Antieva Annu straší, to ji ale nevyplaší!
„Jdu-li sama, kam duše mne vede, nezbloudím. Sotva k někomu se připojím, ihned je tu neštěstí. S těmi lidmi asi chodí cosi, co nemůže jinak, než rozdávati rány. Tuším, že v určité době se k smrti ukultivují.“
Vítejte v divočině slov Anny Pammrové. Ženy, která zmuchlala život do kuličky hořce poetických veršů. Ženy, která se rozhodla přerůst svůj krmelec, a odejít do liščího doupěte. ANTIEVA je novou inscenací (a zároveň jednou z básní Pammrové) režisérky Anny Davidové (Petrželkové), kterou od září uvádí Divadelní společnost Masopust v Eliadově knihovně Divadla Na zábradlí. Inscenace je jako těžký mrak bouřlivých slov plný trpkých, ale zároveň libozvučně znějících slovních spojení, které vyjadřují filozofické postoje Anny Pammrové k životu. Kontrastně jsou ale prolínány funkční břitkou ironií a sebestředným sarkasmem, který inscenaci odlehčuje. K vyniknutí až burtonovsky temné grotesknosti si tvůrci zvolili tmavou škálu barev reprezentovanou výrazně konturovaným líčením, promyšlenými pytlovinovými kostýmy nebo tlumeným svícením. Ke zdůraznění tmavých barev inscenátoři funkčně využili i černé stěny Eliadovy knihovny.
Na scéně se setkáváme se třemi herečkami a jedním hercem. Každý z nich svou mírně schizofrenní dvojjediností vytváří krajně komplikovaný, ale dobře čitelný obraz básnířčina života. Prostřednictvím mechanicko-loutkových pohybů a výrazných grimas pak vytváří dojem umělosti. Umělost a neskutečnost postav v kontextu díla vykresluje významovou linii Anina pohledu na vlastní minulost – jako by to celé bylo jen divadlo schované v zadní části mysli, které je třeba si čas od času přehrát, aby nezapomněla… A především proto, aby skrze něj došla ke smíření. Anna je vystavena svému minulému já, na které se nejprve pouze dívá, a posléze je s ním konfrontována. Anna (Petra Špalková) a její další dvě názorové podoby (Tereza Dočkalová a Tereza Marečková) se střetávají pod poblikávající žárovičkou v krmelci a polemizují o životě. Díky prostorám a vybudované atmosféře vzniká, z hlediska dynamické proměnlivosti, nejintimnější, téměř i nejpůsobivější, scéna celé inscenace. S dynamikou pracuje režisérka obratně, zejména v celé škále intenzity zvuku. Hudba Jakuba Kudláče využívá „houpačkovité“ dynamiky, která se od intimních scén v krmelci místy přelévá přes míru snesitelnosti. To je paradoxně téměř jediným slabým místem inscenace – jeho ukřičenost. Práce s postupnou gradací je úctyhodná, ale práh bolesti je několikrát překročen a nezdravě dlouho udržován za hranicí přijatelného. Vše je podtrženo disharmonickými tóny vymlácenými do kláves varhan doprovázené vykřičenými texty melancholicko-depresivních básní, které jsou v kontextu díla působivé, ale z hlediska hlasitosti by bylo třeba trochu ubrat, aby divák neodcházel hluchý.
Inscenace strhává pozornost nejen kvůli své hlučnosti, ale především díky práci se silně poetickou rovinou, která vyžaduje soustředěnost a schopnost číst „mezi řádky“. Anna Davidová dílo a život Pammrové zpracovala jako analogii k přírodě, která představuje poutnický konec autorčina života. Kromě krmelce přírodu představuje herecky úchvatně ztvárněná laňka provázející lesem života, v němž je pouze jediný jelen (Marek Pospíchal) reprezentující mužské pokolení v životě Antievy. Inscenace je živelná, pohrává si s „křídovým“ minimalismem (potřebné kulisy jsou nakresleny na černé stěny) a herecky skvěle zvládnutá, ale právě kvůli mnohovrstevnatosti symbolisticko-metaforické roviny je obtížné Antievu pochopit v celé své komplexnosti tak říkajíc „na první dobrou“. Je tedy pouze na nás, zdali chceme proniknout hlouběji do lesa chaosu, negace a poetických náznaků, či zdali si vystačíme se smyslovým, povrchovým vnímáním a semínky slámy v rukou při východu z divadla.
Divadlo Na zábradlí – Divadelní společnost Masopust: Antieva (režie Anna Davidová, jevištní adaptace Eva Prchalová, dramaturgie Tereza Marečková, premiéra 28. září 2018)
Žádné komentáře:
Okomentovat
Podepisujte se prosím celým jménem, popřípadě jeho vhodnou částí. Děkujeme.