.

Oproti jinejm souborům, se kterýma spolupracuješ, je pro tebe ten dejvický teda, jak říkáš, domov?

Hele dobře se tady dělá. Nevýhoda je, že ten text, který odsud vzejde, není prověřenej skutečnou tvrdou divadelní oblastní praxí. Když dělám pro Budějovice, tak ten text je neprůstřelnější. Tady se spousta věcí dohraje, aniž by byly napsaný, což je správně, tak to může bejt. Ale když se ten text potom přeloží, tak někdy se ty slabiny ukážou. Prostředí tohodle divadla a těch zkoušek je někdy milosrdný vůči tomu textu, kde oni zapracujou všechno do výslednýho tvaru, kterej vždycky plus mínus vypadá dobře, i když vycházej z úplně nulovýho nebo dlouhýho textu nebo z monologu. Všechno dokážou nějak zpracovat.

Jak moc bazíruješ na tom, aby herci dodržovali tvůj text? Chceš, aby ho říkali doslovně?

V týhle fázi je to nutný. Oni se nemaj úplně ztratit. Zrovna v těhletěch aranžovacích zkouškách si tam nemůže nikdo nic vymejšlet, protože pak ten druhej neví, kde má navázat. Potom, když se to začne hodně hrát a oni si tam udělaj takový mostíčky nebo si tam něco přidají nebo začnou formulovat jinak, tak to ten text nějak žije. Ale většinou se dohodneme na ideálním znění, který pak není důvod měnit.

Teď se taky může stát, že smysl vět a i celý hry by se mohl trochu posunout. Stačí změnit dvě tři slova a už je to o něčem jinym.

Jo. Hlavně nemaj důvod. Když to chtěj změnit, tak si o tom promluvíme a změnim to já. Myslím, že tady nedochází k velký textový anarchii v průběhu těch let, co to pak hrajou.

Přijdeš mi jako neemotivní režisér. Když hercům říkáš, co a jak maj dělat, je to chladný a nenucený.

Jo, to si i Poláci stěžovali. Nějaká herečka říkala: „Z tebe nic nejde. Kde jsou emoce?“ (smích)

Mě by zajímalo, jestli je to tvoje přirozenost? Nebo je to spíš záměr?

Přirozenost. Mám svejch starostí dost, ještě abych předstíral něco, co nejsem.

Pociťuješ nějaký svoje slabiny v režii a vlastně i při psaní pro divadlo?

Cejtim. Psaní pro divadlo má svoje zákonitosti a dalo by se to krásně učit. Bohužel jsem to nezažil. Ta režie, to je spíš, jak moc je člověk v tom procesu. Kdybych dělal tři čtyři hry ročně, tak bych se do toho vpravil. Kdybych dělal cizí texty… dělal jsem Maria von Mayenburga na podzim v Budějicích, tam jsem to měl vizuálně promyšlenější, protože byl hotovej text, kterej jsem minimálně se svolením autora upravil a soustředil jsem se na to vizuálno. Tam to byla jiná práce no.

Jak vnímáš rozdíl, když si hru režíruješ sám a když se na vlastní hru jdeš podívat jinam? Jako v případě Job Interviews, který jsi režíroval v Jihočeském divadle a následně si je mohl vidět jako Věru třeba ve Studiu DVA v režii Alice Nellis. Jak to na tebe působí?

Různě, ale jak kdy.

Říkáš si třeba: „Ty jo, to je vlastně dobrý. To je lepší, než jsem to udělal já.“?

Někdy jsem takové pocity měl, párkrát.

DD - Elegance molekuly // foto: Hynek Glos

Přišel jsi na něco, co bylo v tvý hře schovaný, aniž bys o tom věděl?

Jasně no. Ty lidi jsou nezatížený. To se může stát. Jenom si říkám: „Tak to měli vyškrtnout tohle, když už šli tímhle směrem.“ Vidím jim do karet, ale ocenim, když to někdo udělá spíš jinak. V tom správnym smyslu, ale jinak. Potom je důležitej rytmus tý řeči, toho jazyka. Já tomu rozumim jenom v polštině. Když tu hru znám nazpaměť, tak vím, kde jsme, ale hebrejsky nebo maďarsky neumím, takže nepoznám, jak to ty lidi řekli.

Věra se momentálně inscenuje v různejch státech Evropy a každý dva měsíce je ve světě premiéra jedné z tvejch her. To je na českýho dramatika velkej úspěch, co?

Určitě no. Asi nejlepší no. Ale čím to měřit, nevim. Antonín Procházka je třeba tady úspěšnější, protože dělá větší sály s těma komediema. Ale počet nastudování těch věcí, mám asi velkej. To půjde někam ke stovce, myslim. Asi šedesát nastudování po světě byly jenom Příběhy obyčejného šílenství, možná víc. Ale hlavní odbytiště je Polsko, to je jasný.

Tahle otázka je možná trochu bulvární. Když Příběhy obyčejného šílenství šli na plátno a Dabing Street do televize, uvažuješ i o něčem podobnym v případě Elegance molekuly?

(smích) Určitě ne. To je ten případ Teremina, prostě neadaptovatelný. Ale vlastně mě baví to, co dělá Česká televize, že ty představení archivuje. Takže oni to asi časem zaarchivujou. Je dobrý mít možnost si to pustit, když to po několika letech stáhnou z repertoáru.

Bys z toho mohl za chvilku udělat dokumentární seriál o významnejch osobnostech. O Tereminovi, Holém…za chvilku přijde někdo další.

Teremin byl jinej. Ten měl strašně zajímavej osud sám o sobě. Tam byl úplně opačnej problém. On byl tak zajímavej, že nebylo jasný, co z toho vybrat. Ten to měl zajímaví až do konce života. Tys ho viděl?

Jo, viděl. Teď jsem na to právě šel ještě rychle, než to skončí.

Tak Holý není tenhle typ člověka, no.

Ale aspoň tam jsou ty peníze. (smích)

Já nevim, jaký téma ty bys vypíchnul?

Určitě ukázání toho člověka, ten poklad, o kterym lidi nevěděj. Holý a i celej ten ústav. Lidi slyšeli několikrát o léku na HIV, ale kdo ví, že se o to zasloužili Češi.

Jo. Takže nějaká ta osvěta, viď?

Přesně. Když už jsme pyšný na hokej...

No, to je taky důvod - zpopularizovat to, aniž by to ale někdo pochopil.

-- Vojtěch Smetana