#SnězTuŽábu: Léonore Confino

 

Sněz tu žábu, 2. ročník festivalu francouzského divadla

Rozhovor s herečkou a dramatičkou Léonore Confino, autorkou hry Belgická rybka, která bude uvedena v neděli (13. března) v překladu Petra Christova a režii Ondřeje Mataje.

- JAK BYCHOM VYPADALI JAKO DĚTI? -

Mohla byste nám říci něco o sobě? Čemu se věnujete kromě psaní dramatických textů?

Žiji v Montreuil, na předměstí Paříže. Je mi 34 let. Když mi bylo šestnáct, přestěhovala jsem se do Montréalu, kde jsem se věnovala akrobacii na visuté hrazdě a divadelní improvizaci. Po návratu do Francie jsem studovala dokumentární film, později jsem začala pracovat jako herečka a autorka. V současné době vedu společně s režisérkou Catherine Schaub divadelní soubor “Les productions du Sillon”, se kterým realizujeme veškeré naše divadelní projekty.

V čem vidíte smysl divadelní tvorby?

Mým cílem je tvořit texty, které vyžadují jevištní zpracování a živé herce. Pokud text jeviště nepotřebuje, pokud mu stačí, když si ho přečteme doma na gauči, a naplno ho tak vnímáme, myslím, že je dobré nechat ho literaturou. Líbí se mi, když se skrze slova dozvídáme něco o životě a pocitech režiséra, herců, a pak i diváků… To je podle mne na této práci nejsilnější. Ale abychom se dostali do této fáze, je třeba, aby měl text určité mezery. Určitý prostor k interpretaci. Divadlo má pro mne smysl v tom, že vyžaduje, aby k němu živí diváci zaujali nějaký konkrétní postoj.

Jaká témata vás zajímají jako autorku?

Texty Ring, Building a Jedni a ti druzí jsem začala budovat sociologickou trilogii o vztazích, práci a rodině. O srážce jednotlivce se společností. Od Belgické rybky mě začal zajímat spíše jednotlivec a události, které ho ovlivňují, jeho dětství, nevědomí, nervozity… Momenty, skrze které se vrací zpátky ke svojí podstatě. Momentálně píšu text o fungování mozku.

Co je pro Vás důležitější – forma, nebo obsah?

Vždycky se snažím najít rovnováhu mezi materiálem (rytmem těla, jazyka), společenským kontextem (úzkosti, které máme všichni společné) a symbolickou hodnotou (archetypální obrazy, společné kořeny). Když se tyto tři elementy potkají v jednom textu a představují společně určitou výzvu, má podle mě smysl takový text inscenovat.

Dnes uvidíme scénickou skicu Vašeho textu Belgická rybka. Co Vás inspirovalo k jeho vzniku?

V metru jsem kdysi hrála takovou hru, abych se zabavila – snažila jsem si představit na unavených obličejích mých spoluobčanů, jak vypadali jako děti. Někdy je to jasné, někdy nemožné. A jednoho dne jsem se podívala do zrcadla a zahrála si tu hru sama se sebou: moje vnitřní dítě už skoro odešlo. Řekla jsem si, tak, teď už si musíš pospíšit. Příběh Belgické rybky je příběh muže, který jde na ryby, a jeho vnitřního dítěte, které se v něm dusí.

Pokud se nepletu, Belgická rybka se hrála v Paříži vloni v září. Jak vypadala inscenace? Jak hru přijalo publikum?

Režie Catherine Schaub navodila temnou, snovou atmosféru, přitom skrze velmi jednoduchou scénografii, která nechávala hodně prostoru pro fantazii. Poetická hudba rozmazávala hranici mezi realitou a fikcí. Herečka Géraldine Martineau a herec Marc Lavoine mezi sebou vytvořili výjimečnou chemii, skvěle se doplňovali. Publikum se podle mne nechalo unést příběhem. V Théâtre de la Pépinière se hrálo přes sto repríz a ještě pojedeme příští rok na turné. Myslím, že pro celý soubor to byla hodně emotivní práce, při které se hodně prohloubily vzájemné vazby.