#ROZHOVOR: Ondřej Doubrava

Ondřej Doubrava, milovník muzikálů a také jejich dramaturg. Po několik dnů náš kolega z Divadelní vědy, než musel kvůli problémům s bezbariérovostí naší katedry studium ukončit. Nemožnost studia však neukončila Ondřejovu aktivitu – naopak – po dlouhá léta je respondentem serveru musical.cz, podílel se na přípravě brněnského Kvítku z horrroru, jako dramaturg pak na českém uvedení muzikálu Rent a nejnověji (opět jako dramaturg) na antiutopickém sci-fi muzikálu 2116 Raye Bradburyho.

 

- S VOZÍKEM DO MUZIKÁLŮ I ZA MUZIKÁLY -

Ondro, jak ses dostal k muzikálům, ale i k divadlu jako takovému? 

Na střední škole jsi studoval ekonomii.
Když už si zmínila mé studium na obchodní akademii, nepřímo mě na cestu dramaturga nasměrovala má skvělá profesorka češtiny Jitka Bartková, která mě stále podporuje. Pojďme ale na začátek: moje cesta k divadlu a muzikálům zároveň – to jsou vlastně spojené nádoby. Prvním divadelním zážitkem, který si pamatuji opravdu intenzivně bylo totiž hostování Divadla bratří Mrštíků (dnešní Městské divadlo Brno) s tehdy kultovním muzikálem devadesátých let - shakespearovskou parafrází Sny svatojánských nocí - Zdenka Merty a Stanislava Moši na Křižíkově fontáně. Magická hudba a Jan Apolenář se svojí charakteristickou barvou hlasu v roli Puka, to mě úplně uchvátilo. Později následovalo nevyhnutelné okouzlení hudbou Andrewa Lloyd Webbera, když vrcholilo šílenství z inscenace Jesus Christ Superstar Petra Novotného v legendární Spirále.

Měl jsem ale ze závažného zdravotního důvodu pár let větší muzikálovou pauzu. Impuls věnovat se hudebnímu divadlu trochu hlouběji tak přišel až s první oficiální českou inscenací Lloyd Webberových Cats od Juraje Deáka v roce 2004. Viděl jsem to představení asi 15x a byl jím zcela fascinován. To jsem v roce 2013 uplatnil ve vzpomínkovém článku do programové brožury brněnské inscenace Koček. Také jsem poslouchal různá internetová rádia s muzikálovou hudbou a postupně se seznamoval s dalšími zásadními díly.

Tím ses tedy dostal k psaní o muzikálech?
V roce 2006 na veřejné generálce mé oblíbené Lloyd Webberovky Josef a jeho úžasný pestrobarevný plášť jsem se seznámil s Michaelem Prostějovským, (zejména proto, že jsem byl „ten kluk z Koček“) překladatelem Lloyd Webberových děl. Díky němu jsem mohl na Divadelní vědě na FF UK absolvovat přednášky a workshopy o teorii muzikálu, a stal se tak mým zásadním mentorem. Tehdy jsem začal o muzikálech i psát – ovšem dosti neuměle. Čtenáře to ale bavilo, možná proto, že i jako recenzent jsem se vždy snažil být hlavně divákem. Nejdřív jsem měl svůj vlastní blog, ale zhruba před deseti lety jsme s kolegou Pavlem Košatkou spojili své dva projekty a znovuobnovili doménu musical.cz. Funguje dodnes, věnujeme se mu jako poměrně intenzivní volnočasové aktivitě, ale já musel svou recenzenstkou aktivitu omezit, neboť má sestra Michaela i její manžel Roman Tomeš vystupují v muzikálech po celé republice, a hrozil by tak jakýsi „střet zájmů“. A jsem za to i rád, neboť se postupem času ukázalo, že nikdy nebudu dobrý divadelní teoretik, na to se nechávám příliš unášet svou láskou k divadlu.

2116 Raye Bradburyho // foto: Martin J. Polák

Místo toho sis ale našel své místo v divadelním provozu coby dramaturg. Jak se to přihodilo?
Po letech psaní jsem zatoužil zkusit si nějaký projekt z druhé strany, zjistit, kolik úsilí stojí vytvořit něco, o čem se za pár hodin napíše recenze. Měl jsem dobré kontakty v Městském divadle Brno, chodil jsem se dívat na zkoušky repertoárových novinek. V roce 2010 se v dramaturgickém plánu objevila pro mě jedna z nejlepších muzikálových komedií vůbec - Little Shop of Horrors (u nás Kvítek z horrroru) Alana Menkena a Howarda Ashmana, kterou miluji i ve filmové verzi. Napsal jsem dramaturgyni Kláře Latzkové poměrně odvážnou větu: „Nemohl bych si to zkusit s vámi?“ Klára a režisér Petr Gazdík souhlasili a já se stal Klářiným asistentem. Byla to intenzivní dvouměsíční škola praktické dramaturgie a nikdy jim nepřestanu být za tu šanci vděčný.

Proč ses rozhodl dělat přijímačky na pražské Divadelní vědě? Tehdy jsi ještě váhal, jestli chceš být spíše teoretik nebo „praktik“?
Měl jsem zkušenosti s několika semináři a chtěl jsem vědět, jestli zvládnu vystudovat i bakaláře. Věděl jsem, že bych se chtěl dramaturgii věnovat intenzivněji, ale tehdy jsem o tom tak hluboce nepřemýšlel. Přijímačky na Katedru Divadelní vědy FF UK jsem úspěšně složil právě bezprostředně po premiéře Kvítku v roce 2011. Na studium a nový kolektiv jsem se těšil. Ale jako vozíčkáři mě už první dny seznamování se s fakultou zcela vyčerpaly, ba dostavily se i zásadní tělesné obtíže, které bych ve stoupajícím vysokoškolském tempu asi nebyl schopen ukočírovat. A navíc – mi v hlavě zněl hlas: „Ondro, tobě něco zásadního za ty roky uteče.“ Muzikály fungují jinak než činohra. Pokud milujete Hamleta, máte dost velkou šanci, že ho za pár let zinscenujete. Ale dobrý a zásadní muzikál, který máte rádi, zde může být uveden díky mnoha, třeba autorskoprávním okolnostem anebo celkové náročnosti titulu třeba jen jednou za deset let. Jsem tedy možná držitelem rekordu v ukončení studia – pět dní.

Dostal ses poté k nějakému dalšímu projektu?
První rok po premiéře Kvítku z horrroru byl těžký, inscenace vyhrála přehlídku České divadlo, a já se domníval, že sehnat jeden dva projekty ročně (víc se podle mě nedá kvalitně zvládat, obdivuji v tomto stálé dramaturgy repertoárových scén) by nemusel být problém. Problém to je. Zejména pražské muzikálové produkce neumí a možná ani nechtějí funkci dramaturga využívat. Konzultoval jsem tehdy několik projektů, ale o přibrání do inscenačního týmu se ani zdaleka nejednalo. Pak ale přišlo zásadní setkání s režisérem Stevem Josephsonem, který zrovna chystal pro Prague Playhouse českou premiéru Sweeneyho Todda. Moje recenze na něj se mu líbila, dobře se nám spolu o muzikálech povídalo. V roce 2013 koupil Steve práva na kultovní rockovou operu RENT od Jonathana Larsona, tak jsem si s ním domluvil schůzku, ukázal mu své texty a program Kvítku z horrroru a nakonec jsem práci dramaturga pro uvedení anglické verze v divadle Na Prádle dostal.

Se sestrou M. Tomešovou po repríze RENTu

Muzikál RENT, moderní parafrázi Pucciniho Bohémy, pokládá mnoho z těch, kteří se na jeho uvedení podíleli, za naprosto zásadní, byť jeho osud na českých jevištích byl více než složitý. S jakými problémy ses setkával? Přeci jen, muzikál je z 90. let, kdy téma drog, AIDS a podobně rezonovalo více než nyní.
RENT je pro mě muzikál číslo jedna, viděl jsem i první slovenské nastudování, z něhož, mimochodem, pár lidí postupně během tří etap přešlo i do naší inscenace. Řešil jsem mnohé newyorské a pop-kulturní reálie, se Stevem za zády to šlo snáz. Podle několika pokusů po Evropě je víceméně ověřeno, že jakmile se do textu RENTu výrazněji sáhne, absolutně přestává fungovat. Na RENTu je krásné to, že si v něm každý může najít svůj vlastní aktuální příběh. A téma přátelství, lásky a zejména touhy něco významného v životě dokázat je téma věčné, nezávislé na čase nebo místopisném ukotvení. Už dlouho se mluvilo o české jazykové verzi. Tomáš Vaněk, který v anglické verzi hrál Marka Cohena, se tedy ujal produkční práce. Já se do tvůrčího týmu rád vrátil, dokázal jsem si znovu obhájit svoji funkci a s Milanem Malinovskym jsme detailně procházeli jeho překlad libreta, aby se nic z originálu neztratilo, ale zároveň to vše znělo silně i v češtině. Na počátku nám moc nepřálo štěstí, ale premiéra stylově před Vánoci 2014 naštěstí proběhla. Konečně zazněly kultovní písně jako One Song Glory nebo Seasons of Love také česky.

Bohužel díky neprodloužení licenční smlouvy jsme museli po roce RENT přestat uvádět. Malou satisfakcí nám byla ex-post širší nominace na Ceny Thálie a také divácké muzikálové vítězství v anketě i-divadlo.cz. Jakožto muzikálovému dramaturgovi se mi splnily dva největší profesní sny. Stejně vlastně vše beru za příjemný paradox, že tělesně postižený člověk u nás dramaturguje poměrně velké světové muzikály a to dokonce profesionálně. Jako by nestačilo, že téměř výhradně muzikálových dramaturgů je tu přibližně tři a půl.

Navíc bez formálního vzdělání. Hodně ale cestuješ do zahraničí na muzikály. Jaký bývá v zahraničí přístup k divákům na vozíčku?
„Formální vzdělání“ už asi nestihnu, nemám na něj síly a Kristova léta klepou na dveře. Vzdělávám se intenzivní praxí a výjezdy do zahraničí. Máme například smíšenou partu několika handicapovaných přátel, ti „zdraví“ nám pomáhají. Jezdíme hlavně do Vídně a Německa na díla pražského rodáka Michaela Kunzeho, jehož Ples upírů a Rebeccu brzy čeká česká premiéra. Nedávno se mi splnil další sen, vyrazil jsem do Linze na rockovou operu Tommy od The Who, která se díky své náročnosti moc neinscenuje. Anebo se sebereme a jedeme do Londýna. Mám velkou slabost pro inscenace producenta Camerona Mackintoshe. Když jsme viděli v Londýně Les Misérables, bylo nám hned jasné, proč je první česká verze v roce 1992 v Divadle na Vinohradech označována za nepřekonatelnou - hrála se totiž ve stejných kulisách a hrátky s prostorem a třeba sound-design byly dechberoucí. Celou noc jsme diskutovali o tom, jak je možné, že 30 let stará inscenace funguje takhle skvěle. V zahraničí je divácký servis obecně, nejen pro vozíčkáře, na vysoké úrovni. Nejen, že například v Londýně u pokladny vidí vozík a hned vám nabídnou velmi výraznou slevu na vstupném. Což platí i pro doprovod, žádné další prokazování na rozdíl od našich zvyklostí, kdy musíte ukazovat ZTP/P průkaz, už není nutné. Nic není problém, bezbariérové přístupy jsou v historických budovách vybudovány důmyslně. Funguje to tak s obměnami i po Evropě.

Takže své zkušenosti poté zúročuješ i ve své práci?
Snažím se fungovat jako osvěta i pro české scény, na musical.cz jsem sepsal divadelního průvodce pro vozíčkáře. Rád bych se dočkal třeba i toho, že každé divadlo u nás bude mít na webových stránkách přístup pro vozíčkáře nafocený. V tomto ohledu jsem rád, že hned po rekonstrukci mou prosbu zaznamenalo třeba Hudební divadlo Karlín a nafotilo sérii snímků, se mnou jako s figurantem. Také na RENTu i současném projektu se povedlo prosadit oficiální slevy pro držitele průkazu ZTP/P, což je něco, čím ostatní soukromé muzikálové produkce příliš nedisponují.

S T. Vaňkem v Linzi

Nyní se s režisérem Stevem Josephsonem věnuješ dalšímu projektu, který měl 18. srpna premiéru – 2116. I pro muzikálové fanoušky zatím neznámý pojem.
V dubnu 2016 přišel Steve Josephson s tím, že by rád uskutečnil svůj už dlouho rozpracovaný projekt muzikálu, který z části napsal velikán světové sci-fi literatury Ray Bradbury už před padesáti lety. Steve s jeho svolením k jeho kratinké jednoaktovce o stárnoucích manželech dopsal kaleidoskop využívající motivy z mnoha Bradburyho knih. Vznikl tak celovečerní muzikál „Ray Bradbury's 2116“. Oddychová pohybová groteska se zde mísí s tématy, které jsou s rozmachem technologií stále aktuálnější a samozřejmě nechybí pár jasných odkazů pro Bradburyho příznivce. A multižánrová hudba Johna Hokea, který pracoval i na seriálech pro Disneyho. Do textu bylo náročné proniknout, následně jsem si pomohl tím, že jsem si přečetl 451 stupňů Farhenheita a Marťanskou kroniku, neboť hlavní motivy se opírají o tato dvě zásadní díla. Mrzí mě, že jsem na literární přípravu neměl více času, ale na úplné obsáhnutí Bradburyho bych potřeboval vědět o projektu tak rok dopředu, ne jen pár měsíců. A tak byl můj primární cíl zajistit, aby vše fungovalo jako samostatný příběh.

Jak probíhal vznik muzikálu, když za vámi nestálo žádné divadlo, ani stálý tým?
Byl to čtyřměsíční maraton. Sehnat divadlo, spolupracovníky... Sám jsem si na sebe vzal výzvu vytvořit české titulky, hrajeme totiž zatím v anglickém originále, podle ohlasů jsem si ostudu neudělal. Podařilo se mi přemluvit výtvarníka Aleše Valáška, který má zkušenosti ze světových scén (spolupracoval například na Lodi komediantů v Londýně, nebo muzikálu Rebecca ve Vídni), a se kterým jsem spolupracoval na Kvítku z horrroru. Do toho se přidala značná část RENTí party v čele s Tomášem Vaňkem, a také několik kolegů z divadelní vědy. Musím hluboce smeknout před naší asistentkou režie (a výborné představitelky dvou rolí Aimee a Water Lily) Zuzanou Holbeinovou, která projekt v těžkých chvílích držela na nohou. Jitka Jirsová, hraje nebezpečnou, ale šarmantní agentku Parkhillovou aMichal Zahálka, nám do českých titulků přeložil některé používané citace poezie.

Jak náročné je vytvářet nový muzikál, který nemá v Praze jméno, když za vámi nestojí žádná kamenná scéna?
Trochu se vždy směji názorům, že Steve Josephson u nás režíruje a poskytuje muzikálovou alternativu. Tak třeba Sondheimovo Into the Woods a Larsonův RENT jsou legendami Broadwaye a patří neoddiskutovatelně k muzikálovému základnímu vzdělání. A ve „2116“ figuruje hodně divadelních žánrů spojených dohromady, ale alternativního na něm mnoho nevidím, takže takové přirovnání je spíš kontrastem toho, jak lidé vnímají zejména pražskou muzikálovou scénu a je to vlastně trochu smutné. Máme dva týdny po premiéře v divadle Semafor, jsme po tom náročném běhu trochu v euforii, ohlasy jsou velice kladné, až nadšené, takže máme radost, dokonce máme krásnou odezvu od dvorní překladatelky Jarmily Emmerové, která byla naším představením zcela unesena, stejně tak třeba náš další nadšený podporovatel Jiří Josek, který také s překlady Bradburyho knížek v oblasti veršů vypomáhá. Může být nějaká lepší reference, nějaká lepší reklama? Pro mě osobně ne, žádná recenze už od této chvíle vlastně nebude moc podstatná. 

 

Děkovačka. S režisérem S. Josephsonem a company.

 

Je těžké najít si své místo na české muzikálové scéně?
S muzikály v Praze je to trochu jako na houpačce, nejdřív se strhne lavina původních děl, a pak zase přijde sezóna, ve které se dohánějí světové resty. Myslím, že teď jsme obecně v České republice zrovna na zajímavém rozcestí, divácké jistoty v čele s Fantomem Opery už byly hlavními destinacemi Prahou, Brnem a Ostravou dohnány, a teď se čeká na nějakou „pecku“. Městské divadlo Brno a ostravské Divadlo Jiřího Myrona jsou ve svých dramaturgiích poměrně progresivní, zároveň umí kvalitně sázet na světovou jistotu. U pražských produkcí mi ale zásadně chybí touha jít po emocích, silnějších příbězích, ba se mi zdá, že dochází na jejich odmítání. Moc nedokážu pochopit, proč se třeba v Praze dosud neuvedl Josef a jeho úžasný pestrobarevný plášť, prototyp toho, jak má vypadat dokonalý muzikál pro celou rodinu. Nebo Lloyd Webberův Sunset Boulevard, momentálně se hraje v Ostravě, proč by se nemohl jako jeden z nejsilněších noir příběhů vůbec hrát i v hlavním městě? Zároveň jsem ale rád, že se na českých scénách začínají zlehka objevovat díla Stephena Sondheima: Sweeney Todd, Into the Woods, brzy bude česká premiéra Merrily We Roll Along (Zlatá brána otevřená) v brněnském Divadle na Orlí.

Šikovné umělce schopné perfektně zvládnout žánr u nás máme dostatek, to jsem si jistý, spíš bych začal naléhat na většinu pražských producentů, aby kromě monstrózních výprav investovali také do živé hudby. Muzikál bez kapely nebo orchestru je v okolních zemích naprosto nepřijatelný a netuším, zdali bude při vzrůstajících cenách vstupenek trend half-playbacku obhajitelný. Pevně doufám, že na případnou českou verzi „2116“ už živou kapelu mít také budeme, byť se to z technických a časových důvodů tentokrát ještě nepodařilo. A samozřejmě, mnohem častější využívání funkce dramaturga by u některých počinů také výrazně pomohlo, doufám, že je jasné, že mluvím obecně.

Jaké jsou tvé další profesní plány? Pokud se tedy nebude připravovat česká verze 2116.
Rád žiji divadelní přítomností, proto je potřeba z mé strany ohledně dalších plánů s 2116 počkat, setřást únavu a získat větší odstup. Pokud bude osud pokračování projektu nakloněn a já u něj budu moci v ten daný moment stále být, bude to prima. Zároveň se ale nebráním novým výzvám a příležitostem. Rád bych také napsal nějaký vlastní divadelní text. Asi to nebude muzikál, přeci jen, má básnivost je značně nevýkonná. S nějakým výrazným propojením s hudbou ale počítám. Ale nespěchám na to. Také si přeji ještě někdy udělat zajímavý titul ve velké profesionální produkci, to je ale spíš takové logické vyústění toho, že každý projekt pokládám za nový odrazový můstek. Rád bych se v budoucnu zabýval ještě více osobností a dílem Jonathana Larsona, například jeho autobiografická one man show Tick Tick Boom, rozšířená posléze pro tři herce, mě fascinuje svým poselstvím čím dál víc. Uvidíme, jestli mi život dovolí uskutečnit aspoň část plánů.