A fakt s ní spal?

Marilyn Monroe. Sexsymbol? Nejpřitažlivější žena 20. století? Nejvíc sexy herečka všech dob? A co třeba (jen) herečka? Žena? Marilyn Monroe. Pro řadu mužů i žen ideál krásy. A pro všechny umělecké druhy ideální osobnost ke zpracování. Její život umožňuje tolik interpretací, spekulací, různých úhlů pohledu. Obsahuje mnoho peripetií, bulvárně lákavých špeků a špíčků, skandálů, vztahů…

Není se co divit, že Marilyn žije v literatuře, filmu i na divadle. V současnosti o ní uvádí pražské Švandovo divadlo inscenaci Parchant Marilyn (režie Natália Deáková, prem. 13. 10. 2012), Klicperovo divadlo Hradec Králové uvádí muzikál Radka Balaše a Ondřeje Brouska Marilyn (Překrásné děcko) (režie Radek Balaš, prem. 18. 5. 2013) a Divadlo J. K. Tyla v Plzni chystá na červen 2017 uvedení téhož muzikálu. Režisér a herec Karel Kratochvíl vstupuje pod hlavičkou Studia DAMÚZA do „monroeovského diskurzu“ s inscenací Spal jsem s Marilyn! Jen na okraj, Studio DAMÚZA je produkční a producentská instituce, která umožňuje současným a bývalým studentům DAMU realizovat svoje projekty. Její dramaturgie je tvořena dvěma liniemi – inscenace pro dospělé diváky a produkce pro děti.

Premiéra Spal jsem s Marilyn! proběhla v Literární kavárně Řetězová, první repríza (na které jsem byla já) v Café Montmartre – což jsou prostory nedivadelní (ačkoli Montmartre býval před První světovou válkou kabaretem). To, že se divadlo uchyluje do takových prostorů, může mít jistě mnoho různých provozních důvodů, ovšem z divadelního hlediska je to pro mě osobně přirozená forma, jak mohou být herci divákovi blíž, jak může vzniknout příjemná a neopakovatelná atmosféra, jak lze najednou divadelní tvar vnímat úplně jinak, než jak jsme zvyklí. A navíc způsob, který si inscenátoři pro předání příběhu zvolili – tedy v podstatě kabaretní forma – se do kavárenského prostoru hodí mnohem více, než na jeviště.

Spal jsem s Marilyn! // foto: Jiří N. Jelínek // zdroj: facebook DAMÚZA

I téma inscenace je velmi niterné a malý a důvěrný sálek Café Montmartre na intimitě přidal a v podstatě samovolně nepřipouštěl přistupovat k tématu s patosem nebo sentimentem. Protože velký příběh velké ikony se odehrává na malém plácku po odklizeném kavárenském sezení a mezi stoly, u nichž sedí diváci s vínem nebo pivem. Vysoké a krásné se tu potkává s nízkým a všednodenním. A toto je princip, jakým je předávána životní story Marilyn Monroe. Anna Schmidtmajerová přichází jako obyčejná holka v kalhotách, bílé halence a svetru – jako ještě neznámá Norma Jeane Mortenson, aby se z ní stala Marilyn Monroe. Schmidtmajerová celou dobu hraje Marilyn, naopak Tomsa Legierski kromě stěžejní role Marilynina maskéra Whiteyho střídá veškeré další postavy hry. Vzhledem k tomu, že Legierski je vystudovaný mim, jsou postavy jednoduše a jasně mimicky i hlasově odlišovány. A to velmi přesně, střihy jsou občas velmi ostré, ale vždy jde o jasnou proměnu a nevzniká zmatek v tom, koho že to tedy vlastně teď hraje.

Whitey nám podává – dle Marilynina přání – obraz o tom, jaká ve skutečnosti byla. Autor a režisér Karel Kratochvíl v textu zohledňuje fakt, že existuje mnoho diametrálně odlišných názorů na to, jaká byla Marilyn a vytváří tak poměrně plastickou a především (dvakrát podtrženo) uvěřitelnou interpretaci její osobnosti. Domnívám se, že na oné uvěřitelnosti nese velký podíl skvělá Anna Schmidtmajerová, která se nesnaží být Marilyn, ale hraje si na ní, zcela vědomě tak vytváří parafrázi, esenci, nikoli skutečnost. Věrohodnost postavy Marilyn, toho, že taková by mohla být, způsobují ještě další dva faktory. V inscenaci nenacházím nejmenší stopu po „citovém ždímání“. Ne, že by režisér rezignoval na závažné pasáže (ono to ani nejde), ale jsou spíše vystaveny jako fakt a následně vtipně shazovány. A co se mi zdá nejdůležitější – nejde jen o Marilyn Monroe. Do popředí silně vystupují obecnější a velmi aktuální problémy a otázky. Třeba to, že Marilyn chtěla být herečka, skutečná, toužila hrát závažné a smysluplné role, ale společnost si jí zaškatulkovala do sexy naivní blondýny a kvůli tomu šla z jedné hloupé role do druhé – šlo ovšem o kasovně úspěšné filmy, právě díky jejímu vzhledu. Tedy obecná otázka ženy-herečky ve společnosti, která baží po explicitní a okamžité kráse.

Spal jsem s Marilyn! je roztančená, rozezpívaná a upřímná inscenace, která si nehraje na „velké umčo“ a zároveň je divadelně vynalézavá – a to vychází „z ničeho“, rekvizit je nezbytné minimum, jsou jen herci, prostor a slovo. Navíc ne moc často se mi stává, že bych narazila na inscenaci, kde je přítomen vypravěč a přitom to není ukecané, dlouhé a nudné.

Psáno z reprízy dne 24. 11. 2016

STUDIO DAMÚZA – Karel Kratochvíl: Spal jsem s Marilyn! (koncept a režie Karel Kratochvíl, hrají Anna Schmidtmajerová a Tomsa Legierski, klavír Vladimír Strnad)