Polárkový dort 2018 - Polárka ve třech dnech již potřetí
Tereza Lexová: Prezidenti: cesta tam a zase
režie: Vítězslav Větrovec
*******
režie: Vítězslav Větrovec
*******
ZVOLENÍ
První festivalový den završila autorská inscenace Prezidenti: cesta tam a zase Terezy Lexové (scénář), Simony Petrů (dramaturgie) a Vítězslava Větrovce (režie) s cílovou diváckou skupinou 13+. Inscenace je velmi smělá v několika ohledech. V první polovině dává ožít čtyřem významným československým prezidentům, kteří v moderní předvolební debatě svádí boj o přízeň diváků, aby u urny ve foyer o pauze získaly jejich hlas. Zároveň jsou postavy v rámci simulované televizní diskuse vystaveny dotazům z publika, online zasílaným na facebookovou stránku inscenace. V druhé polovině jsou vyhlášeny výsledky voleb, historická totožnost kandidátů (dosud označených pouze čísly) je odhalena a před diváky se odvíjí osudy čtyř nejzodpovědnějších mužů v zemi a jejich žen v nejbouřlivějších okamžicích našich dějin. Osudy nahlížené s humanismem až provokativním – přiznávajícím všem čtyřem právo na strach, přesvědčení o své pravdě, ospravedlnění svého jednání. Čtyři naprosto rozdílné osobnosti zaklíněné mezi svým lidstvím a nejvyšší státní funkcí, vláčené dějinami.
Všechny tyto principy vyžadují značnou dávku inscenační odvahy a jsou nesmírně cenné nejen v kontextu divadla pro mládež. Zaprvé: postavení diváka do situace voliče, jakási zkušenost nanečisto, koketuje s hranicí imerzivního divadla a má nesmírný potenciál. Dále úspěšné vypořádání se s diváckou možností ptát se anonymně postav na cokoli je dokladem výrazné herecké zralosti, schopnosti improvizace, hlubokého studia a pevného uchopení postav. Nakonec uchopení příběhů čtyř hlav státu, jejichž rozhodnutí znamenalo zásadní obrat v Československých dějinách, rozbíjí zažité obrazy státníků a v duchu (či divadelní parafrázi?) historického seriálu České století je ukazuje jako lidi s dějinami na bedrech. Navíc k tomu všemu funguje celá druhá polovina jako vynikající edukativní divadlo, přibližující mladému publiku dějiny cestou, která je mu blízká a atraktivní – skrze příběhy strachu lidí v těžké životní situaci.
Jenže. Inscenace jako by neměla jasno, co vlastně chce sdělit. V první polovině, tedy předvolební debatě, divák nezná jména kandidátů, pouze jejich číslo. Ačkoli vodítka k jejich historické identitě jsou k nalezení v kostýmech, projevu i informacích na volebním lístku, ne dost poučený divák je nutně rozklíčovat nemusí, vše je prozrazeno až při vyhlášení výsledků. Divák se teprve dodatečně dovídá, koho si to vlastně zvolil. To skýtá ohromný potenciál a prostor pro demaskování skutečné povahy předvolebních (často populistických) slibů, kdy se například za zlatou střední cestou mohou skrývat ústupky totalitě, za spravedlností pro chudé likvidace elit a za statečností bývalého vězně touha mstít se...pokud mají kandidáti reprezentovat určité politické směry, jejichž pravý charakter je odkryt až po výsledcích voleb, je zde nesmiřitelnou překážkou historická totožnost postav. Není jasné, zda jednička je především zástupcem kultivované inteligence, trojka je více populistou, komunistou či zda jsou oba především věrným obrazem skutečných osobností. Má-li volba fungovat jako sonda do politické ovlivnitelnosti publika, je to znemožněno svazující charakteristikou historických postav, které nemohou v odpovědích na divácké dotazy opustit svůj předobraz. Není pak jasná motivace voličů: zda volí jedničku, protože ji prozradil kostým nebo čtyřku, protože je vtipně zmatenou postavičkou. Mají-li kandidáti kromě historické postavy reprezentovat i politický názor, není dostatečně čitelný, brání mu snaha dostát svému předobrazu. Má-li naopak jít především o osobnosti našich dějin (jak tomu ostatně nasvědčuje celá druhá půle) a jejich konfrontaci, není jasné, k čemu celá předvolební debata a volba samotná (ač jak výše řečeno, oboje nesmírně odvážný, přínosný a stále zdaleka nevytěžený experiment) vlastně slouží.
Autorská inscenace Prezidenti: cesta tam a zase je zjevením na pomezí edukativního, politického, imerzivního a experimentálního divadla, která nejen funguje jako vynikající vzdělávací prostředek a ověřuje nejeden odvážný experiment, ale otvírá řadu neprozkoumaných možností, jak divák může divadlo více zažít než vidět. A že i ty „ostré“ volby jsou pěkné divadlo.
Všechny tyto principy vyžadují značnou dávku inscenační odvahy a jsou nesmírně cenné nejen v kontextu divadla pro mládež. Zaprvé: postavení diváka do situace voliče, jakási zkušenost nanečisto, koketuje s hranicí imerzivního divadla a má nesmírný potenciál. Dále úspěšné vypořádání se s diváckou možností ptát se anonymně postav na cokoli je dokladem výrazné herecké zralosti, schopnosti improvizace, hlubokého studia a pevného uchopení postav. Nakonec uchopení příběhů čtyř hlav státu, jejichž rozhodnutí znamenalo zásadní obrat v Československých dějinách, rozbíjí zažité obrazy státníků a v duchu (či divadelní parafrázi?) historického seriálu České století je ukazuje jako lidi s dějinami na bedrech. Navíc k tomu všemu funguje celá druhá polovina jako vynikající edukativní divadlo, přibližující mladému publiku dějiny cestou, která je mu blízká a atraktivní – skrze příběhy strachu lidí v těžké životní situaci.
Jenže. Inscenace jako by neměla jasno, co vlastně chce sdělit. V první polovině, tedy předvolební debatě, divák nezná jména kandidátů, pouze jejich číslo. Ačkoli vodítka k jejich historické identitě jsou k nalezení v kostýmech, projevu i informacích na volebním lístku, ne dost poučený divák je nutně rozklíčovat nemusí, vše je prozrazeno až při vyhlášení výsledků. Divák se teprve dodatečně dovídá, koho si to vlastně zvolil. To skýtá ohromný potenciál a prostor pro demaskování skutečné povahy předvolebních (často populistických) slibů, kdy se například za zlatou střední cestou mohou skrývat ústupky totalitě, za spravedlností pro chudé likvidace elit a za statečností bývalého vězně touha mstít se...pokud mají kandidáti reprezentovat určité politické směry, jejichž pravý charakter je odkryt až po výsledcích voleb, je zde nesmiřitelnou překážkou historická totožnost postav. Není jasné, zda jednička je především zástupcem kultivované inteligence, trojka je více populistou, komunistou či zda jsou oba především věrným obrazem skutečných osobností. Má-li volba fungovat jako sonda do politické ovlivnitelnosti publika, je to znemožněno svazující charakteristikou historických postav, které nemohou v odpovědích na divácké dotazy opustit svůj předobraz. Není pak jasná motivace voličů: zda volí jedničku, protože ji prozradil kostým nebo čtyřku, protože je vtipně zmatenou postavičkou. Mají-li kandidáti kromě historické postavy reprezentovat i politický názor, není dostatečně čitelný, brání mu snaha dostát svému předobrazu. Má-li naopak jít především o osobnosti našich dějin (jak tomu ostatně nasvědčuje celá druhá půle) a jejich konfrontaci, není jasné, k čemu celá předvolební debata a volba samotná (ač jak výše řečeno, oboje nesmírně odvážný, přínosný a stále zdaleka nevytěžený experiment) vlastně slouží.
Autorská inscenace Prezidenti: cesta tam a zase je zjevením na pomezí edukativního, politického, imerzivního a experimentálního divadla, která nejen funguje jako vynikající vzdělávací prostředek a ověřuje nejeden odvážný experiment, ale otvírá řadu neprozkoumaných možností, jak divák může divadlo více zažít než vidět. A že i ty „ostré“ volby jsou pěkné divadlo.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Podepisujte se prosím celým jménem, popřípadě jeho vhodnou částí. Děkujeme.