#SnězTuŽábu: Nekonečný výlet do Marienbadu

 Sněz tu žábu, 1. ročník festivalu francouzského divadla

Depresivní děti touží po penězích - Loni v Marienbadu

režie: Jakub Čermák

Muž potkal ženu. To bude nakonec tím jediným, co si diváci odnesli z posledního večera festivalu francouzského divadla. Týdenní „žábování“ uzavřel domácí venušácký soubor Depresivní děti touží po penězích hrou Loni v Marienbadu, zpracovanou-přepracovanou podle stejnojmenného filmu Alaina Resnaise (scénář Alain Robbe-Grillet).

Jednoduchá scénografie podtrhuje jakousi vyprázdněnost celého příběhu, během něhož toužíme po pointě, stejně jako postavy touží po lásce na své dovolené. Levá strana je prázdná a nabízí volný prostor ke hře, případně je doplněna o nějaké situačně potřebné věci. Druhou stranu prostoru zaplňuje malá stěna (se svítícím nápisem „AMOUR“) s pódiem, kde mj. někteří hrdinové promlouvají do mikrofonu. Příběh jako takový nepřináší nic objevného, pokouší (a vlastně se mu to i daří) se vykreslit situaci v komunistickém Československu, kde se ve studiu na Barrandově řeší film Loni v Marienbadu, který sem původně přivezl „nějaký“ Francouz. Jak se to bude točit a o čem to vlastně bude? To se mlhavě dozvídáme nejen z porady tvůrců, ale též z vyprávěnek či krátkých situací, jež se odkazují jak na českou kinematografii, tak na tu příšerně „rudou“ dobu. Tu a tam se vyjeví i nějaký ten barokní motiv, to snad jen pro efekt, stejně jako promluvy do mikrofonů na pódiu.

Režie Jakuba Čermáka zdá se být precizní, leč vskutku překomponovaná. Klade důraz na práci se světlem a též silnou momentovost – ten pomíjivý okamžik, takové to něco, co diváka ochromí i ohromí – která se však v herecky nevyrovnaném souboru mnohdy ztrácí nebo se stává nesnesitelnou, až urážlivou. Velkým problémem je také druhá polovina představení. Mnohé scény jsou zinscenované takovým způsobem, že už si snad každý musí říkat: „Tak a tady je konec“. A vlastně jste s koncem i smíření a už nepotřebujete víc. V okamžiku, kdy by mohl (a asi i měl) zaznít kýžený a vlažný potlesk, se však rozjíždí další scéna a představení se nekonečně natahuje. Ano, každá taková scéna sice přinese nový pohled, nové informace. I tak bychom se bez nich ale obešli. Zdlouhavost, která ničí veškerý přeživší efekt ještě doplní vložená, zas a znovu dlouhá, nejasná a živě točená projekce, která je ještě ke všemu na naprosto nevhodném místě. Tou to možná mělo skončit! Po ní ale následuje ještě sled „doplňujících“ scén. Příběh se tak líně prodlužuje, a ačkoli už je téměř vše (tedy to nic, které inscenace vlastně ukrývá) jasné, snaží se dál a dál divákovi vnucovat nějakou rádoby poetickou hru na efekt, která místy funguje a místy překáží.

Nepochybně jinak šikovný soubor a pečlivá režie se tak utápějí v nicneříkající inscenaci a přemíře nápadů, které musely být za každou cenu všechny vtěsnány právě do této hry. A z tohoto mrtvolného tempa nás nevysvobodí ani těch několik velmi dobře zpracovaných okamžiků, nebo poměrně vtipná aktualizace na různé současné i méně současné páry. Na druhou stranu se však souboru podařilo poukázat na až olbřímí rozdíly mezi tehdejším francouzským a československým prostředím. Je to škoda, mají rozhodně na víc než jen na představení, které se jim rozpadá pod rukama. A to, protože vlastně není moc o čem hrát a divák už chtěl třikrát tleskat, neboť si myslel, že je konec. Je to jakási hra na efekt – hra na diváka, a ta se nejen vzhledem ke svému poměrně nezajímavému tématu bohužel nepodařila. Alibistickým závěrem si pak dovolím dodat, že se jistojistě ale najde spousta diváků, kteří se do Marienbadu rádi vydají.