Trochu s obavou mířím na Novou scénu, kde za chvíli začne generálka nové inscenace Jiřího Havelky. Neznám ani skutečného hrdinu, oddaného sokola a legionáře Švece, ani drama Rudolfa Medka. Anotace na stránkách Národního divadla nic konkrétního neříká. A Medkovo dílo zpravidla nepatří mezi doporučenou četbu (ani studentů divadelní vědy!). A přece přináší důležité sdělení nejen pro diváky, ale vůbec pro celou českou společnost.
Co se týče divadelního provedení, trochu odpovídá heslu „účel světí prostředky“. V podstatě jde o dokudrama, které do celkové mozaiky přidává pár dobových kritik právě Medkova dramatu (vytýkali mu nedostatečnou autentičnost a zainteresovanost, se Švecem se osobně znal). Během pohybových sestav pod vedením Marka Zelinky, které podkreslují vypravěčovy popisy bitev, však herci lehce ztrácí tempo. Herecké scény s Medkovým textem jsou velmi statické a Igor Orozovič v roli majora Kaluži záhadně mění sílu údajně slezského přízvuku. Jenže v kontextu inscenace a zároveň oslav 100. výročí naší republiky jsem tyto přešlapy obešla snadněji než jindy a zaměřila se spíše na celkové poselství.
Filip Kaňkovský hrající Plukovníka Švece nemá vůbec jednoduchý úkol, jelikož představuje typ hrdiny, jehož z dnešní společnosti rozhodně neznáme. Švec není hrdinou běžícím slepě vpřed za zběsilého pokřiku, je rozumným učitelem a sokolem z Vysočiny, který se rozhodl přidat k legionářům kvůli myšlence samostatného státu. Ukazuje tak osudy tisíců, kteří čelili bojům v Rusku v naprosté početní menšině a přitom stále věřili, že se dostanou domů. Čestného vojáka plnícího rozkazy a zároveň dost bystrého na to, aby dokázal vymýšlet vlastní a překvapovat bolševiky na straně nepřátel. Člověka, „který není úplně na mluvení“, jak sám říká. Ale který v dopise na rozloučenou píše, že „se nedokáže smířit se zlem“ a myslí tím kromě všudypřítomných bitev i ztrátu motivace jeho vlastních vojáků. To vše ho dovede k tragickému činu: sebevraždě, o jejímž důvodu se sice dodnes spekuluje, ale která měla hmatatelný dopad v motivaci vyčerpaných legionářů, kteří ještě před onou jeho sebevraždou odmítali další boje.
Mohli bychom dnes vůbec hledat podobného hrdinu? Pokud bychom ho měli, neosočili bychom ho z prospěchářství rychleji, než tomu bylo u Švecových vojáků? Je těžké hodnotit inscenaci jako takovou, dříve nebo později po poslední scéně totiž sklouznete k diskusi o legionářích, hrdinech a naší současné společnosti. Inscenace je důstojnou připomínkou hrdinů, na které zapomínáme, o kterých se neučí a které spíše neznáme jménem, přestože po nich zbylo tolik příběhů. Možná je načase se ohlédnout a přestat si stěžovat, že se „o nich prostě neučilo“ a jednoduše si je začít hledat. Nemusíte se ani namáhat čtením nebo divadlem, Plukovníka Švece si můžete pustit i na vlnách Českého rozhlasu (v hlavní roli s Ivanem Trojanem). Nemít „z mozku bahno“ jak vysvětluje rozpoložení vojáků v závěru inscenace Alois Švehlík, ale jednoduše si vzpomenout na co nejvíce hrdinů, kterým dlužíme za to dnešní kulaté výročí.
Filip Kaňkovský hrající Plukovníka Švece nemá vůbec jednoduchý úkol, jelikož představuje typ hrdiny, jehož z dnešní společnosti rozhodně neznáme. Švec není hrdinou běžícím slepě vpřed za zběsilého pokřiku, je rozumným učitelem a sokolem z Vysočiny, který se rozhodl přidat k legionářům kvůli myšlence samostatného státu. Ukazuje tak osudy tisíců, kteří čelili bojům v Rusku v naprosté početní menšině a přitom stále věřili, že se dostanou domů. Čestného vojáka plnícího rozkazy a zároveň dost bystrého na to, aby dokázal vymýšlet vlastní a překvapovat bolševiky na straně nepřátel. Člověka, „který není úplně na mluvení“, jak sám říká. Ale který v dopise na rozloučenou píše, že „se nedokáže smířit se zlem“ a myslí tím kromě všudypřítomných bitev i ztrátu motivace jeho vlastních vojáků. To vše ho dovede k tragickému činu: sebevraždě, o jejímž důvodu se sice dodnes spekuluje, ale která měla hmatatelný dopad v motivaci vyčerpaných legionářů, kteří ještě před onou jeho sebevraždou odmítali další boje.
Mohli bychom dnes vůbec hledat podobného hrdinu? Pokud bychom ho měli, neosočili bychom ho z prospěchářství rychleji, než tomu bylo u Švecových vojáků? Je těžké hodnotit inscenaci jako takovou, dříve nebo později po poslední scéně totiž sklouznete k diskusi o legionářích, hrdinech a naší současné společnosti. Inscenace je důstojnou připomínkou hrdinů, na které zapomínáme, o kterých se neučí a které spíše neznáme jménem, přestože po nich zbylo tolik příběhů. Možná je načase se ohlédnout a přestat si stěžovat, že se „o nich prostě neučilo“ a jednoduše si je začít hledat. Nemusíte se ani namáhat čtením nebo divadlem, Plukovníka Švece si můžete pustit i na vlnách Českého rozhlasu (v hlavní roli s Ivanem Trojanem). Nemít „z mozku bahno“ jak vysvětluje rozpoložení vojáků v závěru inscenace Alois Švehlík, ale jednoduše si vzpomenout na co nejvíce hrdinů, kterým dlužíme za to dnešní kulaté výročí.
NÁRODNÍ DIVADLO - Medek-Ljubková-Havelka: Plukovník Švec (režie Jiří Havelka, dramaturgie Marta Ljubková, premiéra 25. 10. 2018)
Žádné komentáře:
Okomentovat
Podepisujte se prosím celým jménem, popřípadě jeho vhodnou částí. Děkujeme.