#3NÁCT: Od dokumentu k divadlu

8. ročník divadelní přehlídky nejen pro teenagery

Činoherní studio, Ústí nad Labem

Christiane F., Kai Hermann, Horst Rieck: My děti ze stanice ZOO

režie: Michal Skočovský

Čtvrteční dopoledne zahájila inscenace Činoherního studia Ústí nad Labem My děti ze stanice ZOO v režii Michala Skočovského. Jedná se o dramatizaci jednoho z nejznámějších literárních děl na téma drogové závislosti. Zřejmě pro svou pravdivost a syrovost je to příběh i mezi teenagery stále oblíbený. Původně na pokračování vycházející série výpovědí tehdy patnáctileté Christiane F. byla doplněna o řadu dalších dokumentů a je tak autentickou zprávou o životě mladistvých narkomanů v Západním Berlíně 70. let. 20. století. Christiane vypráví o svém příchodu do Berlína, prvních experimentech s lehčími drogami, seznámení s novými přáteli a postupné propadání závislosti na heroinu, která ji dovádí až k prostituci a pokusu o sebevraždu.

Kniha je postavená jako mozaika – fotografie, komentáře, informace o osudech postav... Sto padesát stran předlohy je natolik nabitých fakty a informacemi, že to chce velmi pečlivý výběr, co ponechat a co škrtnout (či v tomto případě dokonce přidat). Dramaturgie Dagmar Haladové je velmi poctivá, možná až příliš. Inscenace se totiž snaží dostát předloze ve dvou velkých cílech: být zároveň dokumentem o místně-dobové společnosti a zároveň o životě konkrétních nezletilých feťáků. Na to však jevištní zpracování nemá prostor. Chvílemi jako bychom sledovali historicky vzdělávací zprávu o příčinách narkomanie v Berlíně 70. let, chvílemi zase silný příběh sotva odrostlých dětí na hranici života a smrti.

Nejspíš právě proto se zpočátku jevilo dění na jevišti jako chaotické, zmatečné a nepřehledné. Fokus na uvedení do historicko-společenského kontextu byl zbytečný, díky zkratkovitosti sdělení svou „edukativní“ funkci nesplnil. Dialogy byly pronášeny a hrány příliš staticky, rychle se střídaly postavy, což zamezilo vytvořit si k nim nějaký vztah. Přibližně celá první čtvrtina tak funguje dost nešťastně. Zlom přichází ve feťáckém bytě, kde Bernd ukazuje Axelovi kouzlo s kapesníkem. Je to první moment, kdy postavy skutečně poznáváme jako lidi, vidíme vztah mezi nimi a i my si k nim můžeme nějaký vytvořit. A podle reakcí hlediště (studenti mezi 14 až 18 lety) od této chvíle začala inscenace fungovat bezvadně. Ačkoli na jednu stranu byla věrnost předloze důsledná, na stranu druhou inscenace přidává rámec „dospělé Christiane“, která dodává informace o svém současném stavu a životě, o tom, co bylo „po ZOO“ a průběžně komentuje celé dění. Je to poměrně elegantní tah, který se vypořádává s přidanými fakty a komentáři v předloze.

Činoherní studio ÚnL - My děti ze stanice ZOO // zdroj: webové stránky divadla

Scénografie Michala Skočovského (scéna) a Lucie Halgašové (kostýmy) nalezla přesnou hranici kam až s autentičností zajít a zároveň zůstat divadelní - citlivou prací se znakem se vyhýbá doslovné iluzi a ilustrativnosti. Nebere atmosféře předlohy nic z její syrovosti a surovosti. Scénické řešení je minimalistické a pečlivě vybírá, z čeho obraz života Christiane a jejích přátel složí. Velmi úsporná a zároveň funkční a efektní je i práce s maskou, která odlišuje neznámé postavy od známých a vypovídá o hloubce jejich závislosti.

Vynikající bylo herecké obsazení všech rolí. Ačkoli je znatelná snaha o určitou vizuální podobu postav s jejich reálnými předobrazy, co do interpretace jde režijní vedení vlastní cestou a herecké výkony všech představitelů jsou přirozené a přesvědčivé. Osm lidí tak na téměř prázdném jevišti dělá z mála mnoho. Navzdory rozpačité první čtvrtině se inscenaci očividně bezvadně daří dostát svému cíli: (je-li jím) přiblížení života drogově závislých i tak náročnému publiku, jako jsou puberťáci a adolescenti. A ač by se nejspíš dalo polemizovat například ještě o délce či temporytmu, jde bezesporu o náročný, obdivuhodně zvládnutý a nesmírně cenný počin – obzvlášť v divadle pro mládež.