„Jak prosté, milý Watsone.“ Už tušíte, o koho jde? Mistr dedukce, vášnivý hráč na housle a geniální soukromý detektiv. Tak byl znám Sherlock Holmes, než se ho ujal režisér Gabriel Barre a libretista/hudební skladatel Ondřej Brzobohatý, kteří dali vzniknout tříhodinovému muzikálu Legenda jménem Holmes. Inscenátoři se pokusili najít a ztvárnit paralelu života Sira Arthura Conana Doyla s Holmesovým fiktivním osudem, přičemž se obě roviny úspěšně vyhnuly faktům, ze kterých v díle nalezneme jen chabou kostru.
Po vizuální stránce, která využívá snad všech existujících vymožeností, je inscenace technicky zvládnutá. Scéna se frekventovaně a hladce proměňuje, stejně jako se s elegancí proměňují propracované kostýmy, přičemž je vše doprovázeno precizně (místy i vtipně) načasovanou autorskou hudbou Ondřeje Brzobohatého. O eleganci a preciznosti ale nelze hovořit v souvislosti s obsahem. Příběh je nekompaktní a jeho paralelní linie se nerovnoměrně, mnohdy zmatečně prolínají. Člověk se tedy musí stát sám sobě Sherlockem, aby našel pointu. Tvůrci se potýkají s problémem nadbytku zbytečných scén, které činí celou věc nesnesitelně dlouhou. Stačí zmínit zakomponované situace s paní Hudson (Ivana Chýlková), Sherlockovou domácí, jejíž hlavní a téměř jedinou motivací je sexuální touha po „Sherleym“. Představení působí jako hrací skříňka na pokraji exploze – hra totiž přetéká „geniálními nápady“, které však na scéně postrádají smysl a mohou být zavádějící. Jako příklad lze uvést scénu, kdy na jeviště přiběhne pes v kostýmu pavouka, a pak už se v představení neukáže. Proč?
Čas zaostřit na charakterové „obludárium“. Středobodem inscenace je samozřejmě showman Sherlock Holmes – psychicky nestabilní, přecitlivělý a drogově závislý detektiv, který je působivě schopný vypustit z úst hned několik nesmyslů za minutu. Lukáš Janota (Holmes) paralelně ztvárňuje i Doyla, který je zde taktéž představen jako psychicky labilní jedinec. Na druhou stranu, díky jeho hereckému rejstříku a kostýmní práci Kristiny Záveské-Novákové lze alespoň postavy odlišit. Jedním z dalších významnějších charakterů, který hraje v životě Holmese a Doyla klíčovou roli, má být Irene Adlere/Louisa Hawkins – dvě diametrálně odlišné ženy. V podání Anny Fialové ale vznikla pouze směs naivity a iritující uječenosti ve dvou různých kostýmech. Za zmínku stojí například i Dr. Moriarty (Jan Sklenář), jehož charakter geniálního záporáka si vystačí s definicí „padoušského smolaře“. Pokračovat bychom mohli jódlujícím Dr. Watsonem (Marek Holý), a dalšími obskurními výjevy. O postavách, jejich minimálních motivacích a degradované interpretaci by se dalo dlouze polemizovat, ale všechny mají jedno společné – jsou to černobílé karikatury, které nepůsobí ani tak vtipně, jako spíš hloupě. „Jde o to, aby se divák zasmál, dojal, možná trochu poučil, ale hlavně po celou dobu královsky bavil.“ Prohlašuje autor v oficiálním programu k představení, což vede k otázce, zdali pompéznost a „vtip“ je to jediné, co by měl divák od muzikálu chtít a očekávat?
Inscenace Legenda jménem Holmes, jehož legendárnost se smrskla do podoby směšné karikatury postrádající smysluplnost, je jednoduše pozlátková hrací skříňka. Nádherná a pompézní výprava s excelentně hudebně, tanečně a místy herecky zvládnutým obsazením, která si bohužel láme vaz na zcela banálním, téměř až primitivním obsahu a těžko snesitelné překombinovanosti. Pokud ale Brzobohatý s Barrem měli v úmyslu udělat z Holmese megalomanskou show, pak je inscenace úspěch. Slovy Jana Friče: „Já to říkám pořád: Na konci musí bejt rytmická sborová písnička s roztleskáváním, aby byla bouřlivá děkovačka. To je základ.“ Jak prosté, že?
Čas zaostřit na charakterové „obludárium“. Středobodem inscenace je samozřejmě showman Sherlock Holmes – psychicky nestabilní, přecitlivělý a drogově závislý detektiv, který je působivě schopný vypustit z úst hned několik nesmyslů za minutu. Lukáš Janota (Holmes) paralelně ztvárňuje i Doyla, který je zde taktéž představen jako psychicky labilní jedinec. Na druhou stranu, díky jeho hereckému rejstříku a kostýmní práci Kristiny Záveské-Novákové lze alespoň postavy odlišit. Jedním z dalších významnějších charakterů, který hraje v životě Holmese a Doyla klíčovou roli, má být Irene Adlere/Louisa Hawkins – dvě diametrálně odlišné ženy. V podání Anny Fialové ale vznikla pouze směs naivity a iritující uječenosti ve dvou různých kostýmech. Za zmínku stojí například i Dr. Moriarty (Jan Sklenář), jehož charakter geniálního záporáka si vystačí s definicí „padoušského smolaře“. Pokračovat bychom mohli jódlujícím Dr. Watsonem (Marek Holý), a dalšími obskurními výjevy. O postavách, jejich minimálních motivacích a degradované interpretaci by se dalo dlouze polemizovat, ale všechny mají jedno společné – jsou to černobílé karikatury, které nepůsobí ani tak vtipně, jako spíš hloupě. „Jde o to, aby se divák zasmál, dojal, možná trochu poučil, ale hlavně po celou dobu královsky bavil.“ Prohlašuje autor v oficiálním programu k představení, což vede k otázce, zdali pompéznost a „vtip“ je to jediné, co by měl divák od muzikálu chtít a očekávat?
Inscenace Legenda jménem Holmes, jehož legendárnost se smrskla do podoby směšné karikatury postrádající smysluplnost, je jednoduše pozlátková hrací skříňka. Nádherná a pompézní výprava s excelentně hudebně, tanečně a místy herecky zvládnutým obsazením, která si bohužel láme vaz na zcela banálním, téměř až primitivním obsahu a těžko snesitelné překombinovanosti. Pokud ale Brzobohatý s Barrem měli v úmyslu udělat z Holmese megalomanskou show, pak je inscenace úspěch. Slovy Jana Friče: „Já to říkám pořád: Na konci musí bejt rytmická sborová písnička s roztleskáváním, aby byla bouřlivá děkovačka. To je základ.“ Jak prosté, že?
Hudební divadlo Karlín – Barre-Brzobohatý: Legenda jménem Holmes (režie Gabriel Barre, hudba a libreto Ondřej Gregor Brzobohatý, scénická výprava Michaela Horáčková Hořejší, premiéra 18. a 19. října 2018)
Žádné komentáře:
Okomentovat
Podepisujte se prosím celým jménem, popřípadě jeho vhodnou částí. Děkujeme.