12. listopadu 2018

#VILOmeniny: Zápisník astronauta

www.geisslers.cz/vilomeniny
VILOmeniny - ostrovní festival pro malé, větší i velké diváky

Čtvrtý ročník ostrovního festivalu pro děti a jejich rodiče - VILOmeniny. Tradičně pořádané Geisslers Hofcomoedianten a potřetí ve spolupráci s námi, jakožto redakcí festivalu. První ročníky našeho dětsko-dospělého psaní si můžete připomenout tady a tady. Letošní vesmírný ročník se však nesl v netradičním duchu. Z technických (a kvůli grantům z NASA) důvodů jsme mohli vyslat pouze jednu raketu, s jedním astronautem, a tak vás namísto našich #VILOvin čekají jeho osobní meziplanetární zápisky. Vše na jednom místě, odesláno rovnou z Oběžné dráhy.

__________


Inscenace Přes HRAnice /Michaela Váňová/
Jednoznačně nejsilnější a dle mého i nejlepší inscenace (přesnější by možná bylo projekt), která se na letošních VILOmeninách objevila a jejíž autorkou i performerkou je Michaela Váňová (Geisslers, Minor). Nejraději bych o tom vůbec nepsal a jen vás odkázal sem, s doporučením pohlídat si příští uvedení a zažít si to po svém...

Na podzim minulého roku jsem odjela na dva měsíce na divadelní fakultu školy Lewis & Clark College v americkém Portlandu a hledala jsem způsob, jak vytvořit inscenaci, která by byla v českém jazyce a přesto byla srozumitelná i pro diváky, kteří česky nerozumí. Inspirovaly mě příběhy tzv. dětí Nicholase Wintona, dnes už dospělých lidí, kteří kdysi odjeli daleko od domova a hledali způsob, „jak to zvládnout“. A dnes už má za sebou Váňová reprízy v Německu, Švýcarsku, Velké Británii, USA nebo na Islandu. Příběh devítileté židovské dívky Hany byl složen ze tří deníkových zápisků a odehrává se na britském vlakovém nádraží v roce 1939, přičemž se vrací do blízké minulosti. Hana vypráví o své rodině a o tom, že jsou Židi, které teď nemají v Československu rádi a střílí do nich. Proto odjela. Jako první, kindertransportem - což si příliš neuvědomuje (jako žádné z dětí) - aby zde vyčkala s novou rodinou na to, až za ní ta skutečná přijede...

/Více si netroufám prozradit, neboť po představení vždy následuje možná diskuze. O tom, jak hra vznikala, co je s ní spjato a jak mohl a nemusel příběh Hany skončit. Nebo také o tom, jak reagují děti tuzemské a jak zahraniční. A že se možná někde ještě stále žije v bublině a mlčí se. Protože svět je přeci bezpečné místo. O tom, že nejdřív šlo o to, dostat Židy pryč. A až poté pryč, ve smyslu zbavit se jich. O tom, že poslední vlak, příhodně vypravený 1. září 1939, už neměl tak docela to štěstí./

Inscenace je výsostně synkretická, vychází z veškeré plnosti metafory hranic(e), kde se v precizním timingu prolíná prosté až úderné, mrazivě významotvorné slovo s pohybem, nonverbálními prvky a stepem. To vše doplňuje-podtrhuje-umocňuje tématu přiléhavá hudba Davida Hlaváče. Obsah a forma spolu korespondují až neuvěřitelně přesně, vzniká určitá scénická jednoduchost a prostoduchost (v tom nejlepším smyslu slova), symbióza všech zvolených složek, která si drží platnost a předává jasnou, ryzím divadelním jazykem hovořící, zprávu. Navíc striktně vychází z konkrétního příběhu a situace, není didaktická. Sílu a závažnost (až depresi) získává díky bezelstně upřímné, snad dětsky naivní - ale spíše nadějeplné, nevinné - zpovědi. Obejde se bez explicitních a jakkoliv drsných prostředků; je bytostně něžná. Tahle zpověď pak - obzvláště ve zdvojení úvodní repliky s jednou ze závěrečných, kdy je řečena kontrastně a významově pokrouceně/převráceně - přináší, paradoxně skrze zvěrstva minulosti, jakési obrozené lidství. Uvědomělost. Čisté emoce. Lidskost se leckdy přeceňuje, ale zde vás vyvede z omylu. Celá událost, se vším prožitým i řečeným, je natolik působivá a rezonující, že by se o tom dala napsat studie. Inscenace Přes HRAnice ukazuje víc než fakta, která z vyprávění vystupují. Přesahuje je, obnažuje, dává jim znovu ožít ve stejně hrůzném ovzduší jako tenkrát... A pak procitnete. Zasaženi...


Pohádky 1000+1 noci /Divadlo Polárka, Brno/
Tady si zápisník dovolím poněkud ošidit a vypomůžu si textem, který inscenaci reflektuje z letošního ročníku festivalu Polárkový dort (reflexe Rachel Duchkové tady a festival zase tady). S textem a jeho vyzněním souzním a troufám si dokonce tvrdit, že leckteré konkrétní postřehy jsou aplikovatelné i na reprízu v prostoru Vily Štvanice, která – ohraně řečeno – praskala ve švech. Původních šedesát míst se nafouklo až někam ke stovce, přičemž dětem ještě zbýval prostor pro skotačení v rámci (ne)příběhových „intermezz“. Tyto vsuvky v podobě ranního vysílání rádia Džin ozvláštňují základní narativní rámec a vůbec celé Šeherezádino „pohádkování“. A zároveň – jak bývá u Jelínka zvykem – aktivizují diváka. Malého a skrze něj i dospělého. Pohádky 1000+1 noci se řadí mezi dlouhou řadu autorových úspěšných počinů a dokazují, že jeho fantazie a vynalézavost (co do slova, tak do scénických prvků) dost možná vážně neznají hranice. Ale abychom jej pořád nechválili (textů tu u nás najdete habaděj), mám pocit, že se v tomto případě jedná o takový ten klasický „jelínkovský“ standard – myšleno nepejorativně. Další z těch inscenací, které kromě veškerého hraní (ve všech významech) nabídnou vlídnou pointu (ponaučení, chcete-li), která je sice důležitá a její podstata je naprosto odůvodnitelná a legitimní, ale dál už není kam jít. Opakem – alespoň pro mě – je například inscenace Cirkus Unikum (počtěte si tady), která má tohle všechno a navíc se na jejím pozadí odehrává silný a dojemný rodinný příběh, který přináší výraznější hloubku. Tak či tak, abych ukončil své krátké zamyšlení, všechny inscenace spojuje bezprostřední hravá lidskost a proto je Jelínek (vždycky?) dobrej.


Dlouhý, Široký a Bystrozraký /KALD DAMU/
Ze dřeva nahrubo vytesaná a stlučená inscenace, založená především na materiálu a přístupu k němu. Neohrabané, přirozeně až dětsky bezelstné a úmyslně nedostatečně precizní, zcizované, mimoděk komentované jednání s sebou nese řadu komických situací – ať už vně dění nebo vznikající v meziprostoru jeviště a hlediště. Poetikou bych to přirovnal k jakémusi hybridu (kříženci, v dobrém smyslu slova) inscenace Tomáše Běhala z TOY MACHINE Pinocchio (z loňských VILOmenin k nalezení zde) a „pankáčskému“, objevujícímu a zkoušejícímu nové, přístupu starších kolegů z KALDu s inscenací GOON: Krvavá pomsta! (dohledávejte zase tady a tady). Pravděpodobně už samotná předloha Dlouhého, Širokého a Bystrozrakého a následná adaptace pro tuhle dřevárnu odhaluje mnoho rozporuplného (převážně z hlediska dramaturgického, což nelze opomenout, ale zároveň to zde není až tak zásadní). Příběh jako takový je jakoby upozaděn a do všech důsledků-následků/motivací/významů příliš neřešen/nedomyšlen, protože základem a vším je tu právě práce s loutkou a ohledávání jejích možností. Překvapování diváka věcmi vymyšlenými a sebe těmi, které nikdo nečekal, ale je záhodno je vzít do hry, pracovat s nimi. Rozhodně neurazí a dokáže nadchnout. A pokud to klukům (Štěpán Lustig, Milan Vedral a René Vitvar) vydrží, mají rozhodně našlápnuto k něčemu mnohem většímu a jistě promakanějšímu.

PS. Neodpustím si nepřidat hudební klip ke GOONovi.



O Plaváčkovi /Divadlo rozmanitostí, Most/
Rozmáňo má na VILOmeninách své právoplatné místo - jezdí sem každý rok a vždy se je z čeho těšit. Kvalitní a vizuálně propracovaná podívaná - od kostýmů až po náročnější, zjevně vždy převozitelné a vhodně adaptovatelné, scény, které se různě proměňují a otáčejí. Bohatý vizuál doprovázejí skutečně krásné loutky, které vodí sehraní a zkušení herci. Děti i rodiče odcházejí vždy  nadšení a Most to moc dobře ví. To jsou obyčejná fakta. Stejně jako výborná (mnohdy jiné složky přebíjející) hudba Tomáše Alferiho - v tomto případě navíc překvapivě „temná“, obzvláště v leitmotivu Plaváčka. Jenže (!), líbeznost vizuálu a dobré písničky nejsou všechno a nemůžou (čti: nemusí) utáhnout vše. Inscenace je dobrá, to bezesporu. Možná ponouká i k přečtení Erbenovy předlohy. Půjdu-li však do důsledku, je to další z řady vyprávěnek, ba dokonce převyprávěnek, které nenabízejí a neodhalují nic nového, natož převratného. - Já vím, že nemusí, ale... Doslova nesmrtelné dobro zde hravě a prakticky okamžitě poráží zlo (postava Krále), které se opravdu na moc nezmůže. Král zde rozhodně není tím pořádným záporákem a padouchem, který by vytvářel skutečný problém a dramatičnost. Vždyť i hudební leitmotiv je „temnější“, než on sám a ať se snaží, jak se snaží, v cestě mu vždy stojí všudypřítomné dobro (= osud = sudičky), které jeho pokusy smete ze scény. Nevzniká žádný závažnější konflikt. Žádné větší napětí, kdy bychom se o hlavního hrdinu mohli alespoň trochu bát. Plaváčkova cesta není ani zdaleka trnitá. Je to lehké dobrodružství, které jej dovede až k princezně. Navíc s úplným opomíjením motivu rodiny - Plaváček se prostě někde vzal, pak jej Král neúspěšně utopí, někdo ho úspěšně vyloví a vychová a teď si stačí dojít pro svůj předurčený osud a své - vlídnými sudičkami nachystané - dobro. Pro backstory hrdiny, kterým může být nějak-jakkoliv determinován tu není prostě místo. Přijde mi opravdu škoda, že to má Plaváček tak zadarmo, protože všechny nabízené a tvůrci i herci dobře zvládnuté divadelní prostředky, by mu mohly fakt - a přitom stejně tak líbezně - zavařit a potrápit ho. Udělat celou věc více nejistou, více ho nechat za svůj osud bojovat a ne mu ho servírovat. Zkratkovitost a přemíra písniček dělají z inscenace něco jako "kabaret" (což tvůrci přiznávají a na čem staví) - to bude asi nakonec legitimním důvodem pro to, aby věci byly tak, jak jsou. Jednoduše: hezká podívaná, kde se nikomu nic nemůže stát, protože zlo je příliš slabé... (A možná, by tohle celé zasloužilo větší a širší zamyšlení-prozkoumání.)


CENTRÁLA VESMÍRNÉ EXPEDICE:

Žádné komentáře:

Okomentovat

Podepisujte se prosím celým jménem, popřípadě jeho vhodnou částí. Děkujeme.