#SnězTuŽábu: O psech a lidech

 Sněz tu žábu, 1. ročník festivalu francouzského divadla

Julian Daillère: Shakespeare a Cervantes

překlad a režie: Linda Dušková

Nicolas Doutey: Odcházím dvakrát

překlad a režie: Linda Dušková

Nebo snad o lidech a psech? Čtvrtý festivalový den patřil dvěma současným absurdním textům v režii Lindy Duškové a nápadité scénografii Sylvie Gajdošíkové. Prvním z nich byl kratičký příběh Juliena Daillèra Shakespeare a Cervantes, na který plynule navázal druhý, o poznání vážnější, Odcházím dvakrát od Nicolase Douteyho.

Text sympatického Juliena Daillèra pojednává o dvou bezejmenných postavách. Říkejme jim třeba Páníček a Panička, kteří se neplánovaně sejdou při venčení svých psů, Shakespeara a Cervantese. Oni to vlastně ani nejsou psi, Šejkspír si totiž myslí, že je herec (případně Hamlet, podle nálady) a „Cerventé-é-és“ je zase přesvědčený o tom, že je ovce, čímž vzniká jedno z hlavních témat, kterým je zcela zřejmý sebeklam. Skoro-majitel Šejkspíra, v podání skvělého Pavla Neškudly, je na svého psa patřičně pyšný a podporuje jej s neškodným, leč uznalým nadšením a hrdostí. Skoro-majitelka své skoro-ovce Johana Schmidtmajerová je pak velmi tolerantní opatrovnicí, neboť i když ví (popřípadě tuší), že Cervantes je pes, nijak mu nevyvrací jeho přesvědčení a naopak jej utvrzuje v tom, že je ovce. Veškeré promluvy jsou protkány pečlivě stylizovaným slovním humorem a výkony nejen pomyslných pejsánků, ale i jejich páníčků si rozhodně zaslouží pochvalu.

Škoda jen, že je to tak krátké dílko, čehož jsem při potlesku zalitoval nejen já. Autor však v nadcházející diskuzi vyprávěl o tom, jak a proč text vlastně vznikal. Na omezený počet slov bylo potřeba napsat „hru“, která by opěvovala autory Shakespeara a Cervantese, kteří zemřeli přibližně ve stejné době (to jste nevěděli?), a kteří se v roce 2015 mají (ne)dožít úctyhodné pětistovky. Velmi vtipnou historku o genezi textu pak zakončil Daillère se smíchem tím, že i to je ten důvod, proč oba psi ("herec" a "ovce") na konci zemřou.  

Douteyův text již není tak veselý. Pojednává o rozchodu muže a ženy, Pavla a Pavlíny (což bychom opět mohli vnímat jako princip bezejmennosti), kteří ve svém vztahu dospěli k jakémusi podivně mrtvolnému bodu, ze kterého je potřeba uniknout. V kulisách, které sestávají z různých bytových maličkostí a veličkostí, řeší jeden přes druhého (autor zde naráží na to, jak lidé mluví a jak mnohdy nejsou schopní vnímat jeden druhého) nejen své nudnosti a trable, ale i to, jak se zbaví psa, toho nejlepšího přítele člověka. Od začátku uzavřený prostor, vystavěný kolem dvojice, se postupně rozkládá a retrospektivně tak symbolizuje i rozpad jejich vztahu. A přitom je vše absurdní a nepravděpodobné. Ačkoliv se Pavel i Pavlína v závěru svých promluv vysvobozují z prostoru a vlastně i pomyslně ze svého vztahu, zjišťují, že se „nic“ nezměnilo. Příběh nejen o tom, jak může být komunikace obtížná (a jak v dnešní době je), ale také o tom, že odhodlání se k činům není snadné. Doutey by se mohl zdát místy nudným, ale pokud do něj divák dostatečně pronikne, nalezne skutečnou podstatu a krásu jazyka, protože autor není jen obyčejný „slovíčkář“.