#JiráskůvHronov: „FOLK IS NOT DEAD“

 

85. Jiráskův Hronov, festival amatérského divadla

Národopisný soubor Kohoutek, Chrudim

 Š. Kratochvílová: Milej pane, umřel soused 

režie: Šárka Kratochvílová a Martin Pacek

Šestý festivalový den a na mě dolehla ponorka. A tak v důsledku mnoha předchozích okolností jsem na představení Milej pane, umřel soused Národopisného souboru Kohoutek z Chrudimi nešla v nejlepším rozpoložení. Pak se ale stalo to, co mi na divadle přijde tak úžasné (promiňte mi patos). Na jeviště přišli na forbínu dva členové souboru, kteří velmi vtipně divákům sdělili, co se bude hrát. 

Už jenom z této pár minut trvající čistě informativní scénky (neboť přišli lidé jako lidé, ne lidé jako herci) šla tak intenzivní a pozitivní energie, že moje nálada se rázem obrátila o sto osmdesát stupňů. A z celého představení pak na mě – a na celý sál – proudila tato energie v silných dávkách. Soubor předvedl tři písňová, taneční a říkanková pásma. Když jsme byli malí, bylo to hezký s tématem dětství, druhé Milej pane, zemřel soused o tom, že lidové společenské pravidlo „o mrtvých jen dobře“ zdaleka neplatí a neplatilo, a třetí Nesahej mi na kolínko s motivem sexuality v lidových písní. 

Převážně zněly písně a říkačky vyloženě lidové, takové, jaké si pod pojmem „lidová píseň“ asi každý představí. Ale - v prvním pásmu předváděli členové souboru dětské hrátky z městského folklóru v období první republiky, a provedli exkurz do let sedmdesátých, osmdesátých i devadesátých. Zde se objevovaly písničky Michala Davida, říkanky typu „Za tebou, sedí prase s kamerou!“ nebo „Oplatky se nepe, to nepla, já nehra“. Z nichž většinu jsem používala i já před nějakými deseti lety na základní škole – a některé se drží dodnes.

Jak je už snad z úvodu jasné, představení mě absolutně pohltilo, všechny jeho složky byly bezvadné, mělo tempo, vtip, myšlenku. Soubor si uměl udělat srandu jak sám ze sebe, tak i ze samotného folklóru a určité dezinterpretace, která se kolem něj děje – totiž že náš (ale i obecně) folklór je takový hezký, pěkný, (český), slušný a nudný. Celá inscenace se nesnaží (abych parafrázovala promluvu Jiřího Bartošky z písně Bratrů Ebenů „Folklóreček“, která mi vytanula na mysli) celému národu sdělit a vlastně i připomenout kořeny, z nichž pochází. Chce ukázat český folklór z jiné strany. Že to nemusí být jen milé a něžné písničky o lásce, ale že mohou být dost často drsné, ironické, sprosté, sexistické. Při těch sprostonárodních přitom nejde o to, abychom se smáli vulgarismům a sexuálním narážkám. Spíše jde o to vyvrátit pocit, který máme kolem lidovek a vesnického prostředí řekněme 19. století. Totiž, že o sexu se nemluvilo, sprostě také ne, a že by se o tom zpívalo? Tak to už vůbec ne.

Sama sebe jsem se ptala, jaký je můj vztahu k folklóru, respektive k folklórní hudbě a tanci. Já jsem s folklórem problém nikdy neměla, vnímala jsem ho a vnímám jako něco přirozeného a samozřejmého, co patří řekněme k českému národu. Tedy nemám s ním problém, pokud se neprzní na různých Šlágr TV apod… Ale obecně mám pocit, že folklór málo kdo vnímá a přijímá jako nějakou možnost třeba hudebního projevování se. V ZUŠ je až za trest hrát lidovky (což ale chápu, vzhledem k neoriginalitě pojetí učitelů), na hodinách hudební výchovy na základních školách je tomu stejně tak, písničky děti nebaví. A proto učitelé mnohdy raději rezignují, a v ZUŠ se pak hraje „My heart will go on“, a na základkách děti zpívají Rihannu z karaoke… Lidovky prostě skoro nikoho neba. Naštěstí právě Kohoutek dokázal, že (zatím) „Folk is not dead.“ Přesto a právě proto si říkám, jestli to není tak trochu škoda, že Češi nemají ke svému lidovému prostředí o trochu pozitivnější vztah a nějak více s ním nepracují. Možná by to mohla být dobrá cesta k znovunalezení nějakých trvalých a konzistentních vlasteneckých hodnot, které Čechům chybí.

A ještě jeden postřeh. Protože se soubor musel mezi pásmy dlouho převlékat, bylo nutné nějak pauzy vyplnit. Kohoutek k tomu použil vystoupení harmonikáře, který hrál lidové písně s tím, že si s ním auditorium mohlo zazpívat. Což také bystré hronovské publikum, jak poznamenal jeden z členů Kohoutku, učinilo, ačkoli harmonikář zpívat nezačal. Skrze harmonikáře si opět můžeme položit obecnou otázku, zda známe naše základní lidové písně. Já jsem dvě neznala. A měli bychom je znát? A proč? A co bylo tedy skutečně velmi zajímavé, že nejintenzivněji publikum zpívalo u písně Ach synku, synku. A to už jsme u tatíčka Masaryka...