2. ročník ostrovního festivalu pro malé, větší i velké diváky
V rámci druhého ročníku ostrovního festivalu VILOmeniny proběhl také druhý ročník projektu Trojč(t)ení, putující letos z Českých Budějovic do Plzně a dále pak do Prahy a Brna. Na sérii scénických čtení současné zahraniční dramatiky pro mladé publikum se tentokrát ve spolupráci s Malým divadlem podílelo Divadlo Alfa z Plzně a Buranteatr z Brna. Nedílnou součástí byla pro letošní ročník koprodukce s agenturou DILIA, která zprostředkovala přeložení vybraných textů v rámci svého dvanáctého ročníku překladatelské dílny.
K úvodním vysvětlivkám si dovolím vypůjčit citaci z tiskové zprávy k Trojč(t)ení, abych se posléze mohl věnovat už jenom tomu, co jsme ve Vile Štvanice mohli vidět. Navíc je mnohé řečeno v přiložených rozhovorech, které mohu jedině doporučit, pokud vás nejen Trojč(t)ení, ale i letošní texty zajímají – tentokrát z pohledu samotných tvůrců.
„Po úspěšném prvním ročníku projektu Trojč(t)ení, který Malé divadlo, ve spolupráci s Divadlem rozmanitostí v Mostě a pražským Divadlem Letí, uvedlo v loňském roce, chystáme jeho ročník druhý – Trojč(t)ení 2016. Celý projekt vznikl s cílem začít českému publiku pravidelně představovat zajímavé zahraniční dramatické texty pro děti. (…) Prostřednictvím scénických skic budou divákům představeny čtyři současné texty, a to dva britské (David Greig: Kostlivec v předsíni a David Wood: O perníčkovi) a dva německé (Jörg Isermeyer: Šmik a Šmaková aneb honba za láskou a Katja Hensel: Panna nebo orel). Jeden ze zmíněných textů je určen předškolním divákům, jeden prvnímu stupni základní školy a dva texty, jejichž realizaci má na starosti právě Malé divadlo, jsou určeny teenagerskému publiku.“
Nežli se však dostanu k jednotlivým dílkům, nutno předeslat, že psát o scénickém čtení či scénické skice/črtě, je vždy poměrně problematické. Obzvláště pak u Trojč(t)ení, které představuje „pouze“ jakousi esenci všech textů, neboť je potřeba se v ideálním případě vejít do patnácti minut. A za takovou chvilku málokdy dokážete postihnout komplexní myšlenku hry, protože jste nuceni škrtat, přeskupovat a zpětně zase propojovat, aby byl výsledek dostatečně divadelní a pro diváka, potenciálního čtenáře celé hry a snad i budoucí tvůrce lákavý.
Divadlo Alfa – Jörg Isermeyer: Šmik a Šmaková aneb honba za láskou
překlad: Lenka Červená; režie: Petra Kosová, Andrea Ballayová, Petr Vydarený; hrají: Andrea Ballayová a Petr Vydarený
Pokud jste si pustili rozhovory, pak jste se od Petry Kosové, dramaturgyně divadla Alfa, dozvěděli, že z jejich textu moc nezbylo. Původní klauniáda, ne příliš vhodná ke scénickému čtení, plná dlouhých monologů se tak proměňuje v krátkou povídačku, kterou herci značně povyšují tím, že si z ní dělají legraci a nepouští se nastaveného extra-nadhledu a zkratky. Šmik a Šmaková ve své hravé improvizované detektivní kanceláři čekají na případ. Případ a spolu s ním i zápletka přicházejí v okamžiku, kdy Šmaková napíše na papír: „Hledej mě. Laskavě (Tvá) Šmaková“. Ovšem z původního vzkazu zůstane kvůli dopisující tužce pouze „Hledej mě. Laska-„ a tak se podle mapy, která je z druhé strany papíru, vydávají do hor, pouště i džungle, kde hledají onu „Lásku“. Ve svižném tempu se upřímně pobavíme nad jejich (ne)smyslnou výpravou, končící láskou jich dvou. A ta tu, jako v každém správném klišé, byla přece celou dobu.
Divadlo Alfa tak představilo svou vlastní několikaminutovku, spíše inspirovanou motivy Isermeyerovy hry. Text sice pro účel Trojč(t)ení udělali snesitelnějším, účinnějším a vhodnějším, ale na druhou stranu o něm vlastně jejich představeníčko vypovídá nejmíň ze všech čtyř uvedených. Ne, že by to nebylo dobré a jejich „nešťastná“ práce nepřinesla zážitek a nevytáhla z textu to nejlepší, naopak. Zároveň však jejich scénické čtení přiznalo určitou problematičnost předlohy, do které bylo potřeba natolik dramaturgicko-režijně zasáhnout (minimálně tedy v rámci scénického čtení). Ve finále si tak můžeme domýšlet, že to sice může být „fajn bžunda“, plná té vždy-vděčné komičnosti, ale to bude asi tak všechno, co nabídne.
Buranteatr – David Wood: O Perníčkovi
překlad: Martin Světlík; režie: Gabriela Ženatá; hrají: Filipína Cimrová, Kristýna Hulcová, Alžběta Vaculčiaková, Petr Neméth a David Tchelidze
Buranteatr to se svým zkratkou převyprávěným příběhem O Perníčkovi Davida Wooda také neměl jednoduché. Už jen z toho hlediska, že se jedná o tzv. music play, tedy pohádkový muzikálek. A Burani nemají kapelu. Písniček se tak v jejich scénickém čtení, které ale jinak velmi dobře odhalí hlavní dějovou linku, nedočkáme. Jak správně podotkl v pozdější diskuzi Luděk Horký, dělat scénické čtení muzikálu je… Nicméně, (ne)originálně fantaskní a na slovní hříčky bohatý svět nám odkrývá několik polic kredence. Velcí (lidé) právě upekli Perníčka, který se seznamuje s Pepřenkou, Mlýnkem a panem Kukačkou, jenž přebývá ve starých kukačkových hodinách. Objeví se také záporák Fešák Myšák a obávaná Čajbába, která nakonec není tak zlá, jak se doposud zdálo.
Woodova hra se v zahraničí těší své oblibě, ale my bychom ji dnes asi zařadili spíše mezi nepříliš záživnou klasiku s nepříliš překvapivým až průhledným dějem. Přeci jen už je to čtyřicet let od jejího napsání. Co se v takovém alegoricko-metaforickém mikrosvětě asi může dít, a jaké nástrahy mohou tyto hrdiny asi tak čekat? V dnešním světě s množstvím kreslených filmů s obdobnou či jinak blízkou tématikou, není příběh nijak extra poutavý. Zachránit jej ale může kvalita slova, vhodné zpracování od režie-dramaturgie až po herecké výkony a v neposlední řadě také způsob výtvarného zpracování. Ono se snadno řekne, že dětem 3+ to stačí a jak je to pro ně úžasné a krásňoučké, ale i ony už si dneska zaslouží trošku víc. Přesto však tenhle dětský muzikálek z kredence zůstává líbivou podívanou. A Buranům se vlastně taky povedl. I bez písniček!
Ono se sice losovalo o jednotlivé texty, ale jako na potvoru, ty (dle mého) nejlepší zase shráblo Malé divadlo. A už asi nebude překvapením, že se jejich uchopení taktéž velice vydařilo. Tu a tam sice trochu s rezervami, ale pokud by mě osobně něco mělo přesvědčit k tomu, některý z textů inscenovat, pak to byly právě poslední dvě skicy. A to zcela objektivně, i vzhledem k rozdílnosti cílového publika. V případě Perníčka se jedná o hru pro nejmenší, Šmik a Šmaková jsou pro první stupeň a následující dvě z Malého divadla pak pro publikum od třinácti let.
Malé divadlo – Katja Hensel: Panna nebo orel
překlad: Karolína Kotrbová; režie: Janek Lesák; dramaturgie: Natálie Preslová; hrají: Denisa Posekaná a Bartoloměj Veselý
Panna nebo orel Katji Hensel je teenagerské psychologické drámo. Patnáctiletý Christopher, který se vrací do školy z nápravného zařízení (za brutální napadení spolužáka), se chce polepšit a začít znovu. To však není tak lehké, jak si myslí, protože stačí trocha popichování a do velení se dostává jeho zlé Já. Schizofrenní konflikt obnažuje jeho nelítostnou náturu, která se ani přes počáteční odpor a snahu o sebezapření nezmění k lepšímu. Naopak, propadá do ještě větší temnoty. Pro cílovou skupinu 13+ je to látka neskutečná lákavá a silná, nabízející několik výkladů a prostředků, jimiž bude puberťáka atakovat. Janek Lesák k tomu na svou „první dobrou“ volí střelné zbraně, pyrotechniku, vulgarismy, agresi a k atmosféře padnoucí nebo ji tak trochu shazující hudbu – ve vypjatých situacích tak slyšíme skupinu Mutanti hledají východisko a jejich Si tu navíc a v pomyslné konečné zastávce Christopherova života, který nekončí příliš dobře, se s ním loučíme Armstrongovým Wonderful World.
Malé divadlo – David Greig: Kostlivec v předsíni
překlad: Jan Strýček; režie: Petr Hašek; dramaturgie: Natálie Preslová; hrají: Lucie Valenová, Bartoloměj Veselý a Martin Dobíšek
Kostlivec v předsíni je depresivně temná bulvární komedie pro mladistvé. Zní to, jako bych právě vymyslel nový žánr, ale je to tak. Na závažně nešťastném pozadí rodiny se rozehrává klasická situační dveřovka. Neustále se totiž někdo schovává nebo je schováván do skříně, protože by jeden nečekal, kolik návštěv se v jeden den může objevit před vaším prahem. Navíc je to záležitost silně aktuální – rodina a sociální zázemí, těžká choroba, puberta, otázka homosexuality, zvrácená minulost a mnoho dalšího. Takový balíček „běžných“ nehezkých strastí v komediálním obalu. Klasický syžet a půdorys bulvární komedie je onou postupně rozkrývanou závažností situace povyšován. Hořké bulvárce, tedy její skice, dopomáhají také herecké výkony i precizní režie a dramaturgie, která z vtipu udělá ve vteřině vážno a obráceně. Příkladem budiž jedna z užitých písních kapely The Doors Riders on the Storm, která je tragicky vtipná v okamžiku korzujícího otce na vozíčku s koženou bundou, slunečními brýlemi kvůli slepotě a tričkem AC/DC. A největší ránu vám uštědří v okamžiku, kdy zjistíte, že matka se vybourala na motorce v dešti.
Druhé Trojč(t)ení přineslo hned čtyři do určité míry kvalitní texty, každý v jiném směru. Tvůrci i herci dokázali velkou zručnost při práci s nimi. Dík patří i překladatelům za to, že si dali tu práci a měli chuť se chvilku věnovat i divadlu pro děti a mládež. Po představení všech textů následovala diskuze s tvůrci a překladateli spolu s jejich tutory. Diskuzí provázel dramaturg a překladatel David Košťák.
Řešilo se mnohé. Jak náročné je získat takové texty od zahraničních agentur, jak s nimi jako tvůrce nakládat, jejich jazyková stránka (nejen vulgarity v hrách pro teenagery) a vůbec to, jaké jsou rozdíly mezi českým a zahraničním divákem a nakolik se hranice začínají prolamovat. Problematika uvádění her s tématy, která mohou u nás být stále ještě tabu – a to jen proto, že náš divák není zvyklý, není k tomu vedený, není dostatečně poučený a moc se s ním o tom nemluví. Od cílové skupiny k tématu her, až po formu skrze kterou příběhy veselé i závažné předávat. Kořením veškeré povětšinou konstruktivní diskuze byly lehce vypjaté momenty, kdy se balancovalo na hraně souboje mezi překladateli a inscenátory. Nabíledni byly tak i otázky vnímání her z pozice překladatele, z pozice režiséra-dramaturga a z pozice toho, co je cílem samotného Trojč(t)ení. Bylo to podnětné i úsměvné, a když byli všichni diskutéři harmonizováni překladatelem Janem Strýčkem, odkázal všechny David Košťák takticky směrem k baru. Jen více takových diskuzí!
Ať žije Trojč(t)ení!
Žádné komentáře:
Okomentovat
Podepisujte se prosím celým jménem, popřípadě jeho vhodnou částí. Děkujeme.