#SnězTuŽábu: Janek Lesák

 

Sněz tu žábu, 2. ročník festivalu francouzského divadla

Rozhovor s režisérem, scénáristou a dramaturgem Jankem Lesákem, který režíroval scénickou skicu IDovské Karkulky Jean-Claude Grumberga, kterou uvidíme dnes (15. března).

- MÁME HRANICE MOC SMRŠTĚNÉ -

Ty jsi kmenový režisér a dramaturg Malého divadla v Českých Budějovicích. Věnuješ se divadlu pro mladé publikum. Proč si myslíš, že má smysl dělat divadlo pro děti?

Když jsem byl na škole KALD DAMU, tak se tam vedly dlouhé intelektuální debaty o tom, jestli ještě existují nějaká tabu, která se dají otevírat na divadle, nebo jestli neexistují, jestli už můžeme skákat po všem. V divadle pro děti je jich spoustu. My sami před sebou jsme ochotní být nahatí, bavit se o čemkoli. Ale dětem se hromada věcí nesmí říkat, nemůžeš mluvit o homosexualitě, stačí se bavit o kouření. V tom je rozdíl mezi Čechy a Francií. S Malým divadlem jsme zapojení do mezinárodního projektu, který se jmenuje Platfom Shift+ a spojuje deset evropských divadel, která se systematicky věnují mladému publiku. Celý projekt je zaměřený na výzkum divadla pro teenagery. Což je oblast, v níž všude ve světě platí to samé - nikdo neví, co inscenovat. Divadlo pro menší děti se dělá hodně, ale končí to ve dvanácti letech, a pak jsou až dospělí. A automaticky se předpokládá, že mládež bude chodit na činohru a opery… no nebude. Když je ti čtrnáct, tak tě opravdu nezajímá Shakespeare. Buďto se s dětmi budeme bavit o princích a princeznách a prince bude hrát Tomáš Klus, nebo se budeme bavit o tom současném světě. A o něm se já chci bavit.

Snažíš se překračovat ta tabu?

Já jsem do Malého divadla nastoupil před dvěma lety a s Petrem Haškem, který je uměleckým šéfem, jsme si řekli, co bychom tam pro začátek udělali. Já jsem chtěl hrát Prince a Prince (autoři Linda de Haan a Stern Nijland, Nizozemsko, 2000, pozn. red.), což je hra o homosexualitě. Velmi rychle jsem zjišťoval, co všechno se může stát, když jako první inscenaci v novém vedení uděláme hru s takovou tematikou… Asi to bylo moc kontroverzní. Zatím úplně stačilo, když jsme dělali s Natálií Preslovou adaptaci Rostandova Cyrana (Jak jsem byl Cyrano, premiéra 2014, pozn. red.). Je to o koktavém klukovi, kterému umřel táta. Spoustu lidí mi řeklo, že je to moc drsné, že ten táta umírá, a že tohle bych dětem neměl říkat. U kontroverzních textů mě vždycky napadá, jestli by nebylo lepší zaměřit to téma na rodiče, brát to jako způsob, jak můžou nahlédnout do dětského světa. Chci systematicky poukazovat na problémy, které jsou vážnější. Protože takového divadla se nedělá tolik. Ale mám rád i divadlo, které si jen tak hraje a blbne.

Jak se dá s dětmi skrze divadlo komunikovat?

To je různé. Záleží na věkové skupině, to se nedá zobecnit. Třeba pro teenagery dělám divadlo stejně, jako bych ho dělal pro sebe. Ještě jsem nedělal nic pro mateřinky, to mě čeká. U nich si myslím, že to nevnímají jako divadlo, ale jako show. Žádná tabu, sofistikovaný příběh, ale show, obrázky, barvy, ohňostroje, ať se něco děje. Je to hra. U prvních druhých tříd základní školy se dá příběh vyprávět normálně, jako bychom si ho vyprávěli spolu, ale musíš mluvit jazykem, kterému budou rozumět. A na vyšších stupních už se s nimi dá bavit o všem, já bych se s nimi vůbec nepáral.

Co tě přitahovalo Lidožroutkovi, kterého jsi režíroval na loňské Žábě? Co tě přitahuje na letošní IDovské Karkulce? A proč vůbec francouzské divadlo?

Baví mě francouzské divadlo pro děti. Oni se nebojí otevírat témata, která by tady nikoho ani nenapadla. Já chci přimět lidi zamyslet se nad tím, jestli nemáme hranice trochu moc smrštěné. Žába je k tomu ideální příležitost. Takže s IDovskou Karkulkou jsem souhlasil primárně kvůli tématu. U Lidožroutka se mi líbil příběh, protože mám rád outsidery a loosery, čemuž ta postava odpovídala. Mám rád loosery a mám rád Tarantina, a když to spojíš, tak z toho vznikne Lidožroutek. U nás takhle hezké a tematicky zajímavé texty v takovém množství jako ve Francii nejsou.

Dneska uvidíme IDovskou Karkulku, kterou režíruješ…

Tak tam napiš: Nemlaťte mě, já jsem to nenapsal!

Dobře. A můžeš k té scénické skice něco říci a zároveň neříci moc?

Je to variace na Červenou Karkulku, ve které se hodně hajluje. Zároveň počítám s tím, že večer v hledišti nebudou děti, bude to pro dospělé. Letos jsem si vybral neherce, protože mi přišlo podstatné, aby to divák nebral celé příliš vážně. Má to působit jako výstřelek. Ve chvíli, kdy bychom začali tenhle text vnímat vážně, tak je to špatně. Neherci si z toho udělají srandu.

Co děláš kromě divadla pro děti?

Já nerozlišuji, jestli dělám divadlo pro děti nebo pro dospělé. Na KALD (Katedra alternativního a loutkového divadla, pozn. red.) mě učil Jan Borna, a ten říkal, že se divadlo pro děti musí dělat stejně, jako pro dospělé, jenom lépe, protože oni tomu ještě musí rozumět. Dospělí toho spoustu omluví, děti ne, ty jsou důslednější. Jinak jsme měli s kamarády UMSKUP, Uměleckou skupinu, ale divadlo už neděláme a přetransformovali jsme se na mini hudební skupinu. V divadle dělám různě, podle toho, kam mě pozvou. V Chebu jsem dělal inscenaci Rychlé šípy RELOADED (premiéra 2015), ale ta není ani trochu pro děti. V Opavě jsem dělal Plné ruce revoluce (premiéra 2014), což byla moje a Natálie Preslové autorská inscenace k výročí dvaceti pěti let od Sametové revoluce.

Moje oblíbená otázka – proč si myslíš, že má divadlo smysl? Jaký má význam?

Já nevím. Já se na to ptám pokaždé, když začínám zkoušet novou věc. Přijde mi to vlastně jako mejdánek mezi lidmi. Když se koukneš na film a líbí se ti, tak je to sice hezké, ale nemůžeš pak ty lidi pozvat na pivo, a to mi na tom vadí. Já mám rád, když se lidi musí sejít, pak se spolu baví – přes rampu, i po představení. Je to řízený mejdan na určité téma.