Nebýt sám se svým mindrákem

Sektor pro hosty je soubor známý i neznámý, profesionální i amatérský, fungující i nefungující. V březnu tohoto roku reprízovali dvě inscenace (Bratři Karamazovi a Muž bez vlastností) ve Strašnickém divadle. A v září v rámci Betlémské kulturní noci 2015 opět zahráli „zcela kafkovský“ Franz KafKABARET, což je jejich zatím poslední inscenace (premiéra v červnu 2014). Od té doby bylo jejich jedinou novinkou scénické čtení hry uměleckého šéfa, dramaturga, dramatika a režiséra Sektoru Martina Faláře Šťastnou cestu, které proběhlo také v rámci Betlémské kulturní noci, tentokrát v září 2014. Tragikomedie o guláši, kurtáži a kuráži, a také o tom, zda emigrovat nebo emigrovat v 70. letech. Mimochodem Falář načrtl i téma volby životní cesty.

16. prosince 2015 se ve Venuši ve Švehlovce uskutečnilo scénické čtení Falářovy hry Šťastnou cestu, respektive její druhé, přepracované verze (ve skutečnosti však několikáté). V této verzi už Falář zpracovává téma existenciální, téma cesty bytím, cesty ke štěstí. Které mimo jiné nazírá i prizmatem emigrace. V průběhu historie Sektoru pro hosty (dříve Divadlo Štěstí) Falář naznačoval témata, kterými se zabývá i ve hře Šťastnou cestu. Když to zjednoduším, tak Mlčení s T. G. M. tématizuje otázku co po mě zbude?, Bratři Karamazovi otázky co láska? Co rodina? Co Bůh?,Muž bez vlastností zkoumá co je na světě (v Čechách) špatně a co je špatně v lidech, a Franz KafKABARET existenciálně propírá diváka ve smyslu jeho bytí. Každá z uvedených inscenací byla samozřejmě tematicky mnohovrstevnatější.

Děj hry Šťastnou cestu se odehrává v roce 1975, v srpnu, v Praze a na venkově. Má 16 postav a každá z nich prochází životem, s nímž se po svém vyrovnává, hledá si své štěstí a své místo. Postavy lze rozdělit do čtyř generací, každá je zastoupená mužem i ženou. Do generace 60+ patří Hospodská/starší sestřička a Doktor Tomek, do generace 40+ básník a Zuzana, do generace kolem třiceti let Lída s Karinou a Miško, a konečně nejmladší generace kolem osmnácti let je zastoupena naivní Marií a revoltujícím Sokolíkem, synem doktora Tomka. Lída (četla Anne Françoise Joseph) má s manželem emigrovat tramvají do Itálie, a pak někam dál. Karina (četla Soňa Chaboud) se vdává za slovenského lékaře Mišku (četl Pavel Richta) a odchází s ním do Vyšných Ružbachoch. Příběh těchto dvou žen tvoří základní kostru hry, ostatní postavy jsou vedlejší, ale nepostradatelné. Samozřejmě, že by vztah a osud Lídy a Kariny naplnil celou hru. Ale Falářovi ani tak nejde o zobrazení jejich vnitřních problémů a vyrovnávání se se životem, jako o komplexní analýzu lidské „cesty bytím“. K tomu potřebuje mnoho rozdílných postav s vlastními pohledy, s vlastními bilancemi osudu a s vlastní filozofií. K detailnímu průzkumu by dvě postavy nestačily ani zdaleka. Vedlejší postavy jsou konturovány jasným směrem, ale nejde o pouhé schématické bytosti bez psychologie. Lída a Karina však zůstávají hlavními a nejhlouběji propracovanými postavami.

(...)

Již ve hře je patrná výrazná režijní koncepce s poměrně jasnou představou, jak text inscenovat. Falář napsal hru myšlenkově komplikovanou (obzvlášť v druhé části), záměrně roztříštěnou. Hrozí riziko, že při necitlivém inscenačním zásahu z něj skutečně nezbydou nic než prázdné fráze o životě. Stejně tak hrozí umocnění patosu a sentimentu, které v textu podprahově trochu jsou – ale přiměřeně. Dalším úskalím textu je poměrná statičnost dramatických situací. Většinou se všechno probírá v sedě, jsou to vlastně takové disputace nad kávou nebo jídlem. Falářovy inscenace jsou silně založené na výpovědi slovem, což může (českého) diváka občas nudit.

Falářův postoj k životu zdá se být jasný: 

Buďte laskaví, tím nic nezkazíte, a držte huby a budete šťastný. Možná.

Celá reflexe vyšla na blogu Divadelních novin. Čtěte TADY.

SEKTOR PRO HOSTY – Martin Falář: Šťastnou cestu. (režie Martin Falář, premiéra scénického čtení 16. 12. 2015 ve Venuši ve Švehlovce)