Hranice (ne)vkusu

aneb Ten dělá to a ten zas tohle...

V roce 1965, čili před rovnými padesáti lety, vyhlásil časopis Divadlo anketu „Máme u nás bulvární divadlo?“ Jejími respondenty byli divadelní ředitelé, šéfové souborů a dramaturgové. O této události se krátce zmiňuje Zdeněk Hořínek ve své knize (Duchovní dimenze divadla aneb Vertikální přesahy, Pražská scéna, 2004), jehož zkrácenou citací bych si dovolil začít.

„Odpovědi byly kladné i záporné, rozhodné i rozpačité, povrchní i pronikavé. Ozvaly se i hlasy varující, upozorňující na nebezpečí postupné bulvarizace českého divadla. ‚Všichni přece chceme dělat divadlo společensky angažované, rezonující s dobou atd. Ovšem ekonomický tlak nás nutí, abychom dělali ústupky vkusu obecenstva, resp. jeho volání po neproblematické zábavě. (…) Ve skutečnosti se však divadlo odspolečenšťuje, přestává mít program (na papíře a pro potřeby orgánů pochopitelně program má) a hrozí mu nebezpečí, že se opravdu stane bulvárním. Ještě není, ale už se hnulo.‘“

Tento odstavec bychom nepochybně mohli vztáhnout i na dnešní situaci a nemuselo by ani záležet na tom, budeme-li na věc nahlížet zpětně za těch padesát let nebo jen jedenáct, od vydání knihy Zdeňka Hořínka. Pojďme se však nyní pokusit najít zřejmé paralely (ke kterým se stejně nedostanu, jak se znám) a nahlédnout na problematiku „bulvarizace“ českého divadla prizmatem dnešní doby. Na úplný začátek je potřeba podotknout, že pojem „bulvární“ je vskutku ošemetné označení. Někteří jej užívají leckdy nadmíru – to jsou ti, kteří jej haní, dále jsou tu ti, jenž tomu pojmu ne zcela rozumí a užívají jej špatně a nakonec ti, kteří o něm netuší vůbec nic. Bulvární komedií nazýváme něco univerzálního, něco, kde není potřeba hluboké psychologizace postav, něco kde by nemělo smysl hledat jakýkoliv přesah atd. Budeme-li mluvit obecně, pak je nezpochybnitelné, že divadlo má lidi bavit. Měl by to být i jeho kategorický imperativ, řečeno opět s Hořínkem. A tento imperativ je samozřejmě i jedním z hlavních a základních pilířů „naší“ komedie. Do třetice se Zdeňkem Hořínkem tak přikývneme tomu, že: „Abstrahujeme-li rozdílnost divadelní situace v jednotlivých zemích, shodneme se patrně na tom, že charakteristickým znakem bulvárního divadla je výlučné zaměření na zábavu a rozptýlení a dále jeho komerčně-konzumní charakter.“ Dejme tomu, že jsme si právě všeobecně a velmi stručně charakterizovali pojem bulvárního divadla. 

Divadla oblíbeného u laiků a nepravidelných návštěvníků, divadla pro ty, kteří tomu nerozumí. Řečeno s nadsázkou, jak vždy rádi a „skrytě“ komentují cyničtí a zapšklí kritici, protože to nemá onu vysněnou „katharsi“ (druhá nadsázka, kritici o bulvární komedii nepíšou skoro-vůbec a když, tak s přeslazenou chválou, to už se ale pak statut „kritik“ víceméně vylučuje). A diváci tleskají, protože se na jevišti rozdováděli jejich oblíbení filmoví a seriáloví herci a herečky. Ale to přec nemusí být nutně špatně! – Exklamuji zcela záměrně. Každý „samozřejmě“ ví, že to není (a nemůže být!) jediným posláním divadla, jako takového. To jedno slůvko jsem do uvozovek dal opět zcela záměrně, neboť si tím po několika výstupech novodobého nejmenovaného patriota bulvárního divadla, nejsem tak úplně jistý. Ale zase mu nekřivděme, on v tom přece není sám, má za sebou plné hlediště Divadla Na Jezerce. Auvajs… Máme tedy (dnes) bulvární divadlo a je to opravdu tak „nebezpečné“, jak se zmiňovalo v pětašedesátém?

Ano máme a ne, není. Já bych se tedy nerad pouštěl do nějaké obhajoby tohoto typu divadla, ale zkusme na to nahlédnout s tím největším možným odstupem. Samozřejmě, že se divadlo výrazně bulvarizovalo a není divu, přesně jak bylo řečeno na začátku – diváci si to prostě a jednoduše žádají. A vyplatí se to. Jednoduchost a obliba primitivních zápletek, stejně tak jako bouchání deseti dveřmi naráz, nahánění se po scéně, výsměch trumberům a troubům, to přec nikdy nevyjde z módy. No, a jasně, že se to chlapíkovi, který se právě vrátil z dvanáctihodinové šichty a musí splnit manželsko-společenské povinnosti, bude i tak líbit. A on se zasměje a přijde znovu. On prostě, stejně jako spousta dalších, nemá potřebu chodit na Čechova a jemu podobné, nedejbože (rouhám se?) na něco experimentálního, čemu nerozumí. Ale ani to přece není špatně! – Exklamace číslo tři. Ono je vlastně hrozně jednoduché to hodit do jednoho pytle a říct, že je to odpad – ačkoliv leckdy opravdu je, řečeno s přiznaným pokrytectvím. Na druhou stranu najdeme i pár řemeslných autorů, kterým se jednou za čas ta jejich „řachanda“ povede. A ono to není snadné – napsat to dobře. Otázka soudnosti, to už je zase věc jiná. Takže nechme ty kyselé obličeje a neříkejme, že to vtipné není, když nám to tu a tam vtipné přijde – leč debilně! Popřípadě jednoduše: nečtěte to, ani tam nechoďte.

Bylo by hezké, ty naše divadelní proudy respektovat. Ať už jste na té které straně barikády. Záleží přece jen na tom, co já si vyberu a kam a na jaké divadlo půjdu, tak proč brát někomu to, že šel někam jinam na něco jiného? Proti gustu… Problém však nastává ve chvíli, kdy je pomyslná rovnováha (beztak neexistující) narušena extrémní piedestalizací (to slovo se mi zalíbilo) jednoho (ne)vkusu. Máme divadlo takové a takové. Tam půjdu, tam nepůjdu. Ale do obou lidi chodí. Kdo teda udává směr? Jaké je to naše české divadlo? Je bulvární? A jaká jsou vlastně skóre mezi jednotlivými týmy? Z diváckého hlediska by měl prostě každý vyhledávat to, co se mu líbí. Na druhou stranu, budu-li to chtít zase na závěr trochu zkomplikovat, ono je to vlastně hezké. Je o čem diskutovat, média mají o čem psát a někteří nejmenovaní si mají jak udělat reklamu na své „dobré“ divadlo. Já tomu rozumím a sám se o tom rád budu přít. Ale s nadhledem a trochou toho respektu, když prostě vím, jaký ten žánr je a co od něj mám očekávat. A ten, komu to vadí a zarputile bude tvrdit, že je to blbé, a stejně tak ten, kdo bude tvrdit, že tohle je skutečné a jediné divadlo se skutečným a jediným posláním a že je nutné to nebulvární zlo vymýtit, pro toho mám jednu jedinou jednoduchou radu.  

Doslova zmikundovskou: „Se stim smiř!“