Sněz tu žábu, 2. ročník festivalu francouzského divadla
L. Confino: Belgická rybka
překlad: Petr Christov, režie: Ondřej Mataj
překlad: Petr Christov, režie: Ondřej Mataj
NÁDECH: HLASITÝ SMÍCH A TICHÝ PLÁČ
Aneb reflexe, která vlastně příliš nereflektuje to, co má…
Nádech. Dva odlišné životy, které by mohly být jedním. Dva odlišné světy, které se stávají jedním. V tom prvním žije Velká pán – muž, který v sobě odmalička nosil holku, jež postupně rostla. Ve snaze být normální se ožení, ale jakmile se jeho manželka dozví, že se převléká za ženu, opustí ho i s jejich ještě nenarozeným synem. Útěchou mu je pouze internet zaplněný pochybnými profily, se kterými se schází, aby od nich získal všechno, co právě „postrádá“. Ve druhém světě zase žije Malej holka – školačka, ovlivněná traumaty, jež jí způsobili neustále se hádající rodiče. Povoláním psychoanalytici se vinou své profesní necitelnosti stávají spouštěčem všech jejích negativních stavů. Ve snaze uniknout prchá holka pod vodu – ponoří hlavu do umyvadla, kde ji obklopuje magický, přívětivější svět, v němž se konečně může nadechnout. A pak se tyto dva životy, dva světy, setkají u jezírek v bruselské čtvrti Ixelles, kde celý příběh začíná.
Nádech. Tohle vše a mnohem více bychom vysledovali, kdybychom četli hru. Během scénické skici však byla představena pouze část hry (zhruba první polovina, ačkoliv text takto rozdělen není), takže na povrch vyplouvají spíše humornější motivy, které jsou jinak spolehlivým podhoubím pro veškerý a díky úryvku ne zcela objevený přesah textu.
Nádech. Již označení postav „Velká pán“ a „Malej holka“ vybízí k využití cross-genderového pojetí. Citlivá režie Ondřeje Mataje do první role obsazuje Terezu Vítů a do role druhé pak skvělého Ladislava Hampla. Třetí roli zastává Pavlína Balner, v podobě „Vypravěče“, který se záměrně stylizovanou intonací předčítá scénické poznámky a odděluje/narušuje jednotlivé obrazy – nádechy. U scénické skici není třeba zdůrazňovat, že to byla hra slov a obličejů, že něco herci znázorňovali akcí, jindy si vystačili se slovem a spoléhali na divákovu fantazii a spoluúčast. Text hry není složitý, vlastně je velmi přímočarý, to až mnohost interpretací mu dává další rozměr. I tak tvůrci leccos naznačují a načrtávají, ačkoli možný přesah textu nemůže být na tak malém prostoru zcela realizován. Sama autorka ve večerní diskusi podotkla, že pro komplexní porozumění je potřeba znát i druhou část hry, čemuž přitakal i překladatel Petr Christov.
Nádech. Ale nic z toho neznamená, že nám tvůrci nezprostředkovali kvalitní zážitek. Naopak. Světy Malýho holky a Velké pána se postupně prolnou, byt Malýho holky se stane jejich útočištěm, a tak se začnou doplňovat a přebírat své atributy. Nejde však o nějaké napodobování či pitvoření, vše přirozeně vyplývá ze smyslu hry a charakterů postav. Vynikají zde humorné, přisprostlé dialogy, v nichž se postupně odkrývá nejen minulost.
Nádech. Tak to jistě může působit. Když spoustu věcí opomineme, včetně až symbolického leitmotivu s rybkou. A teď si ještě představte, že celistvý text pojednává o příběhu muže, který jde na ryby. A tady v sobě, v jakémsi vnitřním monologu, kdy ožívá jeho holčičí alter ego, v sobě tohle dítě zadusí. Nebo je to jen další z možných výkladů?...
Nádech. Tohle vše a mnohem více bychom vysledovali, kdybychom četli hru. Během scénické skici však byla představena pouze část hry (zhruba první polovina, ačkoliv text takto rozdělen není), takže na povrch vyplouvají spíše humornější motivy, které jsou jinak spolehlivým podhoubím pro veškerý a díky úryvku ne zcela objevený přesah textu.
Nádech. Již označení postav „Velká pán“ a „Malej holka“ vybízí k využití cross-genderového pojetí. Citlivá režie Ondřeje Mataje do první role obsazuje Terezu Vítů a do role druhé pak skvělého Ladislava Hampla. Třetí roli zastává Pavlína Balner, v podobě „Vypravěče“, který se záměrně stylizovanou intonací předčítá scénické poznámky a odděluje/narušuje jednotlivé obrazy – nádechy. U scénické skici není třeba zdůrazňovat, že to byla hra slov a obličejů, že něco herci znázorňovali akcí, jindy si vystačili se slovem a spoléhali na divákovu fantazii a spoluúčast. Text hry není složitý, vlastně je velmi přímočarý, to až mnohost interpretací mu dává další rozměr. I tak tvůrci leccos naznačují a načrtávají, ačkoli možný přesah textu nemůže být na tak malém prostoru zcela realizován. Sama autorka ve večerní diskusi podotkla, že pro komplexní porozumění je potřeba znát i druhou část hry, čemuž přitakal i překladatel Petr Christov.
Nádech. Ale nic z toho neznamená, že nám tvůrci nezprostředkovali kvalitní zážitek. Naopak. Světy Malýho holky a Velké pána se postupně prolnou, byt Malýho holky se stane jejich útočištěm, a tak se začnou doplňovat a přebírat své atributy. Nejde však o nějaké napodobování či pitvoření, vše přirozeně vyplývá ze smyslu hry a charakterů postav. Vynikají zde humorné, přisprostlé dialogy, v nichž se postupně odkrývá nejen minulost.
Nádech. Tak to jistě může působit. Když spoustu věcí opomineme, včetně až symbolického leitmotivu s rybkou. A teď si ještě představte, že celistvý text pojednává o příběhu muže, který jde na ryby. A tady v sobě, v jakémsi vnitřním monologu, kdy ožívá jeho holčičí alter ego, v sobě tohle dítě zadusí. Nebo je to jen další z možných výkladů?...
Žádné komentáře:
Okomentovat
Podepisujte se prosím celým jménem, popřípadě jeho vhodnou částí. Děkujeme.