#ROZHOVOR: Tomáš Vaněk

Tomáš Vaněk, vystudovaný činoherec, který se plynule přesunul k muzikálovým produkcím. Od těch největších z největších (role Raoula ve Fantomovi Opery), až po takřka underground v podobě Rentu. Náš rozhovor začal vznikat před půl rokem, původně měl být cílen právě k muzikálu Rent, kde se kromě jedné z hlavních rolí ujal i produkce. O těžkostech, se kterými se Rent musel potýkat, ale i o nadějích a velkých plánech do budoucna. Osud však cestu tohoto muzikálu přerušil a my jsme se rozhodli rozhovor nevydat. Činíme tak až nyní po širokých úpravách a aktualizacích. Znovu tedy o Rentu, zklamání, úspěších, studiu, herectví, ale také o budoucích koncertech a představeních.

Byla pro vás DAMU jasnou volbou?

Že se chci věnovat divadlu, mi bylo jasné poměrně brzy, dokonce jsem zkoušel nadvakrát přijímačky na konzervatoř. Tam mě ale nevzali a já nastoupil na strojní průmyslovku, odkud jsem utíkal do boleslavského divadla. Když byla otázka kam dál opět aktuální, rozhodoval jsem se mezi činohrou a muzikálem. Rok před přijímačkami jsem absolvoval v Brně na JAMU muzikálový kurz, odkud mě pedagog Karel Hegner chtěl propašovat bez přijímaček do nového ročníku, který se otevíral. Jenže vedoucí ročníku to nepovolila, a jelikož další rok se tento obor neotevíral, zvolil jsem DAMU, kam mě vzali hned na poprvé. Jasná volba to tedy nebyla, a jelikož jsem silně hudebně zaměřený, dlouho jsem tápal. Ale ve finále jsem velice rád, že jsem se tak rozhodl. Takovou školu herectví bych na muzikálu rozhodně nedostal. A jelikož jsem na muzikál nezapomněl, mám teď od začátku širší možnost uplatnění, než kdybych vystudoval pouze muzikál.

Jste s odstupem rád, že díky nepřijetí na konzervatoř to byla nakonec až vysokoškolské DAMU?
Z mého pohledu je dobré, když člověk pozná i něco jiného, a to i v případě, kdy je pro mě nyní nepředstavitelné, že bych se vrátil k oboru z průmyslovky. Patnáctiletý člověk, který nastupuje na konzervatoř, se sám v sobě ještě nevyzná, což pro herce není zrovna výhoda. Kromě určité nevyzrálosti může být rozdíl i v samotné výuce. DAMU je v něčem náročnější, a tím mě sympatičtější.

Dnes vystupujete převážně v muzikálových produkcích. Bylo na DAMU něco, co vás vedlo i k muzikálu, nebo se jednalo hlavně o soukromé vzdělávání?

Asi spíše soukromé, ale zpěv jsme samozřejmě měli. Následná prezentace našich výsledků mi však nepřišla příliš efektivní, když zkouška znamenala odzpívat staticky u klavíru nějakou píseň tváří v tvář před dvaceti často znuděnými pedagogy. Pro mě to byl velký, zbytečný stres. Napadlo mě, že by bylo dobré spojit zpěv s něčím, co děláme běžně – s nějakou hereckou situací - a udělat si třeba i krátký muzikál. A tak se mi ve 3. ročníku podařilo uspořádat klauzury v podobě hraných scén z muzikálů. Nazkoušeli jsme ukázky z Kabaretu, Sugar, Šumaře na střeše, Moulin Rouge, Jekylla & Hydea… A dnes je to tak, že mě muzikály skutečně i živí.

Čím to, že nakonec je to tedy hlavně muzikál? Třeba množstvím vypsaných konkurzů?

Konkurzů na činohru opravdu není zdaleka tolik, jako na muzikály. Rok a půl po škole jsem dělal pouze dva menší projekty - muzikál Já, Francois Villon v Divadle Na Jezerce a v Semaforu uváděný muzikál Pavla Trojana Sedmero havranů. Do činoherního angažmá jsem se zkoušel dostat pouze jednou, hned po škole, což nevyšlo a už jsem zůstal na volné noze. Každopádně muzikál mi v začátku velmi pomohl, díky roli v Rentu jsem například dostal příležitost na Letních shakespearovských slavnostech, měl jsem práci v televizi, točil film… teď už jsem ve stavu, že ani nemám kdy se někam trvale upíchnout a dokážu si práci najít sám. A co se muzikálů týče, snažím se mezi nimi vybírat jen ty, za kterými si můžu stát.

Na webových stránkách uvádíte, že se věnujete také koncertnímu melodramatu. To je poměrně neobvyklý žánr.

Ano, dnes už vlastně historický. Mluvené slovo za doprovodu hudby. Slovo je skutečně prokomponované s hudbou, hudba ho podporuje, v dramatičnosti, je se slovem přímo provázaná. Ke koncertnímu melodramu jsem se dostal ještě na škole - experimentálně se tam otevřel volitelný kurz melodramu, který vedla zakladatelka Společnosti Zdeňka Fibicha Věra Šustíková (vědkyně Národního muzea hudby), která se snad jako jediná odborně o koncertní melodram zajímá. Ale příliš pravidelně se mu nevěnuji, letos vůbec. Naposledy jsme měli premiéru Prokofjevova Oněgina.

Tomáš Vaněk // foto: Kristýna Junková

Neovlivnila tato praxe i váš civilní projev?

To spíš zpěv. Zvlášť, když dnes zpívám téměř každý den. Ale především na DAMU nás vedli, abychom precizně vyslovovali, dávali si záležet a kultivovali mluvený projev nejen svůj, ale i ostatních – prostě abychom drželi český jazyk při životě tak, jak má vypadat. Snažím se o to kdekoliv. Ale nemyslete si, když jsem hodně unavený, tak mluvím stejně jako prase (smích).

Mohl byste zdůraznit i další věci, které vás ovlivnili a formovali, ať už jako herce, zpěváka či osobnost?

Na to bych musel odpovědět celou knihou. Předně, každá zkušenost, ale zdaleka nejen ta profesní vás formuje. Zásadní jsou vždy hlavně prvotní setkání. Například s Radkem Balašem v Mladé Boleslavi na muzikálu Josefína. Tehdy mi došlo, že pokud chci skutečně dělat divadlo, musím na sobě ještě hodně dřít. Začal jsem makat, a asi i díky tomu jsem se dostal později na DAMU, zatímco předtím mi konzervatoř nevyšla. Sám dobře vím, že jsem potřebný výkon u přijímaček na konzervatoř nepodal. Pak logicky DAMU. Ta škola člověka přetváří v mnoha ohledech. Nejdříve vás dva roky rozkládá na jednotlivé atomy, a další dva zase skládá v nového člověka. Čtyři roky v sektě, na kterou s láskou vzpomínám. A pak třeba Fantom opery, ten mi dal příležitost zařídit si život po svém. A to mluvím jen o střípku profesního života, ne o tom stejně důležitém osobním.

V tuto chvíli je možné vás spatřit zejména v muzikálových produkcích, z nichž jistě největší je právě Fantom Opery. Jaké to je, přejít z komorních inscenací do podobného kolosu?

Já myslím, že by se to dalo přirovnat k natáčení hollywoodského blockbusteru (smích). Podílí se na tom stovky lidí, stojí to miliony korun, dnes už Fantoma viděly statisíce diváků…. inscenace je tak technicky náročná, že scéna je postavená nastálo a nedá se střídat každý večer jiný kus. Je to celé prostě velké (smích). Dále vše podléhá schválení londýnské agentury. Že v tom můžu na stoprocent hrát jsem se dozvěděl až týden po premiéře, schvalovací proces je neuvěřitelné martyrium - nahrávky se posílají tam a zase zpátky, někdy je potřeba vše doplnit o další videonahrávky, což trvá několik měsíců. Fantom se také na rozdíl od jiných projektů, se kterými jsem se potkal, hraje několikrát do týdne v tuhle chvíli už dva roky. Za chvíli vstoupíme do třetí sezóny a já osobně už mám za sebou skoro ke dvěma stovkám repríz.

Nemůže taková zátěž vést k určitému vyprchání nebo to naopak pomáhá k větší preciznosti?

Jakémusi vyprchání, ztechničtění, pokud cítím, že skutečně přichází, se snažím vyhnout tím, že se jednou za čas zajdu na představení podívat jako divák. Ten pohled zvenku mě probudí, uvědomím si diváky kolem sebe, a pozoruji jejich výrazy, pocity z toho, jak to vidí poprvé. To jejich nadšení mě v případné krizi vrátí do kolejí. Vím, že si žádné povolení nemůžu dovolit, ale ono to k němu ani nijak nesvádí, pořád ještě mě ta práce hodně baví. Stále si můžu přicházet na něco nového, hledat, zkoušet situace pojmout i trochu jinak, samozřejmě v detailech. O nich to celé je, zkoušet se propracovat k co největším detailům. Ale jak jsem řekl, nepopírám to, občasný boj sám se sebou svádím. Je to přirozené. Rád jezdím za muzikálem do Londýna, kde jsou na tento způsob sériového uvádění zvyklý, a věřte, i tam (!) občas vypozoruji, že se zrovna lidi v company naobědvali (smích). Vždy je ale důležité vydat, co můžete. Jinak nemá smysl lézt na jeviště.

Jezdíte za muzikály i jinam než do Londýna?

Jezdím, kam to jde, kam mě zrovna příležitost zavede, do Německa, Rakouska, a to jak na muzikál, tak na činohru, naposledy jsem byl před dvěma týdny v Linzi na muzikálu Tommy, který u nás, bohužel nijak známý není, ale třeba to je kousek, který bych tu strašně rád viděl a zahrál si v něm. 

Tomáš Vaněk a Roman Tomeš // RENT, foto: Kristýna Junková

Muzikál v Čechách nemá právě nejlepší pověst, často je považován za nízký, možná až bulvární žánr nízké kvality. Co tento postoj podle vás způsobilo?

Není nízkých žánrů, jenom nízkých inscenací. To, o čem mluvíte je především reakce na svébytné původně české pokusy o muzikál, které nevyšly. Estrády s neherci, které se hrají v bývalých kinech. Proč nemá činohra pověst nízkého žánru? Jen co úplně blbých inscenací a špatných výkonů jsem já v životě viděl… o opeře ani nemluvím. Ale s muzikálem jde ruku v ruce obchod a velká medializace. I když je prostě špatný, vidí ho často mnohem víc lidí, je výrazně vnímán a tím se snáz buduje i mizerná pověst.

Je to problém hlavně pražské muzikálové scény, nebo je to například v Brně odlišné?

Pár muzikálových inscenací jsem v Brně už viděl a musím říct, že to dělají od základu dobře. Brno je specifické i v tom, že si příliš do svého souboru nevpouští lidi odjinud – prakticky fungují na absolventech JAMU. Zejména v Městském divadle je patrná velká spřízněnost. Městské divadlo pod vedením Stanislava Moši za ta léta dosáhlo skutečně na evropskou úroveň a v tom se samozřejmě liší od Prahy, která takovéto progresivní repertoárové hudební divadlo nemá. Ne, že by Praha neměla ty možnosti a potenciál, ale spíš nemá zájem.

Muzikál, se kterým jste byl velmi úzce spjat, a který byl v některých ohledech až kontrastní s většinou opulentních kusů, byl Rent. Nemainstreamová tematika – queer, AIDS, život v komunitě…?

Ano, Rent byl u nás vlastně i vně veškeré komerce. Dost jsme si na tom zakládali. I když na Broadwayi se odehrálo asi 9000 představení. V době svého vzniku se totiž jednalo skutečně o přelomové dílo, srovnatelné třeba právě s ohlasy z prvního uvedení Fantoma opery. Ovšem myslím, že cíle autora Jonathana Larsona byly v něčem úplně jiném, než prodávat a vydělávat. Zajímavé ale je, že když se Rent po několika letech od derniéry na Broadway vrátil, to davové šílenství už znovu nevyvolal.

Mohlo to být i dobovým kontextem, kdy tato tematika již tak výrazně nerezonovala, jako tomu bylo v polovině 90. let, kdy se problematika nemoci AIDS a drog objevovala i v množství hollywoodských filmů?

Je to možné, svět se proměnil. V 90. letech byla úmrtí na následky drogové závislosti velmi častá. Dnes už se ví, jaké svinstvo drogy jsou, je vyšší prevence, ani homosexualita už není tabu. I když například onemocnění AIDS je podle posledních průzkumů opět na vzestupu právě, protože jsme získali pocit, že už nám nic nehrozí a vypadá to, jako bychom se vraceli zpět.

Jak byl tento muzikál přijat v Evropě?

Příliš dobře ne. Kdysi ho uvedli v Londýně s jinými hudebními aranžemi, což byl asi také jeden z hřebíků do rakve. Před pár lety se uváděl tuším v Norimberku, opět krátce. My jsme neměli nikdy problém s tím, že by naše inscenace byla špatně přijata, naopak, kritika chválou nešetřila, stejně jako diváci.

M. Vávra, V. Jílek a T. Vaněk // Mnoho povyku pro nic, LSS, foto: Viktor Kronbauer

Cesta Rentu v Čechách však byla přesto velmi trnitá…

Ano, velmi. V roce 2013 v Divadle Na Prádle nejprve vznikla ve formě workshopu anglická verze, která se setkala s opravdu opojným úspěchem, ani česká kritika nejspíš nevěřila, co píše (smích). Byl to jasný signál k pokračování. Avšak objevilo se množství sporů v produkci. Muzikál se sice v první chvíli s nadšením přestěhoval do Kalichu, kde však náhle bylo cítit, že Rent není kus pro tamní publikum, nemyslím ovšem kvalitou, ta inscenace byla skvělá, jen tak tak se ovšem prodali první a taky poslední čtyři reprízy. Myslím, že byla chyba i v opětovném nasazení v angličtině. Po tomto neúspěchu se s týmem rozloučila producentka Mirjam Landa a režisér a producent Steve Josephson se rozhodl uvést českou verzi opět v Divadle Na Prádle. V té době jsem se k produkci přidal nakonec i já a společně s Milanem Malinovským a Markétou Schröckovou jsme se rozhodli, že Rent nenecháme napospas nepřízni osudu a českou premiéru se nám podařilo uskutečnit v prosinci 2014. Každopádně byla to jízda po cestě plné výmolů a nástrah, úmyslných pastí a nepřejícnosti, která nakonec skončila zbytečně v prosinci 2015 kvůli neposkytnutí prodloužení licence od agentury MTI. Skončili jsme ale po úžasném roce plném nezapomenutelných představení a akcí, které se setkali opět s obrovským úspěchem a nadšením diváků. A pro nás všechny, kteří jsme přežili to je nezapomenutelné období, ze kterého vzešla spousta úžasných setkání a vazeb, já si troufám říct na celý život.

Řekla agentura rovnou jasné stop, nebo byly vystavěné nějaké podmínky, za kterých by se dalo pokračovat?

Stavěli si podmínky, které jsme ale nemohli splnit. Měli jsme po tři roky výhradní licenci a zdálo se, že to nevynáší na provizi tolik, kolik si představovali. Inscenace by se musela přestěhovat do divadla o minimálně 600 místech s plánem na minimálně 60 repríz ročně. To by bylo pro kohokoliv, kdo by chtěl Rent v Čechách uvést podle mě nesplnitelné.

Vzalo vám to chuť do dalších projektů, anebo to bylo naopak nakopnutím?

To víte, dali jsme do toho mozek i srdce, neuvěřitelné množství energie a času, přičemž jsme museli náhle skončit a to z opravdu neočekávaného důvodu. Všechny nás to vzalo. Když věnuji nějakému projektu rok a půl života, abych ho dostal na úroveň, jakou si zaslouží, přičemž už jsem s ním roky před tím prošel cestou trnitou a nevzdal jsem to, protože jsem Rent a lidi kolem něj vždy miloval, právě takováto banální věc mě nakonec hodně znejistěla. Jenže, já jsem člověk, který se za chvíli oklepe a jde dál, jinou cestou. Když vím, že víc už nic neudělám, nemá cenu se dál rochnit v útrapách, na to já nejsem. Navíc, s Rentem jsme si užili opravdu hodně, tři roky je dlouhá doba, pro mě to byla obrovská profesní, ale hlavně životní zkušenost, která mi sundala klapky z očí a teď s několika měsíčním odstupem vím, že jsme skončili v pravý čas.

A nějaké plány na nejbližší dobu?

Letos bych se měl objevit v původním americkém muzikálu Bonnie a Clyde v HDK, kde budu ztvárňovat postavu Bucka, Clydeova bratra a člena zločinecké bandy. Přes léto se opět objevím na Letních Shakesperovských slavnostech v Mnoho povyku pro nic. No a se Stevem Josephsonem se právě pokoušíme dát dohromady světovou premiéru jednoho velmi netypického díla, o kterém snad brzy uslyšíte víc… Ovšem hlavně jsem se odhodlal k čistě vlastnímu projektu, a to sólovým koncertům. Nebudou to nakonec koncerty mých původních písní, ale poskládal jsem repertoár ze skladeb z mých muzikálových rolí, děl, kterými jsem prošel nebo bych i rád... Jeden koncert už mám za sebou a nyní bych vás rád pozval na sobotu 14. května do Theatre Royal na Vinohradech, přijďte, ožije nejen Rent (smích)!