26. října 2016

Ty-víš-kdo taky nakonec prohrál

Soubor Geisslers Hofcomoedianten slaví patnáct let. Jedním z mnoha dárků a jednou z patnácti svíček na pomyslném dortu je i vznik kapely The Geisslers, která dala souběžně vzniknout inscenovanému koncertu s názvem LoutnaCZ. Příběh opravdové české kapely měl po mikulovské předpremiéře a první premiéře v rámci festivalu Theatrum Kuks konečně i svou pražskou premiéru.

Na začátek snad jen malou, nezbytně pochvalnou a nutnou osvětu. To, že jsou Geisslers až extrémně talentovaným souborem po stránce herecké, pohybové i pěvecké, už dávno všichni víme. Stejně tak jako víme, že se inspirují barokem a v autorské svobodě sobě vlastní jej řekněme parafrázují, aktualizují, převádějí do kontextu dnešní doby – propojují starou tradici s živým a současným divadlem. Žádný akademismus, který by nás (ani je) nebavil. O výborné a bytostně divadelní práci s prostorem/scénou/rekvizitou ani nemluvě (nejen v inscenacích Don Juan, Magdaléna lascivní a kajícná, Dvě komedie v komedii). A teď si představte, že takto zručný a jak studenty (Cena Klubu mladých diváků za nejlepší inscenaci sezóny – Dvě komedie v komedii), tak kritiky (snad všude) uznávaný soubor založí ještě ke všemu kapelu. Jediným překvapením by snad mohlo být, že jde o politické divadlo. Holt už ani Geisslers nemohou mlčet. Ale hezky popořadě.

„Let's baROCK!“

Nějaký Adam Michna z Otradovic napsal v roce 1653 soubor třinácti duchovních písní. Pojmenoval ho Loutna česká a poprvé v něm uvedl do českého básnictví barokní žánr mysticky-erotické lyriky. O tom, že děj Loutny pojednává o svatbě nevěsty-Duše s ženichem-Kristem a že je dílo hodnoceno jako jeden z nejvýznamnějších mezníků českého hudebního i literárního baroka, se dočtete nejen v pečlivě připraveném programu k inscenaci-koncertu. A teď konečně k věci.

„Ne, ne nemůžu mlčet, musím o tom zpívat…“

Já osobně politické divadlo příliš nemusím, nějak extra v něm neholduji a leckdy mu nerozumím. To však není případ inscenovaného koncertu LoutnaCZ. Pražská premiéra ve Vile Štvanice se konala 25. října 2016 a já si nedokážu představit ideálnější dobu, kdy by uvedení mohlo být natolik aktuální. Zrovna jsme čerstvě vystoupili z nedávných oslav nedožitých osmdesátin Václava Havla a s nepopsatelným pohoršením sledujeme další – nové – jako vždy nepochopitelné – jako vždy urážlivé – události, jež bláznivě a bez obav či rozmyslu inscenuje ten-jehož-jméno-nechci-vyslovit (ani písemně). Začíná to znít jako můj mladistvý, nevybouřený manifest? Stejně tak byste si mohli krátkozrace myslet, že je LoutnaCZ jakousi silnou agitkou proti Vy-víte-komu. Není. To, co je promítáno a doplňuje celkový význam geisslerovské odezvy na minulé-současné dění, jsou skutečné události. Pouze zaznamenané jinými médii. Je to odraz minulých „eskapád“ (slušně řečeno), které nám ostudně připomínají, co nás sere nebo dnes už (snad) musí srát.

Jsme na inscenovaném koncertě. Hrají se songy z Loutny v novém, neomšelém kabátě, pro The Geisslers Davidem Hlaváčem kongeniálně nastudované a zadaptované. Nevěsta-Duše se proměňuje v jakousi Duši českou, zcela současnou, která vstupuje do svazku s něčím, na co nikdo z nás nechce raději ani pomyslet. Protože koncert inscenovaný, není překvapením, že se také živě natáčí a živě promítá. A protože „baroko aktuální“, není překvapením, že se budou mimo jiné používat telefony a tablety. Veškerá technická stránka jde ruku v ruce s „dějem“ a ozvláštňuje, podporuje ho. Je nedílnou součástí nejen příběhu a poznávání kapely, ale i celého poselství.



Koncertování a jednotlivé písně jsou průběžně doplňovány o promítaný doku-příběh, který představuje kapelu The Geisslers a její radosti i strasti. Spíše tedy strasti, ale s velkou a zcela zřejmou nadsázkou. S novým kytaristou má přijít nová vlna a to se později málokomu líbí. Má se kapela vrátit k tomu, co dělala před tím? Má pokračovat v tom, co dělá teď, ale bez něj? Kdo je kapelník a kdo nás teda vede? Za čím jdeme a koho poslouchat? Motivy a dění se prolínají. Ve zkratce je to takový synchronizovaný souboj Michny versus kapely The Geisslers versus My/Současnost/Aktuálnost. A to vše chytře, v několika rovinách, živelně a ve výsledku i trochu děsivě. Konec je opravdu smutným až strašlivým odrazem toho, co se děje a o čem se už nedá mlčet. Střet s realitou, o které víme, ale na kterou jsme možná (po)zapomněli. A není to jen Vy-víte-kým, ale i mnohými dalšími, kteří jsou v LoutněCZ odstrašujícím symbolem či ikonou, za kterou se chtě-nechtě možná už dávno, a podle jejich melodie, vydáváme jako ovce krysy za Krysařovou flétnou.

Geisslers vytvořili aktuální, silné a dost možná i „varovné“ představení. Kapela The Geisslers bude mít jistě ještě dlouho o čem hrát. (Minimálně teda necelé dva roky.) Stále a stále dokola budou totiž vznikat nové významy a další konotace. A vlastně bych jim (kapele) přál, aby měli o čem hrát, protože jsou skvělí. A vlastně… jim spíš přeju, aby mohli hrát a reflektovat i něco veselejšího. Doufejme, že nikoliv geisslerovská-loutnářská, ale jiná derniéra je na dohled!  

„Na závěr místo bonmotu,
pošlu ti milý úsměv.
Než kavárenským kokotům,
projednou věřit zkus mě!“

GEISSLERS HOFCOMOEDIANTEN – Michna/Kebrtová/Hlaváč/Geisslers: LoutnaCZ. (režie Petr Hašek, adaptace textů a dramaturgie Helena Kebrtová, hudební adaptace a nastudování David Hlaváč, pražská premiéra 25. října 2016 ve Vile Štvanice)

1 komentář:

  1. poutavě, krásně, až poeticky napsáno. Nezbývá než to vidět, snad nebudeme odcházet v depresi z toho Jehož-jméno-nelze-vyslovit. :O
    Světlana JÍŠOVÁ

    OdpovědětSmazat

Podepisujte se prosím celým jménem, popřípadě jeho vhodnou částí. Děkujeme.