Divědové v anketě DN

Bylo nám ctí poprvé hlasovat v anketě Divadelních novin o inscenaci roku 2015. Jak to celé dopadlo, jak jsme hlasovali a pár dalších užitečných odkazovátek naleznete, budete-li pokračovat ve čtení.

INSCENACE ROKU 2015 v rámci ankety Divadelních novin

• T. Vůjtek: Slyšení, KS Aréna (režie Ivan Krejčí)
• anketa k dispozici v čísle 1/2016
• podrobné a kompletní hlasování zde na i-DN   

---

Nicol Škvarová | na našem blogu zde | na i-DN zde

T. Vůjtek: Slyšení, KS Aréna Ostrava (režie Ivan Krejčí)

Text T. Vůjtka přes to, že pojednává o historické osobnosti, o Adolfu Eichmannovi, je až děsivě aktuální. Nejenže můžeme porovnávat, jak nacisté (a Eichmann) přistupovali k Židům a jak v současné situaci přistupujeme k uprchlíkům. Že jsme se, jako společnost, z historických chyb nepoučili, a „pořád to trvá“. Zároveň v nás tato „židovská otázka“ stále žije, stejně, jako v každém z nás žije Eichmann. Vůjtek nenapsal – a v Aréně nezinscenovali – hru typu: breč, diváku, breč! Nerve zbytečně sentiment a patos, naopak, vkládá do textu humor, nadsázku, odstup. Je vidět, že se hraje o Eichmannovi a jeho světě, ne, že teď se skutečně odehrává jeho příběh. M. Cisovský představuje Eichmanna jako naivní zaslepenou bestii, která tupě plní příkazy bez ohledu na jejich nelidskost. A ještě je sveřepě, ve své utopii, obhajuje. Čím vážněji se Cisovský tváří, tím absurdněji a paradoxněji jeho slova působí. Jeho závěrečný monolog, kdy už vlastně nemluví za Eichmanna minulého, ale za Eichmanna shlížejícího na současné dění, není katarzní, naopak, troufám si říci, že uvrtává do hlubokého splínu.

---

Lukáš Křížek | na našem blogu zde | na i-DN zde

F. M. Dostojevskij: Bratři Karamazovi, 
Činoherní klub Praha (režie Martin Čičvák)

Inscenace M. Čičváka vychází ze Schormovy dramatizace a zároveň si s ní, avšak nijak agresivně, volně pohrává. Drobné změny, přeskupení některých scén, opomenutí několika postav a jiné vhodně zvolené (nejen) interpretační prostředky však nejsou minusem, nýbrž velikým plusem. Hra rozehraná přes celou scénu i mimo ni tak nezůstává nic dlužna všem těm „dostojevským motivům“, jimž naopak nenápadně vytváří další nástavbu. Rozhodně jedna z nejsilnějších inscenací tohoto roku, která je navíc plná výborných hereckých výkonů a tím nemyslím pouze již oceněného J. Kukuru, ale i všechny ostatní. Pro mě osobně – byť je troufalé srovnávat – je to J. Hájek (Ivan) a I. Uhlířová (Líza). 

R. Urbánek, Š. Stiburek: Nářek mravence,

Vdova po kapitánovi dunajské paroplavební společnosti Praha,

(režie Šimon Stiburek)

Bezdomovec René Urbánek prodá svůj „deníček“ Šimonu Stiburkovi, který z něj vytvoří jedinečný, poetický a podivný divadelní tvar pojednávající o světě i nesvětě – příběhu člověka, jenž mnohé zažil a mnohé si mohl vymyslet. Pravdivě nepravdivý, filosofický, životem postižený, úzkostlivý, o světě a lidech uvažující text má obrovský potenciál a Stiburkovi se jeho kvalit podařilo využít naplno. Ke slovu přidává tři herce, kteří stylizovaně vypráví, malují, „experimentují“ a mlčí. Celé zpracování a především geneze textu ve mně vyvolávají abstraktní a dlouhodobě silný zážitek, jejž musím povýšit nad mnohá jiná divadla.