20. ročník festivalu pro děti a jejich dospělé
Jak byl Tobiáš Lolness na záchranu plzeňské inscenace úplně sám
V mnohém roztomilá inscenace Tobiáš Lolness plzeňského Divadla J. K. Tyla bavila děti druhé festivalové dopoledne. Malí diváci se ocitli v příběhu třináctiletého (milimetr a půl vysokého!) Tobiáše, který kdysi žil poklidný život na Horních větvích planety Strom, a když jeho tatínek odmítl prozradit tajemství svého objevu, stal se pronásledovaným. Nakonec jsou to právě děti, kdo pomáhá Strom zachránit. Dospělý divák se však prostředky, které inscenace využívá, dle mého příliš nenadchne.
Dramaturgyně Klára Špičková srozumitelně zpracovala román Timothée de Fombella, který si našel čtenáře ve všech věkových kategoriích, a vytvořila dostatečně srozumitelnou linku příběhu. Proto je i dětskému divákovi jasný a blízký příběh malého Tobiáše, který se musel nejdříve stěhovat, utíkat, potkat se s Elíšou, znovu utíkat, spadnout do světa trávy a vrátit se, aby zvítězilo dobro nad zlem. V roli Tobiáše s kšandami a naježenými vlasy exceluje Ondřej Rychlý, který k inscenaci vytvořil i hudbu a texty písní. Většinu hudebního doprovodu vytváří živě pomocí looperu, což dětské publikum jednoznačně upoutá.
-- Na milimetrového chlapce příliš velké jeviště --
Výprava Jany Hauskrechtové, určená původně pro Malou scénu plzeňského souboru, se na velkém jevišti v Dlouhé poněkud ztrácí. Jsme s Tobiášem v kouzelném světě Stromu a jeho obyvatel, ale to nám scénografie ničím nepřipomíná. Možná by stačilo využívat ji více – nejvýraznější se bohužel stává staveniště hlavního záporáka Jo Mitche, které se ovšem využije pouze dvakrát.
Dominantní složkou je promítací plátno, kde je živý Tobiáš nahrazen papírovou loutkou a promítání doplňuje jeho příběh. Jenže ve chvílích, kdy loutka přítomná není, nedává její využití smysl. Různými a všemožnými prostředky (později přibude ještě promítání z kamery) jakoby režisérka Lucie Ferenzová nahrazovala herecké výkony, které jsou v podání Kamily Šmejkalové (Tobiášova matka, Elíša aj.) a Jaroslava Matějky (otec, záporák Jo Mitch aj.) nevýrazné a vzhledem k častým proměnám rolí málo důrazné. Nelze ale opomenout posledního herce inscenace, Ondřeje Vackeho, který ztvárňuje mnoho postav (hlavně kamarády hlavního hrdiny) a využívá všeho – proměn hlasu, těla a pohybů - a stává se tak plnohodnotným parťákem Tobiášova dobrodružství.
Celá inscenace je vlastně velmi milá a pro děti zábavná a poutavá, ale téměř celé břímě na sobě táhne Ondřej Rychlý. Dospělého diváka tenhle kus neurazí, ale také ho příliš nenadchne, což je škoda, protože je v příběhu obrovský potenciál kouzelného světa, který může dostat každého. Nevyčítám souboru DJKT jednoduchou scénu, ale spíše použití příliš mnoha prostředků a občasnou lacinost jejich využívání. Ve chvíli, kdy létající dron nahrazuje motýla, jsou sice děti nadšené, protože jim prolétá přímo nad hlavou, pro mě to ale znamená nedostatek režijních nápadů. Je naprosto jasné, že něco takového dítě zajímá, stejně jako využití kamery na jevišti, ale neodhalila jsem, jaký význam to má pro inscenaci a jak to konvenuje jemné poetice říše Stromu a jeho obyvatel. Co však může ocenit každý, je zapojení dětí v publiku ke svržení zlého Jo Mitche. Bez pomoci jejich křiku by to byl Tobiáš sám nezvládl.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Podepisujte se prosím celým jménem, popřípadě jeho vhodnou částí. Děkujeme.